„Jeho Symfonie Asrael, jedno z vrcholných děl, se zcela jistě vyrovná závažností obsahu a dokonalostí zpracování hudbě Mahlerově.“

„Vydání Sukovy Serenády Es dur podpořil Johannes Brahms, který předtím v sedmdesátých letech podobným způsobem zásadně napomohl zahraničnímu zájmu o Dvořákovu hudbu.“

„Slepí hudci z Pohádky léta jsou pětiminutový hudební výjev, který nelze zapomenout.“

V roce 1892 napsal první ze svých dodnes slavných děl. Zároveň založil s kolegy konzervatoristy České kvarteto. Z osmi desítek skladeb, které zkomponoval, nese sedmatřicet opusové číslo; roky, po které působil v kvartetu, dosáhly počtu jedenačtyřiceti. Narodil se v Křečovicích na Sedlčansku 4. ledna 1874, tedy před sto padesáti lety, a zemřel jako jedenašedesátiletý v Benešově v květnu 1935. Jmenoval se Josef Suk a v roce 1892 mu bylo osmnáct.

Nejoblíbenějšími žáky Antonína Dvořáka, který začal vyučovat na pražské konzervatoři kompozici v lednu 1891, byli v posledním roce a půl svých studií houslista Josef Suk, klavírista Vítězslav Novák a houslista a violista Oskar Nedbal. Jak se později ukázalo, a platí to dodnes, byli i těmi nejlepšími. Na podzim 1892, po jejich absolutoriu, odcestoval pak Dvořák k dvouapůlletému pedagogickému působení do Ameriky. Se Sukem zůstali nicméně v kontaktu. Tak úzkém, že se na Dvořákově letním sídle ve Vysoké u Příbrami po definitivním návratu skladatelovy rodiny do Čech mohl sblížit s jeho dcerou Otilií. Oženil se s ní v Praze 17. listopadu 1898, pár měsíců poté, co oslavila dvacáté narozeniny.

Josef Suk, Václav Talich a Vítězslav Novák

Prvním osobitým dílem Josefa Suka je Serenáda pro smyčce Es dur, zkomponovaná v létě roku 1892 v Křečovicích. Její pozitivní, energií i emocemi nabitý charakter je důsledkem Dvořákova upozornění na převažující melancholii v dosavadních skladatelských pokusech jeho žáka – ve Smyčcovém kvartetu d moll, Klavírním triu c moll, Baladě d moll pro smyčcové kvarteto, Baladě d moll pro violoncello a klavír, Baladě d moll pro housle a klavír a dalších. Komponoval už v patnácti. Skladby mu opravdu – v souladu s jeho citlivostí, ale i s jeho tehdejšími čtenářskými zkušenostmi a možná i v souladu s dekadentním duchem doby – vycházely poněkud pochmurné a tragické…

Serenáda Es dur, přesvědčivá, svěží, osobitá a dokonalá, mající vzlet i klasické zakotvení, nezastírá, že její autor věděl o Smyčcové serenádě E dur svého učitele, o šťastně vyznívajícím díle z roku 1875. Současně nicméně přináší už i mnohé nové rysy, postupně pak čím dál jasněji pro Sukovu hudbu charakteristické. Skladba oplývá citovostí, poeticky cítěnou zvukovou barevností a melodičností, jemnými odstíny emocí, vzrušenými gradacemi… a trochu i tou melancholií. Josef Suk od prvních samostatných opusů prokazoval osobité nadání a cítění, smysl pro citové nuance a jejich vyjádření hudbou, schopnost volně a velmi subjektivně tvarovat melodii a senzitivně pro potřebný výraz uzpůsobovat instrumentaci: tedy značnou individualitu.

