PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Nebudeme moct hrát tak často, jak byli naši diváci zvyklí.“

„Argumenty divadla, že vzdělávání je investice do budoucnosti společnosti i samotné instituce, politici evidentně příliš neslyší.“

„Brno podpoří vznik a provoz edukačních center v Domě umění, ve Filharmonii a v Knihovně Jiřího Mahena. Na dotaz, proč ne i v Národním divadle Brno, primátorka uvedla, že se lidem i jí stýská po restauraci.“

Národní divadlo Brno se přetahuje s městskými politiky. Pociťuje nedostatek financí a vnímá, že protežováno je díky politickým konexím Městské divadlo Brno. Průběžně s nimi řeší i další třecí plochy. Loni to byl spor o Redutu, o kterou se mělo dělit s Divadlem Bolka Polívky, letos jde o odlišný pohled na využití prostor bývalé restaurace Bohéma v Janáčkově divadle. Může ředitel Martin Glaser vnímat situaci jinak, než že magistrát nedoceňuje službu, kterou operní, činoherní a baletní soubor městu, kraji a státu nabízí?

„S manželkou stihl zdolat i jednu z nejvyšších velšských hor. Její nadmořská výška není podle jeho slov až tak zajímavá, ale převýšení dá docela zabrat.“

„Po dlouhých letech jsem měl tento rok konečně skutečnou dvoutýdenní dovolenou v jižních krajích.“

„Nejdůležitější je být konečně doma a neslyšet od dětí: Kam zase jdeš?“

Tuzemští dirigenti vesměs o prázdninách dokáží, alespoň po omezenou dobu, odpočívat, ale partitury, někteří spolu s knihami na čtení, s sebou na dovolenou většinou stejně vozí. Tucet oslovených se v anketě portálu KlasikaPlus.cz shoduje, že doba dovolených bývá kombinací rodinného programu a práce. I v létě je třeba se na něco připravovat, nebo je to vhodná doba k rozšiřování rozhledu. Začátek blížící se nové sezóny bývá podle jejich vyjádření dost hutný. A připravit si novou skladbu, neřku-li operu, není nic snadného. A tak toho odpočinku rozhodně nebývají celé dva prázdninové měsíce, ale jen nějaký ten týden, v ojedinělých případech si pro relax možná uhájí až jeden měsíc.

„Inscenace režiséra Ondřeje Havelky z roku 2006 je pravé hudební divadlo, hravé a kontaktní.“

„Soubor Janáčkovy opery disponuje výborně hrajícím orchestrem a skvělým sborem, zvukově mimořádně kompaktním a herecky uvolněným.“

„Hudební kvality obou představení, dirigovaných Jakubem Kleckerem, byly přes tropické teploty vysoké, mezi jevištěm a auditoriem panovalo evidentní srozumění.“

Prodanou nevěstu režírovanou Ondřejem Havelkou hrají v Brně už osmnáct let. Snad ji budou hrát ještě dlouho. Není třeba nic měnit. Těžko si totiž představit lepší inscenaci, těžko přijít na šikovnější a zábavnější uchopení klasiky. Po všech aktualizacích, ve kterých se už delší dobu předhánějí nejrůznější tuzemská i zahraniční divadla, jde o pravý balzám na divákovu duši. Potvrdilo to poslední červnovou sobotu i dvojí pohostinské představení na festivalu Smetanova Litomyšl.

„Česká filharmonie chystá na 15. a 16. května roku 2025 zájezd do Hannoveru a Baden-Badenu. Dá se předpokládat, že jde o navazující projekty.“

„Pro Byčkova bylo podle jeho slov vyloučené, aby se stal hudebním ředitelem České filharmonie, aniž by toto dílo zahrnul do svého repertoáru.“

„Reaguje proslulým diplomatickým ´no comment´, což často znamená nepřiznaný souhlas.“

Pražské jaro zahájí Smetanovou Mou vlastí v roce 2025 Česká filharmonie s šéfdirigentem Semjonem Byčkovem. Vyplývá to poměrně jednoznačně z již zveřejněného programu její příští sezóny. Festival to zatím nepotvrdil, program jubilejního osmdesátého ročníku zveřejní až na podzim.

