Lotz Trio do Prahy přivezlo basetové rohy
„Byla jsem zvědavá, jak tento poměrně velký prostor zaplní svým zvukem trio basetových rohů a trio zpěváků Colegia Vocale 1704.“
„Bylo fascinující pozorovat, jak jsou hráči jednotní, aniž by mezi sebou museli jakkoliv komunikovat.“
„Přála bych basetovému rohu hudebně rozmanitý a rozsáhlý repertoár.“

Koncert pod hlavičkou Collegia 1704 a s titulem Soirée à Vienne nabídl posluchačům neobvyklý zážitek – neoposlouchaný zvuk basetových rohů. Akce se konala 19. listopadu v pražském Vzletu. Lotz Trio ve složení Róbert Šebesta (umělecký vedoucí), Ronald Šebesta a Igor Františák doplnily hlasy sólistů Collegia Vocale 1704. Zazněly vybrané skladby Wolfganga Amadea Mozarta či úpravy známých melodií z jeho oper.
„Basetový roh je něco jako paní Columbová. Mnozí vědí, že existuje, ale nikdo ho pořádně neviděl ani neslyšel.“ Touto glosou začínal doprovodný text ke koncertu v programové brožuře (v kvalitním a vizuálně příjemném provedení), který zpracoval umělecký vedoucí souboru Lotz Tria Róbert Šebesta. Nakolik to platilo pro jednotlivce v publiku nevím, ale tuším, že to bylo velmi blízko k pravdě. Já osobně už jsem něco málo o basetových rozích přece jen věděla a těšila jsem se, až se s triem těchto unikátních nástrojů setkám poprvé naživo. Cením si moc všech, kteří se věnují neobvyklým nástrojům. Považuji to za velmi důležité rozšiřování zvukové pestrosti současného hudebního provozu.
Koncert se odehrál ve Vzletu, zvláštním prostoru připomínajícím kulturní sál. Pódium před začátkem představení hostilo pouze tři židle a tři notové stojany. Židle v sále byly z většiny zaplněné. Byla jsem zvědavá, jak tento poměrně velký prostor zaplní svým zvukem trio basetových rohů a trio zpěváků Colegia Vocale 1704 – ukázalo se, že báječně.
Lotz Trio zaujalo místa na židlích, zpěváci (Tereza Zimková, Aneta Petrasová a Tomáš Šelc) se postavili za ně a nás začala zaplavovat klasicistní hudba, přesněji řečeno polovina skladeb ze Sei Notturni: Due pupille amabili, K. 439, Se lontan ben mio tu sei, K. 438 a Ecco quel fiero istante, K. 436. Jak naznačoval text v brožuře, není autorství těchto kousků zcela zřejmé – pravděpodobně byl autorem Wolfgang Amadeus Mozart, ale možná jím byl jeho blízký přítel a amatérský skladatel Gottfried von Jacquin. Tři části ze Sei Notturni byly dobře vybrány, jejich charaktery se doplňovaly. Spojení basetových rohů se zpěvem působilo kompaktně.

Zvláštní zvuk basetového rohu, který se mi vpíjel do hudební paměti, byl omamně neoposlouchaný. Snažila jsem si ho v průběhu večera nějak popsat. Abych tento unikátní zvuk čtenáři trochu přiblížila, spojím zde své postřehy s informacemi, kterými nás obdařil v průběhu koncertu Róbert Šebesta. Basetový roh je v podstatě něco jako tenorový klarinet, kterému je zvukem podobný, ale oproti němu má širší rozsah zahrnující i nižší polohy. Jeho zvuk jsem si popsala jako nazální, jeho charakter jako svým způsobem komický (v tom nejlepším slova smyslu!). Působil na mě jako gentleman v obleku, měla-li bych ho popsat vizuálně.
Po úvodních skladbách následovalo pětidílnén Mozartovo Terzetto č. 1 pro tři basetové rohy. Jednalo se o jednu část z pětadvaceti volných částí, která měla funkci tzv. Tafelmusik, tedy hudby ke stolování, případně také hudby během společenských akcí. My jsme si ji vyslechli v koncertním provedení, jen někteří se oblažovali v průběhu koncertu nápojem. Tato skladba byla již pouze pro basetové rohy, a tak jsem mohla vnímat a užívat si ten zvláštní zvukový charakter nástroje. Tiše doufám (nebo klidně i nahlas), že pro tento skvělý nástroj bude vznikat nová hudba. Přála bych basetovému rohu hudebně rozmanitý a rozsáhlý repertoár; protože musím tiše (zde opravdu potichounku) konstatovat, že poslouchat Mozarta je fajn, ale oposlouchá se…
Souhra Lotz Tria byla obdivuhodná a bezvadná. Bylo fascinující pozorovat, jak jsou hráči jednotní, aniž by mezi sebou museli jakkoliv komunikovat. Všechny jejich nástupy přišly přesně a spolu bez mrknutí oka a snad i bez toho letmého pohledu ke spoluhráči. Interpreti si dávali záležet na hezky vedených melodiích, ať už se nacházely v jakémkoli rejstříku nástroje. Rychlé běhy napříč hlasy a polohami vyznívaly skvěle. Jak nám také prozradil Róbert Šebesta, basetový nástroj je nástrojem velmi citlivým. Křehkost nástroje byla patrná, v některých místech i slyšitelná. Hráči museli často nástroje čistit, aby je mohli ovládat co nejbezpečněji. Patří jim velký obdiv, k jakému mistrovství se svým úsilím dostali.

