Mnozí skladatelé v současnosti komponují jen ve volném čase. Po nocích, o víkendech… a v létě. Dělo se tak i v minulosti. Po práci, kterou většina z nich má a měla. Vyučují, jsou hudebními režiséry, redaktory nebo manažery. Nebo byli či jsou výkonnými umělci. Tak, jak jím byl ředitel Dvorní opery ve Vídni a její šéfdirigent Gustav Mahler. I jeho symfonie vznikaly o prázdninách.

Gustavu Mahlerovi říkávali „prázdninový skladatel“. Může to znít podobně jako „sváteční řidič“. Ano, většinu svých symfonií napsal o divadelních prázdninách, v altánech a domečcích u svých letních bytů, ale svátečním skladatelem rozhodně nebyl! Svou vlastní hudbu mohl vynalézat opravdu jen v létě, přes rok na ni neměl čas, přesto však nejde ani trochu, a na tom se určitě můžeme shodnout, o něco neumělého, příležitostného, amatérského. Mahler byl vizionář a novátor. Ve zvuku i ve filozofii a obsahu svých děl.

První symfonie je v tomto směru v Mahlerově odkazu trochu netypická, vznikala převážně mezi koncem roku 1887 a březnem 1888, v době, kdy byl druhým dirigentem v Lipské opeře. Druhou symfonii komponoval pomalu a postupně. První větu dopsal v Praze v září 1888. Ale další dvě věty komponoval už opravdu v létě – v roce 1893 ve Steinbachu u jezera Attersee v Solnohradsku pod Alpami, kam ten rok poprvé jel na letní pobyt. První prázdniny komponoval ještě v hostinském pokoji v hotýlku, dnes se jmenuje Gasthof Föttinger, ale pro příští léto, kdy Druhou symfonii dokončoval, už si nechal postavit na louce o pár desítek metrů dál, na břehu nádherně modrého jezera, nevelký hudební pavilonek. Dnes je to bíle omítnutá chatka v areálu kempu…

Tam pak skládal i Třetí symfonii. Převážně v roce 1895, ale konečnou podobu získala až v roce 1896… Symfonie č. 4 se rodila už jinde: v červenci 1899 v Bad Aussee a v srpnu 1900 v Maierniggu, tedy na jižním břehu jezera Wörthersee nedaleko Klagenfurtu v Korutanech. Mahlerovi tam měli novou vilu. V domku na samotě v lese nad ní složil po Čtvrté symfonii v následujících letech postupně další čtyři a s nimi také písně z Chlapcova kouzelného rohu a Písně o mrtvých dětech. Letní idyly přervala smrt starší dcery Marie v roce 1907. Už tam pak nedokázali dál jezdit a vilu prodali… A tak Devátá symfonie a Píseň o zemi mají domicil v Dolomitech nedaleko Toblachu. Dnes je tato část Tyrolska na italském území, tehdy byla ještě rakouská. I tam měl nedaleko hotelu dřevěnou chatku, kam chodil celé léto komponovat.

Co mají s Mahlerovými symfoniemi společného Debussyho Moře, Dvořákův Americký kvartet, Wagnerův Lohengrin nebo Flétnová sonáta Bohuslava Martinů? Sukova Smyčcová serenáda, Čajkovského Pátá symfonie nebo Elgarův Violoncellový koncert…? Jednu jedinou věc: vznikaly také mimo všední dny, v létě.

Nesmrtelná Serenáda Es dur osmnáctiletého Josefa Suka, psaná o prázdninách 1892 doma v Křečovicích, byla po absolvování Dvořákovy mistrovské školy studentovou reakcí na učitelovu výzvu, aby – když je léto – „udělal něco radostného, aby to nebyly stále ty velkoleposti do moll“. A Sukovi se podařilo opravdu stvořit bezstarostnou, mimořádně krásnou skladbu, lyrickou, barevnou. Napsal ji v „dur“ – a rovnou se mu podařil mistrovský kus svého žánru, kterého si všiml i Dvořákův příznivec Johannes Brahms a doporučil Sukovu Serenádu k vydání berlínskému nakladateli Simrockovi.

