Pohledem Petra Vebera (59)
Končí Rok české hudby 2024
„Slogan Hudba jsme my pomohl umístit téma Roku české hudby do zorného pole většího počtu lidí.“
„Rok české hudby měl slušnou publicitu.“
„Těžko dnes odhadovat, jak bude za deset let prožíváno vlastenectví, jak budou seřazeny hodnoty, kam se budou ubírat technologie.“

Koncerty, přednášky, besedy, workshopy a další kulturní akce, které se konaly s logem Roku české hudby 2024, asi nikdo přesně nespočítá. Některé vznikly jako jedinečné iniciativy, jiné by se konaly tak jako tak, všechny však spojila myšlenka, že hudební umění je v prostoru, ve kterém se historicky mluví česky, rodinným stříbrem.
Nad vším se nesl slogan Hudba jsme my, který měl pomoci zlidštit případné nebezpečí vznešenosti a který snad pomohl umístit téma Roku české hudby 2024 do zorného pole většího počtu lidí, než je to pověstné jedno procento populace, jemuž něco hudebního říká slovo „klasika“.
Zpětný pohled do kalendária na webu www.rokceskehudby.cz ukazuje, že spektrum příležitostí, které prezentovaly myšlenky Roku české hudby, bylo opravdu široké. Připomínala se průběžně výročí řady osobností, od Josefa Suka narozeného 4. ledna 1874 přes Leoše Janáčka, jehož datem narození je 3. červenec 1854, až po Josefa Bohuslava Foerstera narozeného 30. prosince 1859.

Na „čtyřku“ končí i data skladatele, dirigenta a violisty Oskara Nedbala, skladatelky Slávy Vorlové, skladatelů Václava Jana Tomáška, Viléma Blodka, Erwina Schulhoffa, Pavla Bořkovce, Emila Františka Buriana, Rafaela Kubelíka… K tomu se patří připomenout, že v roce 2024 uplynulo v únoru třicet let od úmrtí sopranistky Jarmily Novotné, v červenci tři desetiletí od úmrtí pianisty Rudolfa Firkušného a v listopadu čtyřicet let a v případě skladatele Jana Nováka a že od nečekané smrti Antonína Dvořáka v květnu 1904 nás dělí už sto dvacet let. Stejná doba uplynula od prvního uvedení Janáčkovy přelomové opery Její pastorkyňa – premiéru měla v Brně v lednu 1904. Před třemi desetiletími, 17. listopadu 1994, se poprvé oficiálně představila Pražská komorní filharmonie, od prosince 1884 počítá svou historii Národní divadlo v Brně.

Do jubileí a výročí uplynulého roku patří i skutečnost, že se v koncentračním táboře Osvětim 17. října 1944, nebo maximálně o den později, nedobrovolně uzavřel život tří hudebních tvůrců židovského původu – Pavla Haase, Viktora Ullmanna a Hanse Krásy.
Některá data s magickou čtyřkou na konci neposkytují úplně kulatá jubilea, ale v případě Bedřicha Smetany (2. 3. 1824 až 12. 5. 1884) zejména datum narození v Litomyšli už o mnoho kulatějším výročím ani být nemohlo. A tak projekt Smetana200 jako podmnožina a zároveň zásadní a nejpodstatnější položka Roku české hudby 2024 přinesl podněty, jaké se hned tak zase opakovat nebudou – především kompletní cyklus uvedení skladatelových osmi oper v ostravském Národním divadle moravskoslezském.

Mozaika toho, co Rok české hudby nabízel, má tisíc barev. Připomínat se dá jen namátkou. Festival Smetanova Litomyšl trval rekordní čtyři týdny. Skvělý program přinesl Festival Janáček Brno. Česká filharmonie uvedla na festivalu Pražské jaro v koncertní podobě operu Libuše. V Rožmitále pod Třemšínem se konal sedmý ročník Festivalu Jakuba Jana Ryby. Na několika místech republiky se uskutečnily debaty s autory dvou nových knih o Smetanovi – s Pavlem Kosatíkem a Milenou Štráfeldovou. Audioverzi Kosatíkovy publikace namluvil dirigent Jakub Hrůša. Vyšla také komiksová kniha Renáty Fučíkové vyprávějící životní příběh Antonína Dvořáka. České muzeum hudby k 20. výročí přestěhování do objektu v Karmelitské ulici uspořádalo komentované prohlídky a koncert sboru Pueri gaudentes s tlumočením hudby do českého znakového jazyka. Ve středočeské obci Kublov byla otevřena naučná stezka Po stopách J. L. Zvonaře, připomínající tamního rodáka, skladatele a pedagoga z 19. století. Kytarový soubor Všehokus připravil hudební program k přednášce O misii obnovené Jednoty bratrské v Karibiku v 18. století. Vznikl hraný film o Smetanovi, který vysílala Česká televize. Mnohde zněla i česká hudba současnosti.

