Kontratenorista a hráč na cimbál. Takováto specifikace českému fanouškovi klasické hudby obvykle stačí k zacílení na jméno Jan Mikušek. Tento člen altové sekce Collegia Vocale 1704 má však stálé zaměstnání v rozhlasové stanici Vltava, kde pracuje jako mistr zvuku, a právě ve vinohradském sídle Českého rozhlasu se uskutečnil rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz. Obšírně se věnuje stále trochu přehlíženému nástroji cimbálu, zeširoka Mikuškově profesní osobnosti i přibližuje umělcovo srpnové vystoupení na Zámku Dobrohoř.

Úvodem žertovná otázka, taková velice mimochodem: Znáte mladého skladatele, který se jmenuje Marek Cimbál?

Neznal jsem, ale na základě naší předchozí konverzace jsem si ho „vygooglil“. Zaujalo mě, že studoval u Miloše Orsona Štědroně, se kterým jsem spolupracoval. Myslím si, že je v dobrých rukou; působí skromně a s jasnou představou.

Vtipné… totiž i já jsem studoval skladbu právě u Miloše Orsona Štědroně – český rybníček je malý… Každopádně, asi tušíte, proč jsem se ptal na Marka Cimbála… Cimbál je totiž spojen i s vaším jménem, akorát ve vašem případě máme na mysli cimbál s malým „c“. Snad totiž lze říct, že jste propagátorem tohoto tradičního folklorního nástroje. I když „folklorního“… Chcete ho vlastně takto škatulkovat? V nedávném rozhovoru se akordeonista Ladislav Horák vyjádřil ve smyslu, že by akordeon rád oprostil od obvyklé asociace s lidovou veselicí…

No, uvažme, že cimbál je jedním z nejstarších nástrojů na světě. První zmínky jsou v Bibli, z oblasti Persie, Mezopotámie… Z tohoto pohledu považovat cimbál za folklorní nástroj mi přijde vlastně úplně špatně, poněvadž to „folklórno“, které si s ním spojujeme, je opravdu zlomkem existence tohoto nástroje. Navíc cimbál je rozšířený po celém světě v různých formách a během celého období své existence prošel různými změnami.

Co ho charakterizuje od počátku do dnešních dob je (většinou) jeho lichoběžníkový tvar a natažené struny, na které se hraje paličkou anebo brnkáním. Takže se k němu nebo do jeho skupiny dají zařadit i citery a podobné nástroje… Jinak svůj cimbál mají Číňani, lidé na Ukrajině, v oblasti Turecka, Íránu a tak bychom mohli pokračovat.

K tomu „folklórnu“: Říkám si, že pojem „cimbálovka“ nějak existuje. Proč zrovna cimbál je ústředním nástrojem v těchto hudebních skupinách?

Je pravda, že cimbál se už dříve používal ve folklóru – samozřejmě i v devatenáctém a dvacátém století –, ale původně to byl malý cimbál, který se dával na stůl nebo se přenášel zavěšený na krku a opíral se o břicho – proto se mu třeba na Valašsku říkalo „břuchál“ – a měl poměrně malý rozsah. Bylo to dané samozřejmě jednak konstrukcí, zadruhé tím, aby byl praktický; aby se dal přenést.

Zhruba v polovině devatenáctého století kupodivu Čech nedaleko od Říčan jménem Václav Šunda, který působil v Budapešti jako nástrojař, zcela zásadním způsobem cimbál zdokonalil, a to tak, že mu přidělal nohy. Také doplnil pedál a zdokonalil systém kobylek, díky kterým zvětšil rozsah. Kobylky dělí strunu v určitém poměru, takže na jedné struně výsledně máte dva nebo tři tóny. Existuje cimbál zvaný Hackbrett, kde co struna, to jeden tón. Ale takový nástroj, aby obsáhl rozsah, jako má dnešní velký cimbál, musel by být strašně veliký. A to je nepohodlné a nepraktické. Šundův nástroj se počátkem století dostal nejprve na Valašsko a potom ve třicátých letech na Horňácko.