Nádherný a pohodový, vpravdě letní, je také Kvartet F dur Antonína Dvořáka, psaný o pouhý rok později mezi krajany ve Spillville v Americe. Skladatel tehdy necestoval na první prázdniny do Evropy, ale vydal se z New Yorku, kde vyučoval, na západ do státu Iowa. Ocitl se nejen mezi potomky českých emigrantů, ale také uprostřed přírody. V jednom dopise do Čech proto mohl napsat: „Jsem na vagacích od 3. června zde v české vesnici Spillville a půjdu do New Yorku až v druhé polovici září. Děti šťastně z Evropy přijely a jsme šťastní. Zde se nám velice líbí a já chválabohu pracuji pilně a jsem zdráv a vesel.“ Dny pohody se odrazily nejen v radostném charakteru nové komorní skladby, ale i v rychlosti kompozice: celá partitura Amerického kvartetu byla hotová během pouhých dvanácti dnů.  

Ideální podmínky pro komponování našel na venkově také Petr Iljič Čajkovskij. Jeho Pátá symfonie je datována mezi květnem a srpnem 1888. V dubnu toho roku se nastěhoval do nového sídla, do venkovského domu u města Klin severně od Moskvy. Klidné prostředí a nově objevená vášeň pro zahradničení mu paradoxně pomohly napsat monumentální dílo, které je dnes jedním z jeho nejslavnějších.

O jedenáct let dříve, v roce 1877, se z letní pohody zrodila Brahmsova Druhá symfonie. Složil ji během pobytu v Pörtschachu u Wörthersee, v rybářské vesnici, dnes městečku, v rakouských Korutanech. Chtěl se tam původně zdržet jen jeden den, ale místo se mu zalíbilo natolik, že zůstal celé léto – a po něm tam strávil ještě následující dvě. V jezeře se prý koupal nahý.

Jinou letní atmosféru připomíná Violoncellový koncert Edwarda Elgara. Manželé žili v letech 1917 až 1921 každoročně o prázdninách v domě zvaném Brinkwells poblíž Fittleworthu v hrabství Sussex na jižním pobřeží Anglie. Přestože byli v izolaci uprostřed přírody, doléhaly během jasných nocí přes kanál La Manche z bojišť západní fronty až k nim zvuky dělostřelecké palby. Nemohlo se to neodrazit v charakteru hudby, kterou tam Elgar komponoval. A to i v melancholickém, ale také vášnivém Violoncellovém koncertě, třebaže tam byl psán až další rok, už po válce, v létě 1919.

Do prázdninových souvislostí patří rovněž Wagnerova opera Lohengrin. Komponoval ji především v Drážďanech, kde v té době působil jako dvorní kapelník, ale počátek je spojen s léčebným pobytem v Mariánských Lázních v létě roku 1845; právě tam si sepsal detailní koncepci příběhu a načrtl první skici. Zejména třetí dějství skládal potom během léta 1846 nedaleko Drážďan – letní byt, aby měl klid na práci, si pronajal ve vesnici Graupa.

Letní inspiraci má také Louisina polka Bedřicha Smetany. Respektive inspirací k ní byla jeho vzdálená neteř Louisa, o rok starší, dcera jeho bratrance Václava Smetany, zámeckého sládka, do které se zamiloval při dvouměsíčním pobytu u příbuzných v Novém Městě nad Metují v létě 1840… Šestnáctiletý Smetana si do deníku napsal: „Teprve nyní jsem zpozoroval, že bez Louisy nemohu být.“ Polka je technicky nepříliš náročná a působí radostně a sebevědomě. Smetana ji často hrával a sklízel za ni ve společnosti ovace.