„Klasikem je Smetana, i když zaznívají hlasy, že inscenovat jeho opery je kvůli jejich příběhům obtížné a že na ně lidé ani nechtějí moc chodit.“

„I když pro odezvu poměrně širokého publika nějaké silné podněty jejich hudba tak snadno nenabízí, tak třeba ještě jejich čas přijde…?“

„Kdo další vstoupí po slavné české skladatelské čtveřici a několika jejich souputnících s fanfárami na pomyslný Olymp, nebo se tam, což je pravděpodobnější, tak nějak nenápadně objeví?“

Debaty a úvahy o tom, kdo ze žijících nebo nedávno zesnulých skladatelů se jednou stane klasikem, kdo se dostane do kánonu uznávaných za ty nejvlivnější a nejdůležitější, tedy i nadále hrané, jsou ošemetné. Vzpomeňme na autory minulosti, objevené až mnohem později, ale i na oslavované…

„Mozart je dnes synonymem génia, prototypem hudebníka, příkladem nesmrtelné obchodní značky.“

„Proto je s nelibostí sledován osud Bertramky, které Mozartova obec není s to vrátit krásu, prestiž a náplň. Proto je Stavovské divadlo vnímáno jako vzácné místo s nefalšovaným geniem loci.“

„Něco z jeho hudby zná snad každý. Je srozumitelná a příjemná, má ji rádo běžné publikum, oceňují ji i profesionálové.“

Pokřtěn byl jako Joannes Chrysostomus Wolfgangus Theophilus. Stalo se tak v salcburské katedrále 28. ledna 1756 dopoledne, hned následující den po narození. Otec pro něj užíval němečtější podobu jména – Joannes Chrisostomus Wolfgang Gottlieb. Pozdější obvyklejší Amadé, případně Amadeus,…

„Byl nadšencem, který osobním kouzlem a uměleckou autentičností dokázal přitahovat i natrvalo přitáhnout k barokní hudbě širokou veřejnost.“

„Neznamená to, že by hrál nepoučeně, bez znalostí. Estetika jeho interpretačního názoru nicméně nesledovala stejné zákruty jako ta Harnoncourtova nebo Gardinerova.“

„´Plamenně hovořil,´ popsal Munclingerův popularizační styl Václav Luks.“

Interpretace staré hudby ušla od poloviny dvacátého století do dnešních dnů neuvěřitelně zajímavou a dlouhou cestu. Oba konce této cesty se od sebe liší stejně, jako se třeba liší fotografie kteréhokoli světového města z roku 1953 od fotografií z roku 2023. Barokní hudba se hrávala dost podobně jako romantická, hrávala se jen na moderní nástroje a určitě i vznešeněji, odtažitěji, masivněji a vesměs pomaleji než dnes…

„Od té doby dokázala mnoho, vlastně jakoby už dávno téměř vše.“

„Do tuzemského koncertního dění dostává hudbu, kterou nikdo ze staré gardy kdysi slavných pěvců nikdy nezpíval. A nebo ji nezpíval tak, jak dnešní pohled a vkus umožňuje a žádá.“

„V roli Carmen a také v Mahlerových písních s orchestrem a pak i v několika soudobých kompozicích dospěla nejdál v rámci možností svého hlasu.“

Magdalena Kožená, mezzosopranistka světového renomé, má za sebou osmadvacet let na světových pódiích a před sebou jako nejbližší úkol Monteverdiho operu L’incoronazione di Poppea v Barceloně. Je však také zakladatelkou nadačního fondu cíleně podporujícího tuzemské základní umělecké školy a systematicky přispívajícího k dalšímu rozvíjení nadání a růstu uměleckých talentů, včetně dětí se zdravotním či sociálním znevýhodněním…

„Problémem bylo a je, že málokterá skladba, snad jen s výjimkou Novosvětské, by se dala na takto zvýrazněném místě opakovat každý rok. Beethovenova Devátá ano.“

„Emocí, které k hudbě patří primárně a snad i neoddělitelně, bylo během festivalu přítomno dost.“

„O mimořádné otevření festivalu se postaral hned 12. května Orchestr Velšské národní opery z Cardiffu se svým šéfdirigentem Tomášem Hanusem. Jejich Má vlast byla opravdu Smetanova.“

Po třinácti letech uzavřela Pražské jaro zase jednou Beethovenova Devátá. Lepší završení festivalu, který se během tří týdnů dennodenně pohybuje mezi národním a mezinárodním rozměrem, zatím nikdo nevymyslel. Jaký byl 2. června v Obecním domě poslední večer s Českou filharmonií, Pražským filharmonickým sborem a Christophem Eschenbachem? A jaký byl celý osmasedmdesátý ročník, který 12. května na stejném místě otevřel Tomáš Hanus s orchestrem Velšské národní opery?