A teď zpět k vaší otázce: Poněvadž ten nástroj byl vlastně poměrně velký, zvučný a byl schopný obsáhnout muziku vlastně sám – jako doprovod písní, z hlediska melodie, harmonie i v rytmickém smyslu –, stal se dominantním. Dřív se hodně používaly třeba dudy, dechové nástroje a původní cimbál měl hlavně rytmickou úlohu. Harmonickou méně. S příchodem velkého cimbálu se úloha změnila.

Jste cimbálista, kontratenorista, mistr zvuku, dirigent, sbormistr, varhaník. Zapomněl jsem na něco? Čím jste aktuálně nejvíc? Případně, jak byste substantiva seřadil dle míry relevance?

Varhaník – toho bych moc nezmiňoval, protože jsem opravdu amatér.

Dobře. Takže těch pět ostatních: Jak byste je seřadil?

Dal bych je asi na stejnou rovinu, protože v určitém období chvilku převažuje víc to, pak zas chvilku ono. Globálně se snažím, aby role byly vyrovnané, poněvadž tak mě to baví.

Takže i to dirigování?

Diriguju sbory. K orchestru se dostanu málo. Ale dirigování sborů je také dirigování.

Co si vlastně má člověk představit pod tím „mistr zvuku“, což je funkce, kterou tedy nadále zastáváte, jak vidím, v rozhlasové stanici Vltava. Co vlastně konkrétně děláte tady ve studiu?

Starám se o vysílání programu stanice Český rozhlas 3 Vltava. Jsem vlastně posledním stupněm, než jde zvuk do éteru. Míchám zvuk s přednahranými stopami tak, aby výsledný tvar dával smysl.

Dále jste otcem čtyř dětí, zároveň vás lze označit za hudebního organizátora v souvislosti s Mezinárodním festivalem cimbálu, jehož jste spoluzakladatelem… Pokud to chápu správně, festival se koná stylem bienále každý lichý rok. Můžeme jej očekávat v roce 2027?

Můžeme. Rozhodně.

A jak byste formuloval hlavní ideje této akce? Jaké jsou její hlavní motivace a co považujete za její účel? (Podotkněme, že obory akordeon i cimbál lze nově studovat na Ostravské univerzitě…)

Mezinárodní festival cimbálu se od počátku existence zaměřuje téměř výhradně na tak zvanou „vážnou hudbu“. A to proto, že folklorních přehlídek je velká spousta. Festivalů, kde by se cimbál prezentoval opravdu jako nástroj vážné hudby, který by ponoukal skladatele k tvorbě nových skladeb, který by vnášel povědomí o tomto nástroji a o jeho možnostech jak mezi laickou veřejnost, tak třeba i mezi profesionály, mezi skladatele, takových moc nemáme. A to je hlavní idea celého festivalu. S tím, že – a to je také podstatné – od prvních ročníků je součástí také mezinárodní soutěž. I v tomto případě platí, že je zaměřena pouze na vážnou hudbu. Účastní se jak děti studující na ZUŠkách, tak studenti konzervatoří nebo i starší. Soutěž je několikakolová. V každé kategorii je povinná skladba, nějaká stará muzika, „soudobka“… Takže se festival snaží komplexně obsáhnout hudební pole. Jak jsme se bavili na začátku, cimbál je, podobně jako akordeon, opravdu pořád hodně spojovaný s folklorem…

Těší mě, že se cimbál v dnešní době stále víc prosazuje nejen v soudobé hudbě, ale také ve filmové. Tím, že máme u cimbálu přímý kontakt se strunou, můžeme si dovolit mnohem širší škálu způsobů hry. Nejde jen o paličky obalené vatou – i ta se dá různě utahovat; zvuk může být měkký i tvrdý. Dá se hrát dřevem, drátky, prstem, smyčcem, vytvářet flažolety. To zvukové pole je obrovské a právě to je velká devíza, kterou současní skladatelé stále více objevují. Je to dobře a velmi se to hodí jak do filmové hudby, tak do experimentální tvorby. To, co se děje v oblasti elektronické hudby, tedy hledání nových zvuků, se vlastně odehrává i na cimbálu.