Dramaturgie koncertu byla pestrá, střídala se čísla se zpěváky a bez nich, a tak po samostatném triu basetových rohů přišlo na řadu opět spojení s vokály. Vyslechli jsme druhou polovinu Sei Notturni: Luci care, luci belle, K. 439a, Mi lagnerò tacendo, K. 437 a Più non si trovano, K. 549. Hlasy zpěváků i basetových rohů zněly opět vyrovnaně, souhra obou trií byla dobrá, ač nedosahovala nedostižné kvality souhry v rámci samostatného Lotz Tria.
Delší úvod předcházel výběr ze známých melodií z Mozartovy Kouzelné flétny v dobové úpravě pro trio basetových rohů. Róbert Šebesta, jehož roli průvodce a komentátora v průběhu koncertu jsem oceňovala, uvedl, že se jednalo o hudbu určenou do pozadí. V tomto ohledu mi nepřišlo tak docela fér vůči hudbě samotné, že jsme jí věnovali plnou pozornost. Výkony všech hráčů byly úžasné, nicméně jsem se nemohla ubránit tomu, že je pro mne hudba nedostatečně poutavá. Kdyby mi někdo hrál tyto melodie při obědě nebo bych je poslouchala během společenské události, byla bych naprosto nadšená. Myšlenky mi ubíhaly k přemítání o tom, jak by tyto nástroje zněly v kombinaci s jinými nástroji. Chtěla bych to slyšet!
Závěrečnou skladbou programu byla úprava Terzetta: Soave sia il vento z Mozartovy opery Così fan tutte. Tuto úpravu vytvořil současný slovenský skladatel Marián Lejava pro tři vokální party a tři basetové rohy. Soudobý nádech jsem však nezaznamenala, hudba zde nevybočovala z charakteru předchozích kousků. Jednalo se o výborný výběr na závěr koncertu. Interpretace všech byla svědomitá a citlivá. Soprán Terezy Zimkové zářil ve výšinách. Bylo to hezké zklidnění na závěr, po kterém následoval dlouhý a zasloužený potlesk, který si vyžádal přídavek.

Jan Kantor
Příspěvky od Noemi Savková
- Jana Vöröšová: Nechci příliš napovídat fantazii posluchače
- Slyšet 2x. Agata Zubel a Orchestr Berg
- Eunika Gabriela Pechánková: Přála bych si, aby diváci odcházeli méně lhostejní k současnému dění
- Dan Dlouhý: AI může být pro skladatele něco jako brainstorming s kolegy
- Hluboce lidské Dvořákovy písně v reprezentativním podání
Více z této rubriky
- Carlo Gesualdo da Venosa překlenul několik staletí
- S hudbou proti zdi totality
- Janáček Brno 2026 skončil monumentálně, emotivně, ale především exkluzivně. A co bude dál?
- Drážďanská slohová syntéza neboli Kterak hráti Beethovena a Brucknera
- Pěvecká soutěž Antonína Dvořáka nabídla svěží vystoupení letošních oceněných
- Klavír v tanečním stylu. Marek Kozák na festivalu Janáček Brno
- Káťa ve vitríně. Brno vstalo hned se spadnutím opony
- Hudební Odyssea v žižkovském Atriu aneb Když mladí mají co říct…
- Dobrodružství s Bohuslavem Martinů a jeho violoncellovým koncertem
- Juraj Valčuha a Ester Pavlů dominovali na koncertě Slovenské filharmonie