„Jsme svědky počínajícího postupného přerodu soudobého skladatele v klasika.“

„Jde o kompozičně mistrně vystavěnou volnou variační passacaglii, ale to většina posluchačů neví, nepotřebuje vědět a neřeší.“

„Ocenění pro jedno album ze sféry klasiky, pocitově přilepené spíše na chvostu ceremoniálu, odpovídá realitě.“

Mysterium času Miloslava Kabeláče v nahrávce Marka Ivanoviće a Symfonického orchestru Českého rozhlasu získalo v kategorii Klasika prestižní Cenu Anděl. Dává to smysl v sousedství jmen jako Miroslav Žbirka, Robert Křesťan & Druhá tráva, Calin, Lenny, Lazer Viking, Kalle, Štěpánka Balcarová, Insania, 58G nebo Vypsaná fiXa?

„Plynule přišla řada na Te Deum – vznosnou melodickou hudbu, radostnou a slavnostní, zarámovanou údery tympánů a tóny žesťů a naplněnou vroucnými sborovými pasážemi i emotivními sólovými vstupy.“

„Hudba, která v sobě spojuje duchovno i světskou rovinu a je v ní přítomna oslava a vitalita stejně jako lyričnost, ztišení a niternost, je podle Jakuba Hrůši pro inauguraci ideální.“

„Průlomem byl Spirituál kvintet – legendární kapela působící na tuzemské hudební scéně šest desetiletí a znovuzrozená pro jedinečnou příležitost rok a půl poté, co ukončila činnost.“

Slavnostní tečku za programem inaugurace Petra Pavla čtvrtým prezidentem samostatné České republiky vytvořilo Te Deum Antonína Dvořáka. Ve Svatovítské katedrále zaznělo 9. března v podání České filharmonie, Pražského filharmonického sboru, Kateřiny Kněžíkové, Adama Plachetky a Jakuba Hrůši. Koncertně, bez liturgie.

„Autoři filmu Il Boemo měli oproti tvůrcům Amadea k dispozici méně faktů, skromnější životní peripetie a žádného protivníka hlavní postavy. Vyšel jim z toho komornější příběh.“

„Mysliveček je fatálně situován do blízkosti žen, někdy obrazem opravdu hodně blízko.“

„Kouzelná epizoda se podařila vytvořit ze setkání Maestra Myslivečka s dospívajícím Wolfim a jeho otcem Leopoldem.“

Do kin přišel český historický film Il Boemo o Josefu Myslivečkovi, vyslaný za českou kinematografii do boje o Oscara. V Praze je do ledna možné navštívit výstavu Mysliveček, detto Il Boemo, koupit se dají dvě knihy o skladateli z pera amerického muzikologa Daniela E. Freemana – překlad odborné monografie a mnohem stručnější Průvodce po životě a díle. V dohledné době určitě vyjdou nahrávky Myslivečkovy hudby pořízené pro film významnými sólisty a orchestrem Collegium 1704… Je to kampaň, díky které by se mohl původem pražský skladatel, v osmnáctém století mimořádně úspěšný v Itálii jako operní autor, stát novým Amadeem?

„Kolik těch statusů je promyšlených a autentických a kolikpak jich možná vzniklo v důsledku či dokonce v režii propagandy…?“

„Romány a partitury nikdo nebude pálit ani zakazovat. Řeč je tu pouze o tom, jestli některé knihy a opery jen na čas neodložit.“

„Uvažujme spíše, jestli je odložení inscenace Čajkovského opery na vhodnější dobu projev hloupé a sebezničující západní hyperkorektnosti, nebo něco jemnějšího.“

Ruská agrese vůči Ukrajině je barbarsky prvoplánová v zabíjení lidí a v porušování civilizovaných principů, ale má dominový efekt i v nesčetných dalších souvislostech. Také v umění. Diskuse, jestli dělat jakoby nic…, nebo si teď, ve znechucení tou zase už divnou východní zemí, nějakou dobu třeba o něco méně pouštět do života některé projevy ruské kultury, jsou na sociálních sítích, a možná i na různých poradách, čím dál vášnivější.