Pastorální symfonie Ludwiga van Beethovena napovídá svým názvem i „programem“, osvětlujícím u jednotlivých vět při jejím poslechu možné zaměření představ, že se dost dobře nemohla rodit uprostřed hluboké zimy… „Probuzení radostných pocitů po příjezdu na venkov; Scéna u potoka; Radostné shromáždění vesničanů; Bouře; Zpěv pastýřů. Radostné a vděčné pocity po bouři…“ Ano, skladatel, městský člověk, pravidelně každé léto unikal na venkov. Ne daleko od Vídně, ale přece jen do malebného prostředí mimo město. A během dlouhých procházek lesy a loukami si zapisoval do kapesního skicáře motivy a nápady. Hlavní část Šesté symfonie dokončil roku 1808 ve vesnici Heiligenstadt. Nevadí, že teď je to už dávno předměstí metropole. Ještě stále si tam lze představit i něco, co patřilo k přelomu osmnáctého a devatenáctého století.

Dojmy, nálady a asociace související s mořem také patří k létu. Do své třívěté impresionisticky opalizující kompozice je vtělil Claude Debussy. Skladbu nazvanou jednoznačně La Mer, Moře, začal psát v srpnu 1903 v Burgundsku. Oceán sice tamní kopce neomýval, ale jeho vzpomínky na moře, které po celý život miloval, byly podle jeho vyjádření dostatečně silné. Další rok komponoval už u moře, v Pourville-sur-Mer v Normandii, na severním pobřeží Francie. Na díle pracoval také během pobytů v Paříži, ale dokončil je potom v březnu 1905 v jihoanglickém pobřežním městě Eastbourne. Tedy sice ne v létě, ale přece jen u moře.

U starých mistrů, u Monteverdiho, Vivaldiho nebo Bacha, nemáme k dispozici tolik dokladů a záznamů, abychom mohli sledovat, kdy přesně svá díla psali. U autorů devatenáctého a dvacátého století ano. Ostatně, vždyť vnější okolnosti se zvláště v hudbě romantiků zrcadlily určitě častěji než u jejich barokních předchůdců. V případě Johanna Sebastiana Bacha je nicméně pravděpodobné, že Braniborské koncerty mají spojitost s jeho letním přebýváním v Karlových Varech, kam v letech 1718 a 1720 doprovázel při léčebných pobytech svého tehdejšího zaměstnavatele, hudbymilovného knížete Leopolda z Anhalt-Köthenu. Bach se tam mohl setkat s braniborským markrabětem Christianem Ludwigem, který ho (v souvislosti s pravděpodobným dotazem na možnost zaměstnání u něj) požádal o zaslání nějakých skladeb. Právě jemu proto köthenský skladatel věnoval roku 1721 šestici instrumentálních děl pro různé obsazení – své Braniborské koncerty.  

Prázdninových skladeb by se asi našlo ještě mnohem víc. Letní túře s bouřkou vděčí například za svůj program symfonická báseň V Tatrách Vítězslava Nováka a obdobnou inspiraci má Straussova monumentální Alpská symfonie… Ale teď snad už jen jedno dílo – Flétnová sonáta od Martinů. Zavádí nás do léta 1945, kdy si manželé Bohuslav a Charlotte užívali po newyorských měsících pohodu letního pobytu na Cape Cod ve státě Massachusetts. Skončila válka, do skladby pronikla radost. A také se v ní objevuje ptačí trylkování. Starali se tam o zraněného ptáčka, kterého učili znovu létat. A tak třetí věta, plná ozvuků přírody, vyznívá mimořádně prosluněně a hravě. Mimochodem, budiž tato zmínka žhavým tipem k poslechu opravdu krásné kompozice…!

Skládali něco letos v létě pánové – namátkou, ale podle abecedy – Adámek, Acher, Dřízal, Gemrot, Hurník, Jirásek, Kadeřábek, Kučera, Mařatka, Smolka, Srnka, Wajsar…? Můžeme se jich příležitostně zeptat… A třeba i na to, jestli se v jejich hudbě někdy nějak odrazila prázdninová pohoda. Aspoň u některých, u těch, co tolik neexperimentují, by mohla.

A bude se o té jejich hudbě mluvit z tohoto úhlu pohledu za sto let, pokud ještě bude někdo v Evropě vědět doopravdy, ne jenom z filmu, co byly letní prázdniny?

Wikipedia, Institut Bohuslava Martinů, Petr Veber, archiv KlasikyPlus

Facebook X E-mail WhatsApp