České centrum v New Yorku uspořádalo několik prestižních hudebních akcí. V Rotterdamu se uskutečnil výlet Po stopách skladatele Františka Škroupa. Violoncellista Tomáš Jamník hrál Dvořáka při zahájení sezony v Alexandrijské knihovně v Egyptě. Operní festival v zámeckém parku Nieborów v Polsku měl na programu Rusalku doprovázenou videomappingem. Rusalku hráli v roce 2024 i na ostrově Tenerife. Smetanovu hudbu a díla dalších českých autorů uvedli na festivalu komorní hudby Styrsö Kammarmusikdagar ve švédském Göteborgu, kde Bedřich Smetana několik let působil. V rámci Českých snů, pátého ročníku mezinárodního projektu věnovaného propagaci české hudby a evropské hudební spolupráci, vystoupili na festivalu Lunalia ve vlámském Mechelenu mimo jiné tři mladí pianisté – Klára Gibišová, Nora Lubbadová a Alexandr Klement. České sny zavítaly svými koncerty také do Katovic, Lešna, do Norrköpingu, Košic nebo do rakouského zámku Thalheim. Evropou dál vítězně táhl se svými operami Leoš Janáček. A jeho Glagolská mše zazněla při bezprecedentní rezidenci České filharmonie v newyorské Carnegie Hall.

Rok české hudby měl slušnou publicitu. Vznikla řada nápadů. Hudební umění získalo důstojnou reprezentaci. Stát přidal finance. Mnohé se podařilo.
Jak bude vypadat případný Rok české huby 2034? Těžko dnes odhadovat, jak bude za deset let prožíváno vlastenectví, jak budou celospolečensky i privátně nejobvykleji seřazeny hodnoty, jak se bude vyvíjet vkus a jaké priority bude mít stát, jestli ještě bude klasická hudba považována za důležitou komoditu mezinárodní prezentace, kam se budou v té době ubírat technologie… Jen jedno je jisté. Pokud bude, tak určitě bude jiný než Rok české hudby 2024. Slogan „Hudba jsme my“ mohl ovšem znamenat i to, aby si Rok české hudby přivlastnil do svého života každý, kdo o to stál a stojí. Aby nikdo nečekal jen na to, co mu předloží stát, instituce, organizace a vůbec všichni „ti druzí“, ale aby si sám uvědomoval a prožíval sílu hudebního umění ukotveného v prostoru, ve kterém se historicky mluví česky, a třeba o ní také dal vědět dalším. A právě tento osobní rozměr dotyku s naší identitou bude s největší pravděpodobností platit i v polovině třicátých let, až si budeme připomínat dvousté výročí písně Kde domov můj a 150. výročí úmrtí Bedřicha Smetany.

Foto: ilustrační - Facebook České filharmonie, archiv Klasiky+, Pražské jaro / Ivan Malý, Facebook / Muzeum w Nieborowie
Příspěvky od Petr Veber
- Klasika v souvislostech (82)
Jubilea pražského Rudolfina - Pohledem Petra Vebera (62)
Sir Simon - Klasika v souvislostech (81)
Giovanni Pierluigi z městečka Palestrina - Martin Glaser: Pražské Národní divadlo? Oproti brněnskému nepoměrně robustnější instituce, spojená s mimořádným společenským očekáváním
- Káťa Kabanová tak trochu komorně
Více z této rubriky
- Varhany a varhaníci (45)
Josef Klička, první český varhanní virtuos - Klasika v souvislostech (82)
Jubilea pražského Rudolfina - Pohledem Petra Vebera (62)
Sir Simon - Klasika v souvislostech (81)
Giovanni Pierluigi z městečka Palestrina - Janáček v souvislostech (6)
Ve škole. Fundatista, učitel, ředitel, doktor - Až na konec světa (35)
Ten z transportu L–178.
Houslista a skladatel Egon Ledeč - Pohledem Petra Vebera (61)
Dirigenti ve výskoku i v podřepu - Martinů v souvislostech (20)
Šestá. Symfonické fantazie, nebo symfonie? - Pohledem Petra Vebera (60)
Rok 2025 – Straussův, Šostakovičův, Palestrinův, Ravelův, Pärtův… - Pohledem Jiřího Vejvody (73)
Utajený spoluautor Libuše se svého podílu nevzdal