„Pane Gergijeve, ptají se dirigenta, distancujete se od ruského prezidenta v této nové situaci? Odpověď patrně nepřišla.“

„Mohli bychom Anně Netrebko v současné situaci vzdávat za její umění hold? Tleskat a volat bravo, když zároveň víme, že jasně neodsoudila ruskou agresi?“

„A je snad také zřetelné, že i když Čajkovskij, Musorgskij, Borodin, Glinka, Rimskij-Korsakov nebo Skrjabin, nemluvě o Šostakovičovi, byli rovněž Rusové, tak že není nutné je hned přestat hrát…“

Knížka Oněgin byl Rusák nabízí tragikomické ohlédnutí za normalizačními osmdesátými léty v Československu, při kterém se bavíte, ale taky vám tuhne úsměv na rtech. V současné době nám úsměv tuhnout nemůže, není totiž čemu se smát. Rusko opět vstoupilo do našich životů. Vysmívá se naopak ono nám. Svou agresí vůči Ukrajině provokuje a děsí západní demokratickou civilizaci…

„Emilia Marty je v podání kmenové sólistky plzeňského divadla Ivany Veberové kreací budící velký umělecký respekt i hluboké dojetí.“

„Janáček je mnohde jinde než u nás vnímán obecně a samozřejmě jako autor mimořádně vzrušujících děl.“

„Jenůfa, Káťa Kabanová a Liška Bystrouška jsou hrdinky, se kterými se dá dýchat. Emilia Marty je takovou taky, jen je možná potřeba si na ni zvykat o trochu déle.“

Plzeňská opera hrála před několika dny Janáčkovu Věc Makropulos. V hledišti novorenesančního Velkého divadla se 444 místy bylo několik desítek lidí. Možná stovka. To je málo. Důvody se v dnešní době sčítají. Za prázdnými sedadly lze tušit obavy z kontaktu s jinými lidmi, opatrnost, odpovědnost, nechuť, únavu, ale také pohodlnost… 

„Šlo vlastně v tom druhém poválečném roce ještě stále o málem soudobou hudbu.“

„Sedmdesát let je v případě obou děl dost na to, aby bylo jasné, že jejich autoři jsou klasici dvacátého století.“

„Ani sto let nemusí být pro umělecké dílo dostatečnou legitimací k definitivnímu spočinutí v přihrádce s názvem Bezvýhradně přijímáno.“

Sté jubileum Janáčkovy Káti Kabanové, které připadlo na 23. listopad, stejně jako sedmdesát let od prvního uvedení Brittenova Billyho Budda náležející k datu 1. prosince nebo stejné výročí Stravinského opery Život prostopášníka, umístěné v kalendáři k letošnímu 11. září, neupozorňují na nic menšího, než že se řada uměleckých děl, nedávno ještě moderních, ba současných, stává pomalu ale jistě klasikou…

„Karel Husa asi zůstane zařazen v pověstné kategorii ´autora jedné skladby´. Hudba pro Prahu 1968 mu ten osud připravila.“

„Pokud se někomu s úctou skutečně říkalo Mistře, byl to právě on, Josef Suk.“

„Životy houslisty Josefa Suka a skladatele a dirigenta Karla Husy se nijak neprotínaly. Dnes, s odstupem, kdy už jsou uzavřeny, se však potkávají.“

Dvě výročí, dva osudy, dvojí pohled na historii. Co spojuje Josefa Suka a Karla Husu? Vlastně nic. Prázdninová data. Skladatel Karel Husa měl v sobotu 7. srpna sté výročí narození, houslista Josef Suk v neděli 8. srpna desáté výročí úmrtí. Jejich životy se nijak neprotnuly. Ale oba jsou významnými osobnostmi české hudby. Čechoameričan Husa jako exilový tvůrce, o kterém se čtyřicet let mlčelo, Suk jako prominentní tuzemský interpret, o kterém se čtyřicet let mluvilo.

