„Reakce publika byly tak euforické, že jsem to za celý život na operní inscenaci snad nezažil.“

„Smetana neuvěřitelně táhne i po dvou stech letech.“

„Jeho kreativita – všem klackům, ranám a příkořím navzdory – je trvalou inspirací.“

Uvedení všech osmi Smetanových oper v Národním divadle moravskoslezském vzbudilo mimořádně široký ohlas. Na sociálních sítích se dalo číst „…tohle se Ostravě fakt povedlo – důvod, proč sednout na vlak na Svinov…“ nebo „…my, co jsme strávili osm večerů v divadle, jsme se cítili mimořádně, z neopakovatelné atmosféry, kterou jsme mohli zažít, budeme čerpat dlouho…“. Mezi pozitivně reagujícími byl i publicista a kytarista Milan Bátor. Povedlo se propojit tradici s naprosto aktuálním a moderním chápáním Bedřicha Smetany – po dvou staletích jeho hudba funguje s naléhavostí a pochopením, které mu jeho generace nedopřála, napsal o cyklu. V RozhovoruPlus to doplňuje úvahami o praotcích české hudby, o českosti a světovosti Smetanovy hudby i o nesoudnosti některých režisérů a „žvanění hudebního ideologa Zdeňka Nejedlého“. Smetana je podle Bátorových slov klasik, který se nemůže omrzet.

Znamená označení „klasik“ pro skladatele nebezpečí, že se stane hlavně pojmem v učebnicích a už méně zůstane v našem povědomí jedinečným umělcem, člověkem?

Nemyslím si, že by v tom byla taková souvislost. Většina klasiků se do učebnic dostala proto, že to byli jedineční umělci a vzácní lidé. Nebezpečí hrozí v okamžiku, když někdo z těch klasiků vyrábí modly a ikony.

O Smetanovi se říkává, že je zakladatelem novodobé české národní hudby. Jak tohle vnímat?

Národní hudba je poněkud vágní a mlhavý pojem. Neexistují žádná kritéria, která by spolehlivě definovala, co je národní a co už ne. Slovu „národní“ se ostatně vyhýbal i Vladimír Helfert, který ve své publikaci Tvůrčí rozvoj Bedřicha Smetany považuje Smetanu za zakladatele „naší moderní hudby“. Takové označení je dosud celkem přiléhavé. Smetana byl skutečně hlavně moderní, chcete-li progresivní v tom nejčistším slova smyslu. Jazykem současných generací bychom mohli říct, že byl in, cool a že ovládal báječně trendy.

Dokonce se snad říká i „praotec“ české hudby, to při pohledu z ciziny, tedy v lepším případě. Ale co Dvořák? Máme dva praotce?

Praotec zní možná malinko blběji než zakladatel. Evokuje totiž něco bájného, archaického, dávno zasutého a zavátého hromadou suti a prachu. Přitom se zde bavíme o autorech, od nichž nás dělí „pouhá“ dvě staletí! Jak bychom pak říkali Rybovi, Zelenkovi nebo Adamu Michnovi z Otradovic, kterému by označení „praotec“ taky slušelo? Naštěstí autor Michnovy nejlepší monografie Jiří Sehnal nesklouznul k patosu a nazval svou knihu střídmě: Adam Michna z Otradovic – skladatel. To přece úplně stačí. Určitě těch zakládajících osobností najdeme víc. Tak mě napadá, že by nebylo marné, kdyby v tuto chvíli vstoupil do hry Ivan Mládek s novou písničkou o tom, jak to asi s těmi „prapraprapra“ bylo před Smetanou a Dvořákem…

A po nich by tím třetím mohl být Janáček?

Proč ne! Věčný mladík Janáček by byl určitě potěšen, třebaže ke svým starším kolegům tento hukvaldský divoch měl ambivalentní vztah. Zatímco k Dvořákovi Janáčka poutal takřka bezvýhradný obdiv, jeho hodnocení Smetany bylo dlouho ovlivněno chorobným nepřátelstvím, s nímž jeho vlastní tvorbu častovala skvadra kolem Zdeňka Nejedlého. Janáček rozhodně na piedestal zakladatelských osobností patří, ale pokud bychom chtěli být spravedliví, nesmíme zapomenout na zbytečně opomíjeného Zdeňka Fibicha. Díky němu máme skvělé melodramy, úžasné symfonie, několik znamenitých oper, symfonických básní a stovky osobitých klavírních skladeb. Přesto mu tehdejší pseudovlastenci dovolili maximálně stát se dramaturgem Národního divadla…

Zahraničí ovšem Smetanu často vnímá právě jako specificky českého autora – s náměty, ať už jde o Mou vlast, nebo o opery, které asi nemají univerzální všeplatnost. Je v jeho tvorbě potenciál přímočaré srozumitelnosti mimo domácí prostředí?

Verdiho opery se týkají risorgimenta a do omrzení omílají problémy hnutí za svobodu a národní jednotu Itálie. Wagnerovy náměty jsou přísně vzato germanofilské, Musorgského Boris Godunov má zase podtitul „národní hudební drama“…Taková byla doba a podobné náměty volili téměř všichni operní skladatelé. Smetana zcela logicky plnil roli, kterou si předsevzal: a sice vytvořit díla, která by reprezentovala českou kulturu. Proto ve svých operách volil domácí prostředí, všimněme si však emocí a myšlenek, které u Smetany defilují. Rozhodně nejde o lokální a tedy prostorově nebo časově omezené ideje, ale naopak o naprosto zásadní a hluboké sondy do psychologie davu i jednotlivých postav, kterým porozumí s trochou snahy lidé napříč kontinenty. Smetana strhával škrabošky a překračoval konvence. Mám pocit, že tam, kde máme tendence tohoto skladatele idealizovat jako národního, takového či makového, se nám sám autor pod neviditelnou rouškou smutku a jemné ironie usmívá. Viděl do lidí jako do dalekohledu, jen si to mnohdy nechceme nebo nedokážeme přiznat.