Z konstrukčního hlediska totiž ještě není uzavřenou kapitolou. Pořád se vyvíjí. V posledních zhruba dvaceti letech prošel výraznou proměnou především z hlediska hmotnosti. Běžný koncertní nástroj váží kolem sta kilogramů. Tah strun přitom dosahuje přibližně sedmi tun, takže samotné dřevo by takové zatížení neuneslo. Stejně jako u klavíru se proto používají pancéřové výztuže, které nástroj výrazně ztěžují.

Protože dnes ještě nejsme v situaci, kdy by v každém koncertním sále byl vedle klavíru také koncertní cimbál, vozí si cimbalisté svůj nástroj stále sami. Výrobci proto hledali cestu, jak jej odlehčit, a v posledních letech se to daří. Vznikají nástroje, které při zachování stejného rozsahu i kvality zvuku mají téměř poloviční hmotnost.

Je tedy hmotnost hlavním směrem vývoje nástroje?

Není jediným, ale rozhodně je jedním z podstatných. Dalším směrem je například rozšíření rozsahu. Na Ostravské univerzitě mají koncertní nástroje, které sahají o tercii níž. Osobně tomu ale příliš nefandím. Nepovažuju rozšíření o tercii za natolik zásadní, aby výrazně změnilo možnosti využití nástroje. Je to jedna z cest, ale ne ta nejdůležitější.

Další oblastí je tlumení strun, především těch diskantových. Kvůli konstrukci kobylek totiž není jednoduché utlumit všechny struny. U starších nástrojů proto diskantové struny zůstávají bez tlumení a přeznívají. Jsou sice poměrně krátké, takže jejich dozvuk není příliš dlouhý a dá se s tím pracovat, ale nejmodernější nástroje už mají mechanismus, který tlumí všechny struny. Na jeho dalším zdokonalování se samozřejmě stále pracuje.

Myslím si také, že další vývoj povede směrem k elektronice – k zabudování snímačů a dalších technologií.

Zmínili jsme Mezinárodní festival cimbálu a říkal jste, že na něm nechcete folklór…

Folklór na festivalu samozřejmě zaznívá, ale v doprovodných programech a koncertech. Hlavní důraz je kladen na klasickou hudbu.

Není někdy obtížné určit, co ještě do koncepce festivalu patří a co už ne? Co je vlastně v případě cimbálu klasická hudba?

To je trochu složitější otázka; jsme v tomto směru poměrně otevření. Jde nám především o to, že se na soutěži nehraje cimbálová muzika. Soutěž má předepsaný repertoár. Interpreti sice mají možnost volby některých skladeb, ale vždy jde o klasickou hudbu – soudobou tvorbu nebo transkripce starší hudby, především barokní či klasicistní.

Studenti konzervatoří totiž při studiu cimbálu procházejí celými dějinami hudby. Seznamují se s barokní literaturou, klasicismem i romantismem. Jenže mezi barokem a soudobou hudbou je v původní cimbálové literatuře určitá mezera.

V barokní době se přitom pro cimbál psalo poměrně hodně. Víme například o nástroji zvaném pantalón, jehož konstruktérem byl Pantaleon Hebenstreit, hudebník působící v době Jana Dismase Zelenky na drážďanském dvoře. Zkonstruoval obrovský cimbál dlouhý přibližně dva metry, se střevovými i kovovými strunami a velkým rozsahem. Sloužil především ke hře continua a ve své době byl velmi oblíbený. Jeho výjimečnost spočívala v tom, že jako jeden z mála tehdejších nástrojů umožňoval skutečně dynamickou hru – plynulé zesilování a zeslabování. Cembalo ani varhany to neumějí. U varhan lze přidat nebo ubrat rejstříky, ale plynulou dynamiku nenabídnou.