„Jeho hlas, silný, krásný a barevný, kombinoval elegantní zpěv s moderním vzrušujícím projevem, jaký vyžadovaly opery veristů.“

„Můžeme kouzlu starých snímků propadnout a tvrdit, že tehdejší pěvce později už nikdo nepřekonal. Můžeme naopak krčit rameny…“

„Jak moc by kulhalo srovnání s milovníky starých pohlednic a automobilových veteránů?“

Doba se zrychluje. Banální konstatování. Projevuje se to však i na našich domácích diskotékách. Usedá na ně prach. Kdy jste si naposledy opravdu v klidu pustili nějaké CD…? Závažné a opravdu celé? A kdy to nebyla nějaká podnětná novinka, na kterou jste byli opravdu zvědavi, ale stará vyčištěná historická nahrávka, třeba nějaká s Emou Destinnovou nebo Enricem Carusem…?

„Právě tehdy se otevřel prostor pro úvahy, jestli přítomnost v sále s tisícovku míst, ale jen třemi stovkami diváků, je více radostí, nebo ještě stále depresí.“

„Nápad oslovit Václava Lukse, aby připravil jako mezinárodní projekt Mou vlast ve zvuku dobových nástrojů a ve světle tehdejší interpretační praxe, by jinak, nebýt covidu, letos (a možná ještě několik let) nevznikl.“

„Kdo si nedal pozor, propásl nejen Pražské jaro, ale i jaro v Praze.“

Sklenice s padesáti procenty tekutiny je buď poloplná, nebo poloprázdná. Záleží na úhlu pohledu, na postoji pozorovatele, na spíše optimistickém, nebo spíše pesimistickém pohledu. Stejně může dopadnout ohlédnutí za festivalem Pražské jaro. Už druhý ročník se konal-nekonal. Už podruhé byl program pozměněn na variantu umožňující udržet cennou značku za každou cenu a viditelně a slyšitelně naživu a schopnou symbolizovat nezničitelnost znějící hudby. Šestasedmdesátý ročník Pražského jara v tradičním slova smyslu jakoby nebyl, ale v nově nastavených podmínkách, dříve a v normálním světě nemyslitelných, existenci obhájil a životnost prokázal a udržel.

„Jen otázky typu ´na jaké frekvenci vás naladíme´ se nedají zodpovědět.“

„Uplynulý rok poslouchání stanice D-dur přál. Zákazy vycházení, home office, zavření a zrušení všeho obvyklého…“

„Ale pozor. Poslouchat D-dur je návykové.“

Šestnáct let a šestnáct dní. Přesně tak dlouho právě dnes už vysílá Český rozhlas D-dur, digitální stanice neúnavně nabízející klasickou hudbu. Čtyřiadvacet hodin denně a sedm dní v týdnu, tedy 24/7, jak se někdy psává místo slova nepřetržitě. Se dvěma důsledky. Je vám dobře, ale už nenacházíte čas na návraty k pokladům vlastní diskotéky.

„Období, ve kterém se hudba přelila do virtuálního prostředí, protože – pokud budou na světě lidé – je asi opravdu nesmrtelná.“

„Měsíce a roky, o které právě přicházíme, nám nejen v tělesném, ale i v psychickém zdraví, ve vzdělání, v rozdávání radosti, ve službě, práci, v prožitcích a vztazích – a samozřejmě ani ekonomicky – nikdo nikdy nevrátí.“

„Tlak na naši flexibilitu a kreativitu není sám o sobě špatný. Určitě přinese a už přináší své ovoce. Ale za takovou cenu?“

V hudebním životě metropole byl posledním okamžikem starých časů koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu, při kterém 9. března 2020 v nezapomenutelné interpretaci Leily Josefowicz a Alexandera Liebreicha zazněl Bergův Houslový koncert „Památce anděla“. Repríza programu už se další den nesměla konat. Je 10. března 2021, přesně rok poté. Nejsme vůbec dál. 