Spisovatel Pavel Kosatík v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz vyjádřil myšlenku, že je nyní důležité zdůrazňovat spíše Smetanovu světovost než jeho „češství“, jak to kdysi naopak činil Zdeněk Nejedlý…

Nevím, jestli se díky tomu nepochybně bohulibému apelu Pavla Kosatíka nějak zásadně změní vnímání Bedřicha Smetany a jeho postavení v kontextu evropské hudby. Zdůrazňovat něčí „světovost“ může vyvolat podobný feedback jako plané žvanění hudebního ideologa Nejedlého. Není lepší nechat „hovořit“ samotné geniální dílo? Berme v potaz, jak se prosadily ve světě opery Leoše Janáčka nebo díla Bohuslava Martinů. Pomáhal jim někdo zdůrazňováním jejich světovosti? Zvlášť u Janáčka a jeho vyhraněné osobitosti, jeho dialektu, rusofilství a slovanofilství by to bylo zřejmě kontraproduktivní. Osobně mi dělá radost, když si čtu na YouTube pod nahrávkami s hudbou Bedřicha Smetany nadšené komentáře posluchačů z celého světa. Domnívám se, že je důležité hrát jeho skladby a dostat je k uším a očím současných generací. Všechno ostatní přijde samo jako butterfly effect – i malé změny mohou být příčinou mnohem větších následků.

Je dědictví Nejedlého a komunistů – zdůrazňování Smetanovy „pokrokovosti“ – neblahé?

Není třeba mu v současnosti přikládat jakýkoli význam. Užitečnější je hledat ve Smetanovi zdroje a odpovědi, které mohou být pro nás přínosem. Stačí jen pokládat ty správné otázky.

V poslední době sílí hlasy, že inscenovat Smetanovy opery není jednoduché, zejména pro jejich libreta, a že na ně lidé do divadel moc nechodí. Proč to tak přišlo…?

To je tak, když si někdo dělá z vlastních psychických neduhů živnost. Někteří režiséři bohužel nemají soudnost a jejich parafráze nejen že nedávají smysl, ale vysloveně dílu, diváku i interpretům ubližují. Lidem bývají pod rouškou domnělé modernosti podsouvány bizarní a makabrózní výklady. Občas mi vyprávějí o nových inscenacích čeští umělci hostující v zahraničí a nejsou to příliš radostné scénáře. Nepatřím k vyznavačům schematického uvádění klasických oper, ale inovace bych hledal spíš v současných špičkových technologiích a užitečných postupech dekonstrukce než ve svévolných interpretacích, které se naprosto rozcházejí s původní představou skladatele. Mám osobní zkušenost, že tradičně pojaté nové inscenace táhnou mladé generace víc, než různě angažované pseudovýklady. Ale to je největší bolest této doby, kterou vidíme v chybějící morální integritě politiků a dalších veřejných činitelů. Chybí zdravý rozum, zlatá střední cesta a invence, která respektuje tradici a přitom citlivě zachází s novými postupy. Naštěstí existují výjimky.

Všechny Smetanovy opery se naposledy najednou hrály v osmdesátých letech v pražském Národním divadle a tehdy i v Ostravě, jinak už ne. To zní až neuvěřitelně, že tak dávno…

Na druhou stranu se nemohou přejíst. Kdybychom je měli na talíři denně, kdoví, jak by nám chutnaly.

Co přinesl letošní ostravský cyklus uvedení všech osmi operních děl?

Jasné svědectví, že současná společnost má o Smetanu zájem. Všechny inscenace v Ostravě byly beznadějně vyprodané. Reakce publika byly tak euforické, že jsem to za celý život na operní inscenaci snad nezažil. A bez zajímavosti nejsou ani ohlasy a reflexe interpretů, kteří v tom týdnu nechali na jevišti bezmála své zdraví. Číst jejich unavené a spokojené reakce, je více než výmluvné. Smetana prostě neuvěřitelně táhne i po dvou stech letech.

A potvrdil cyklus emocionální i etickou sílu jeho děl?

Nestejnou mírou, ale potvrdil.

Jeho opery jsou současné, živé, nadále moderní…?

Současné, jak si jen dokáže člověk přiznat a pochopit. Živé, nakolik jsme živí my sami. A moderní podle toho, jak chápeme význam a kontext toho slova. Jestli je myšleno původní, neopakovatelné, svěží, překvapivé, chápavé, účastné, láskyplné, demaskující, intimní, toužící a milující, pak určitě!

Takže „klasik“, ale v novém mocném významu slova?

Klasik, který se nemůže omrzet. Nesmírně zranitelný, ale současně zdravě ambiciózní. Neskutečná kreativita Bedřicha Smetany – všem klackům, ranám a příkořím navzdory – je trvalou inspirací nám všem.

Foto: archiv M. Bátora, NDM / Martin Popelář