České kvarteto v roce 1895 – Karel Hoffmann, Hanuš Wihan, Oskar Nedbal, Josef Suk

Ta je slyšet i v Klavírním kvartetu a moll, zejména v jeho Adagiu. Byl to Sukův opus 1 a svého učitele i spolužáky jím víc než příjemně překvapil. Klavírní kvartet zkomponoval jako student pražské konzervatoře v roce 1891 jako první skladbu v kompoziční třídě Antonína Dvořáka. Mistrovo uznání mu přineslo okamžitý skladatelský úspěch: získal podporu České akademie císaře Františka Josefa a kvartet na jaře roku 1892 vyšel tiskem. Dílo. Ve kterém autor učinil v roce 1914 některé menší změny, figurovalo poměrně často v programech koncertů Českého kvarteta. Postupně se stalo repertoárovým kusem české komorní hudby.

Poetická Serenáda Es dur, kompletně provedená až v únoru 1895 jako opus 6, obrátila k Sukovi značnou pozornost už definitivně. Její vydání dokonce podpořil Johannes Brahms, který předtím v sedmdesátých letech podobným způsobem zásadně napomohl zahraničnímu zájmu o Dvořákovu hudbu.

Už jako velmi mladý uměl Suk napsat hudbu plnou vzletnosti, rozdychtěnosti, vášnivé lyriky i temperamentu. Na přelomu pozdního romantismu a moderny dvacátého století se v české hudbě vyprofiloval jako lyrik, spolu s Vítězslavem Novákem jako nejvýraznější představitel Dvořákovy kompoziční školy. Dvořákova hudba, nezaměnitelně „česká“ a upřímně citová, byla mladému Sukovi samozřejmě mimořádně blízká a byla mu velkou inspirací.

Zásadní význam měla pro Sukovu tvorbu objednávka hudby k dramatické pohádce Julia Zeyera Radúz a Mahulena. Pro koncertní provádění vytvořil na její motivy o dva roky později, roku 1900, suitu Pohádka se slavným houslovým sólem. Zeyrova předloha ho inspirovala k vroucí melodice a lyrismu zcela osobitého zabarvení. Inspirovaly ho také osobní prožitky – láskyplná svěží mladost Radúze a Mahuleny, láska, kterou nezlomila ani Runina kletba, mu symbolizovala jeho vlastní štěstí s Otilií.

Vliv učitele a tchána se projevuje ještě v symfonické básni Praga z roku 1904. Myšlenka adorovat a glorifikovat Královské město Prahu vzešla ze stesku po vlasti při zahraničních cestách Českého kvarteta. Konkrétně zřejmě vykrystalizovala v Lisabonu. Programní skladbu koncipoval monumentálně, ale současně v ní našel orchestrální barvy blízké impresionismu a možná i Richardu Straussovi. Nad městem nechal vyjít Slunce, využil lyrické i epické motivy, ale především evokoval pohnuté dějiny, které připomíná motivická příbuznost hlavního tématu s husitským chorálem… Na smetanovskou ideu národní hudby navázal Suk jako na spojitost s tradicí, ale fakticky už jinak, jako umělec nové generace. V hymnickém závěru zapojil varhany a zvony. Premiéra se uskutečnila v prosinci 1904 kupodivu nikoli v Praze, ale v Plzni.

Sukovy vrcholné skladby brzy začínají směřovat jak od klasicizujícího Dvořáka, tak od romantismu dál, k přemítavé básnivosti, meditativnosti i expresivnosti. Výrazová šíře Sukovy hudby tak sahá od nevýslovně citlivé intimity až po monumentální, horečnatou polyfonii. Složitost jeho pozdních děl je už představě idylického hudebního vyjadřování značně vzdálena… Jeho Symfonie Asrael, jedno z vrcholných děl, se zcela jistě vyrovná závažností obsahu a dokonalostí zpracování hudbě Mahlerově.

Foto z koncertu České filharmonie s J. Hrůšou z dubna roku 2023, na kterém zazněla Symfonie Asrael.

Prosluněná lyrika klavírního cyklu Jaro z roku 1902, komponovaného po narození syna spolu s trojicí eklog Letní dojmy, je už pak nicméně obohacena o impresionistické prvky i o určité napětí. Neklid v osobních prožitcích byl zcela jistě spojen s nezbytností častého odloučení od rodiny během cest Českého kvarteta po Evropě. Avšak určitě byl spojen i s obavami ze srdeční choroby jeho ženy Otilky, Dvořákovy dcery. Ty se bohužel naplnily. Její smrt nevratně poznamenala Sukovu hudbu dalšími odstíny.