„Krutostí stejného osudu nemohl Jiří Bělohlávek svou misi u České filharmonie ani podruhé přirozeně završit a naplnit.“

„Fibich by mohl mít pomník na Žofíně, ale nemá, Suk asi u Rudolfina, ale tam je obsazeno, Foerster na náměstíčku za svatým Vojtěchem, nikoho to ovšem nenapadne, a Kovařovic a Ostrčil u Národního divadla, ale tam není nikde místo.“

„Myslíte, že by někdo někdy ještě chtěl někde postavit pomník? Třeba Rafaelu Kubelíkovi…? Nebo Jiřímu Bělohlávkovi…?“

Před několika dny by bývalo bylo Jiřímu Bělohlávkovi pětasedmdesát, kdyby tady ovšem už skoro čtyři roky nechyběl. Snad jen doba starostí kolem koronaviru způsobila, že jsme vcelku zběžně tím datem prošli, protože jsme ani neměli možnost hlubšího vzpomínání, třeba při nějakém pěkném koncertě dedikovaném jeho památce. Ale není vyloučeno, že virus za to takhle jednoduše nemůže. Možná je už opravdu jiná doba…

„Rok 2020, magický ´twenty twenty´, přinesl všechno jiné, než kýžený krok kupředu.“

„Zmar symbolizuje osud plně nastudované inscenace Řeckých pašijí Bohuslava Martinů Národního divadla Brno…“

„Právem se asi můžeme obávat, že cesta k normálu bude pomalejší, než bychom si přáli.“

Kdo všechno doplatil na pandemii? Beethoven se svým výročím pokaženým všemi omezeními určitě; celosvětově, tak jak i koronavirus působil globálně. Nevyužitých hudebních jubileí zůstalo samozřejmě víc – v našich zeměpisných šířkách například Rejchovo. Na opatření přijímaná proti nemoci jsme ale doplatili všichni…

„Teď v zimě to bylo a je horší. Další omezení, nová a nová… a vidina konce dočasnosti téměř nulová.“

„Aby se muzikanti a ti, co hudbu rádi poslouchají, nehroutili, potřebují s muzikou živý, plný, bohatý a obvyklý kontakt. Ale normálně potřebují žít i všichni ostatní lidé.“

„Bývaly doby, kdy ještě skladatelé uměli s upřímným patosem napsat něco burcujícího.“

Rybu jsme na Vánoce letos jíst ještě směli. Kolik chystaných a toužených provedení České mše vánoční Jakuba Jana Ryby jsme museli odpískat, nikdo nespočítá. Hudební symbol českých Vánoc, známý, populární, obecně sdílený a zlidovělý, oněměl. Život bez tradic a rituálů ztrácí velký kus obsahu…

„Všechno nasvědčuje tomu, že do divadla nebo na koncert hned tak nepůjdeme.“

„Budou u vstupů do síní a divadel čtečky čárových kódů, kam budeme vkládat svá potvrzení o bezinfekčnosti?“

„Stane se vakcína ´nezbytností´ nejen pro mezinárodní cestování, ale i pro domácí kulturní dění?“

Štědrý večer raději bez koled, protože zpívání je snad i doma prý rizikové; půlnoční mše na místenky v řádu desítek, nebo rovnou raději zrušené; Vánoce bez hudby a s přísně omezeným počtem povolených rodinných setkání; dárky z internetu; zavřené restaurace; muzikanti bez příjmů; senioři v domovech klidného stáří obklopení zneklidňujícími postavami ve skafandrech, uvěznění měsíce a měsíce bez návštěv…

„Po týdnech nehraní a nezpívání, nevyučování a veřejného nestravování, a nevycházení plíživě nastupuje zákeřná lhostejnost.“

„Čím déle se nebude moci v úzké pospolitosti tvůrčím způsobem přemýšlet a pracovat, zkoušet a koncertovat, tím přízračnější bude resuscitace.“

„Ve hře jsou teď Vánoce. Ryba i Rybovka. Co z toho bude, co ne?“

Další a další týdny, během nichž je kvůli ochraně před koronavirem zastaven život, přinášejí různá, většinou nepříliš radostná zjištění a s nimi obavy. Čím déle bude trvat vynucená nečinnost, tím větší bude nebezpečí, že při návratu k normálu nebudou v budoucnu, dlouho a možná už nikdy, věci tak, jak byly. I v hudbě.