Pantalón měl samozřejmě i své nevýhody. Byl obrovský, měl značný tah strun, špatně držel ladění a struny často praskaly. Víme však ze soudobých pramenů, že Hebenstreit byl virtuos a jeho hra budila velký obdiv. Pro rozvoj cimbálu jako nástroje udělal podle mého názoru opravdu mnoho.

Dnes známe z archivů poměrně rozsáhlou barokní cimbálovou literaturu, která byla zřejmě určena právě pro pantalón nebo jiný podobný nástroj. Problém je, že se žádný takový nástroj nedochoval. Máme jen dvě rytinová vyobrazení, z nichž nelze přesně určit jeho konstrukci.

Postupně se ale v archivech objevují další zmínky o tehdejších nástrojích. Existuje tedy naděje, že se v budoucnu podaří zrekonstruovat historický cimbál, pro který byla tato hudba určena. Šlo o nástroj s mnohem větším rozsahem, než jaký mají dochované stolní cimbály v muzeích. Kdyby se takovou rekonstrukci podařilo uskutečnit, znamenalo by to významný posun i pro interpretaci barokní hudby. Dnes soubory používají zmíněný Hackbrett. Je to jedna z možností, ale jsem přesvědčený, že původní historický nástroj vypadal jinak.

Zmiňovali jsme vaše různé role. Napadá mě ještě jedna – skladatelská. Komponujete? Vím, že k soudobé hudbě vztah máte…

V podstatě neskládám. Dělám různé úpravy, ale za skladatele se rozhodně nepovažuju.

V souvislosti s cimbálem jste v jednom rozhovoru zmiňoval skladatele Igora Stravinského. Říkal jste, že se tomuto nástroji významně věnoval a že jste hrál všechny jeho skladby pro cimbál. Lze Stravinského označit za jeden ze základních pilířů cimbálové literatury?

Základní pilíř asi ne, ale představuje významný předěl. Souvisí to s jeho setkáním s mimořádným cimbalistou Aladárem Ráczem. Byl to fenomenální romský cimbalista, který kolem roku 1910 vystupoval s cikánskou kapelou v Paříži, Španělsku a dalších zemích. Za první světové války působil ve Švýcarsku a právě v jedné ženevské kavárně se setkal se Stravinským. Udělal na něj obrovský dojem.

Stravinskij si následně pořídil cimbál, naučil se na něj hrát a použil jej ve dvou svých dílech. Dokonce se traduje, že dokázal zahrát vše, co pro tento nástroj napsal, a musel tedy ovládat hru na velmi slušné úrovni.

„Všechny“ skladby pro cimbál – to znamená všehovšudy dvě skladby?

Ano, dvě. Renard (Lišák) a Ragtime pro dvanáct nástrojů – to je krátká zhruba pětiminutová skladba.

Dá se také říct, že právě Stravinskij způsobil, že Aladár Rácz začal hrát na cimbál Bacha, Couperina a další barokní autory. Právě on se významně zasloužil o to, že se na cimbál znovu začala hrát vážná hudba.

Stravinskij… to už je s přivřenýma očima „soudobá hudba“. Kdybyste měl dnešní skladatele přilákat ke komponování pro cimbál, jaké vlastnosti nástroje byste vyzdvihl? Co nabízí, co jiné nástroje nemají?

Určitě jde především právě o zmiňovaný přímý kontakt se strunou. Nejsme odkázáni jen na jednu barvu zvuku, ale máme jich k dispozici obrovské množství. Dnes už navíc cimbalisté mohou do určité míry hrát i čtyřmi paličkami. Není to jako u vibrafonu, kde jsou všechny oktávy uspořádané stejně. U cimbálu je každá oktáva řešena jinak, takže hra čtyřmi paličkami není jednoduchá. Když ale skladatel ví, jak na to, dá se tento způsob hry velmi dobře využít.

Používat lze také smyčec, který vytváří úplně fantastický, až kosmický zvuk. Stejně tak pizzicato nebo různé preparace, podobně jako u „preparovaného klavíru“. Díky přímému kontaktu se strunou si člověk může dovolit téměř cokoli. Právě obrovské barevné možnosti zvuku považuju za největší devízu nástroje.

Cimbálu jsme se už věnovali opravdu hodně, měli bychom se však zastavit i u zpěvu, který je vaší další disciplínou. Mnozí si vybaví vaše účinkování v opeře Nagano Martina Smolky, kde jste ztvárnil Dominika Haška. V posledních letech jste ale spojen především s Collegiem 1704, kde zpíváte alt. Platí to stále?

Ano.

Myslím, že vás můžeme označit za průkopníka kontratenoru u nás; nejvýraznějším vaším tuzemským pokračovatelem je dnes Vojtěch Pelka. Obor považuju za bouřlivě se rozvíjející… Jak byste formuloval změny, které prodělal za posledních třeba patnáct let?

Tou hlavní změnou je, že dnes už není nic zvláštního ani podivného, když muž zpívá falzetem. Naopak to lidé v barokní, ale i soudobé hudbě očekávají. Tento hlasový obor je dnes postaven na stejnou úroveň jako ostatní pěvecké obory, což je skvělé. Dnes už tak není problém přijít na školu a říct, že určitou barokní literaturu by měl zpívat kontratenorista. Největší změnou je právě posun ve společenském vnímání. Kontratenor je dnes obecně přijímaný, ba dokonce vyhledávaný.

Stejně tak už není složité tento obor studovat. Když jsem začínal já, bylo to spíš hledání. U nás se kontratenor oficiálně studovat nedal, jedinou možností bylo zahraničí nebo různé kurzy. Prošlapávání cesty… Dnes už člověk může kontratenor studovat prakticky kdekoli ve světě. Konkurence je velká a je to dobře.

Další významnou změnou je, že kontratenor už není spojen jen s barokní hudbou. Stále častěji se objevuje i v soudobé tvorbě. Souvisí to s tím, že kontratenorista může využívat jak hrudní rejstřík, tak falzet. Vzniká tak zajímavý kontrast, který mohou skladatelé dobře využít.

Jenže kontratenoristé asi nepřepínají mezi oběma rejstříky úplně rádi, že?

Není to jednoduché. Zároveň je to ale podstata tohoto způsobu zpěvu. Musíme si uvědomit, že kontratenor v dnešní podobě je vlastně uměle vytvořený obor. Dříve muži běžně zpívali hrudním hlasem a ve vyšších polohách přirozeně přecházeli do falzetu. Nároky na sílu zvuku tehdy nebyly tak velké. Navíc tento způsob zpěvu vychází z komorní a ansámblové hudby. Ve sborech zpívali chlapci a tenorový falzet se s těmito hlasy velmi dobře pojil.

Ještě za Mozarta tenoristé falzet občas běžně používali. Už tehdy sice nebyl vnímán jako úplně ideální, ale stále byl součástí pěvecké techniky. Teprve s romantismem přestal stačit, protože bylo potřeba prosadit se přes velký orchestr. U Verdiho a dalších autorů už byl zapotřebí zcela jiný, tenorový zvuk. V baroku a klasicismu ale bylo naprosto běžné, že muži používali jak hrudní, tak falzetový rejstřík.

V Collegiu Vocale 1704 zpíváte alt, jak bylo řečeno. Existuje tedy vlastně rozdíl mezi pojmy kontratenorista a altista?

Kontratenorista je muž, který zpívá falzetem. Může být buď altista, nebo sopranista…

Setkal jsem se totiž se sopranistou, který nechtěl být označován za kontratenoristu. Tvrdil, že jde o jiný způsob zpěvu.

Technika je stejná, liší se pouze rozsah. Sopranista se navíc většinou nedostává do poloh, kde by potřeboval používat hrudní rejstřík. Altista tuto možnost má. To, že ji mnozí kontratenoristé příliš nevyužívají, je jiná věc.