„Vyčítat hudebníkům, že se v koronakrizi, jsouce bez práce, hlásí o právo na existenci, že volají o pomoc, není fér, ale není to ani prozíravé.“

„Život bez dobrého jídla, bez možnosti setkání s přáteli, není plnohodnotný. Ale hudba jde ještě dál, přímo k podstatě našeho bytí.“

„Než se tak stane, choďme ven na vzduch a zabývejme se něčím pozitivním. I hudbou.“

Člověk potřebuje mít v životě smysl, úběžníky, perspektivu, cíle. Potřebuje se na něco těšit. Momentální situace žádné pevné body a jasné výhledy nenabízí. Nikdo neumí říct, při jakých číslech se odvolá omezování normálního každodenního provozu, nikdo neví, kdy skončí druhá pandemická vlna, a už vůbec se nemluví o tom, kolik dalších podobných vln nás asi ještě čeká. Nejsou jasně popisovány následky, nejsou zřetelně a včas stanovována pravidla kompenzací. Neumíme si představit podobu lepších zítřků. Hledáme proto podvědomě něco příjemného. Spolehlivého. Zásadního. Hudební umění to nabízí.

„Ta nejistota bez konce ubíjí.“

„Kolikrát ještě organizátoři zkusí připravit další upravené verze programů, než odejdou a poslední za sebou zhasne…?“

„Jak to teď paradoxně konečně bude všechno jednodušší, protože jednoznačné, když se od pondělí nebude konat vůbec nic…!“

Žijeme v divné době. Naše přebývání tak trochu přestává mít jasnou budoucnost, záchytné body, jistotu, cíle, smysl. Světlo na konci tunelu je prý snad kdesi v červnu 2021. To je setsakramentsky daleko. K podivnému prožívání současnosti, ve které začíná chybět radost a naděje, přispívají nejasnosti kolem pandemie, čím dál zřetelnější tušení existenčních potíží, ale i takové marginálie, jako že se nesmí veřejně zpívat a že zase nebudou koncerty a divadla…

„Bude ještě vůbec v ekonomice, kultuře, sociálních kontaktech, v pracovní morálce, ve vzdělávání a v mezilidských vztazích nějaká cesta zpět?“

„Jak dlouho bude trvat těm, kteří se už teď bojí chodit na koncerty, než seberou odvahu a zdravý rozum a zase se někam vydají?“

„Kdy se do programů vrátí Mahlerovy symfonie, kdy kantáty a oratoria a s nimi sbory?“

Při zpívání dochází k masivnímu šíření viru, zpěv je velmi rizikovou aktivitou, tvrdí ministr zdravotnictví Roman Prymula, na sociálních sítích vesměs nazývaný Plukovníkem. Máme tu nový obor, muzikoepidemiologii. Nebo epidemiomuzikologii. V pražském Národním divadle se proto na dva týdny zpěv zakazuje, v Brně ze stejného důvodu už podruhé odkládají premiéru Řeckých pašijí, Ostrava nepřijede do Prahy se Šostakovičovou Lady Macbeth,…

„Houslistu Josefa Špačka v poloze, kterou předvedl ve Vivaldiho notoricky známé hudbě, tak moc neznáme.“

„Pokud se letos zjistilo, že i komorní hudba stojí za to a že je pro ni v tuzemsku řada povolaných, bylo by pěkné, kdyby se i na to dalo navazovat.“

„Navzdory koronaviru a vládním opatřením, která dlouho vypadala jako likvidační pro letní kulturní nabídku, se v rodišti Bedřicha Smetany nakonec uskutečnil hodnotný festival komorní hudby.“

Josef Špaček a Barocco sempre giovane uzavřeli v neděli večer Smetanovu Litomyšl virtuózním, osobitým, značně neortodoxním provedením Čtvera ročních dob. Kvůli opatřením proti virové pandemii se letošní ročník konal nakonec v posunutém termínu a ve výrazně jiné podobě, bez oper a symfonických programů, bez zahraničních hostů a bez větší poloviny obvyklého publika. Nicméně uskutečnil se, a to doslova navzdory jarním zprávám o koronaviru. A paradoxně dokonce díky nim přinesl posluchačům ve své vynuceně nové podobě řadu zážitků, které by tato festivalová platforma jindy asi nenabídla.