Podotkněme taky, že dnes se kontratenorový způsob zpěvu stále více prosazuje i v populární hudbě.

… třeba zpěvák skupiny Coldplay…

Ano. Když to trochu přeženu, jedním z nejznámějších „kontratenoristů“ je třeba Ian Gillan z Deep Purple. Ve skladbě Child in Time zpívá až ve tříčárkované poloze. Nebo Dimash Qudaibergen – začne barytonem a potom přejde do extrémně vysokých poloh. Je to úžasné.

V populární hudbě se ale pojem kontratenor vlastně nepoužívá.

Nepoužívá. Princip je ale stejný.

Konečně se po rozsáhlém úvodu a prezentaci vaší osoby dostáváme k našemu hlavnímu tématu, kterým je vaše vystoupení na Zámku Dobrohoř, kam se chystáte společně s kytaristou a skladatelem Lukášem Sommerem. Stránky pořadatele o náplni koncertu 20. srpna nic neříkají, můžete tedy přiblížit, co divák uslyší?

S Lukášem Sommerem jsme vlastně sousedé, oba žijeme v Lysé nad Labem. Jednou přišel s tím, že zhudebnil Shakespearův Devadesátý sonet pro kontratenor a kytaru. Tím začala naše spolupráce.

Postupně jsme ji rozšířili. Já zpívám, Lukáš mě doprovází na kytaru, část programu hraje sólově a já přidávám také cimbálové skladby. Vznikl tak průřez tím, čemu se oba věnujeme. Lukáš hraje hlavně vlastní tvorbu, ale také klasický kytarový repertoár – například španělskou hudbu nebo Bacha. Já hraju taky Bacha, českou cimbálovou literaturu Alberta Peka nebo Jaromíra Dadáka.

V Čechách je povědomí o koncertním cimbálu stále poměrně malé, a proto jej představujeme v souvislostech barokní i soudobé hudby.

Je repertoár tohoto projektu už ustálený, nebo ho průběžně obměňujete?

Obměňujeme ho. Základ zůstává podobný, ale postupně přidáváme skladby, kterými se právě zabýváme. Tentokrát budu například hrát také nově objevenou skladbu Slávy Vorlové.

Tu napsala přímo pro cimbál?

Ano, je to tak.

A konkrétně k dalším skladbám?

Budu hrát něco z Bachových houslových partit nebo Preludium Alberta Peka, který byl prvním pedagogem cimbálu na pražské konzervatoři – ta u nás první učila na cimbál. Pek nebyl původně cimbalistou, ale klavíristou a etnomuzikologem. Začal se ale tomuto nástroji intenzivně věnovat a položil základy jeho výuky u nás. Později na něj navázal Vojtěch Brada v Kroměříži a řada dalších.

Určitě zazní také skladby Jaromíra Dadáka, autora základní české koncertní literatury pro cimbál. Jeho manželka Ludmila Dadáková vyučovala cimbál na konzervatoři v Bratislavě, takže vzniklo ideální spojení skladatele a interpretky. Dadák nástroj dokonale znal a jeho skladby dodnes tvoří základ repertoáru českých cimbalistů.

Dá se dobrohořský koncert zastřešit nějakou dramaturgickou myšlenkou?

Řekl bych, že chceme posluchačům nabídnout příjemný večer s nástroji, které jsou v podobě, v jaké je představujeme, stále poměrně málo známé.

Myslíte tím kytaru a cimbál?

I kontratenor. Budu zpívat barokní hudbu i Lukášův sonet. U všech tří „nástrojů“ – tedy hlasu, kytary i cimbálu – se snažíme ukázat vývoj od starší hudby až po současnost. Půjde v podstatě o průřez několika staletími hudební historie.

Foto: archiv Jana Mikuška, archiv Svatováclavského hudebního festivalu, archiv Vojtěcha Pelky, archiv Concentus Moraviae, archiv Affetto, Santiniana.eu, archiv Letní sborové dílny, Artlissa.eu, Musica.cz

Facebook X E-mail WhatsApp