V létě 1905 pracoval Suk na díle, které mělo být rok po úmrtí tchána oslavou jeho památky a odkazu. Tehdy, pouhých sedm let po svatbě, zemřela však nakonec i Sukova manželka. Symfonie Asrael proto dostala nový rozvrh a nový obsah a v roce 1906 byla dokončena jako nesmírný tvůrčí čin, výsledek vnitřního zápasu. Smuteční hudba ve variacích zpracovává témata osudu a smrti, odráží a líčí úzkost, bolest a smutek. Čtvrtá věta je intermezzem, vroucí vzpomínkou na Otilku. Finále však nakonec do bojů s osudem a vzpomínkami přináší katarzi. Závěrečný projasněný akord C-dur symbolizuje poznání, že utrpení a bolest jsou nedílnou součástí života. Prožívat chvíle štěstí, radosti a lásky by bez nich nebylo možné.

Z roku 1909 je Pohádka léta. Orchestrální suita, fantazijní, básnivá, náladová, psychologizující, hodně expresivní i dost lyrická, místy až impresionisticky zbarvená. Má svůj ryze hudební epický vývoj a emocionální náboj, ale také volný program, který se vykládá například jako „ozdravné působení přírody na duši stiženou ranami“. Vyjadřují ho – ještě trochu jinak – i názvy pěti vět. Hlasy života a útěchy, Poledne, Slepí hudci, V moci přeludů, Noc. Je tu trochu symbolismu a mystiky, hodně subjektivismu a výlučnosti, je tu velká fantazie a sváteční soustředěnost. V první větě závažné vyprávění, široké fráze, práce s tempy a barvami, expresivní údery i přemýšlivě pokládaná zklidnění, řada dílčích sólových momentů, včetně vstupu koncertního mistra… Ve druhé větě, nedlouhém jakoby statickém intermezzu, přicházejí ke slovu sordinované žestě, výrazné kombinace dřevěných nástrojů… Mimořádně originální je pak hned druhé intermezzo. Dvě harfy a nad nimi se proplétající nekonečná dvouhlasá melodie anglických rohů, jinak nic, mlčící orchestr… Jen před závěrem pak nedlouhé šikovné předání motivu viole a houslím a pak i ostatním smyčcům… Slepí hudci jsou pětiminutový hudební výjev, který nelze zapomenout.

Čtvrtá věta Pohádky léta, mající v názvu přeludy, je pichlavým expresivním scherzem, s efektním tempem, budovaná ve velkých plochách, s tajemnými klarinetovými epizodami, s paprsky naděje v krátké codě… A finále, s širokými smyčcovými proudy a náznaky hymničnosti, propracovávající se ke zvážnění, ztlumení, zvroucnění a zároveň projasňování, je završením skoro až duchovního, spirituálního poselství skladby…

Sukovi se podařilo v zásadním a jedinečném díle, velkolepě a originálně se pohybujícím okolo průsečíku lyriky a expresionismu, inovovat symfonickou instrumentaci i formu natolik, že vzbudil ve své době značnou pozornost, doprovázenou ovšem logickými názory, že jde o dílo náročné. A to platí i po více než sto letech. Provádění Pohádky léta doposud zůstává jen u příležitostných, v zahraničí zcela vzácných počinů.

Památné je premiérové provedení Sukova Zrání, dalšího velkého symfonického díla, Českou filharmonií ve dnech kolem vzniku Československa. Jedna ze zkoušek na první uvedení nové skladby byla 28. října 1918 přerušena vyhlášením samostatnosti, premiéra se uskutečnila o dva později. Byla nejen potvrzením skutečnosti, že Suk už patří k vrcholným zjevům české hudby, ale také jedním z prvních velkých uměleckých činů Václava Talicha na jeho cestě k vrcholnému dirigentskému mistrovství. Ve Zrání Suk hudebními prostředky jakoby přehlíží svůj život, nebo i obecně lidský život: přes lásku a rány osudu k zápasu o životní klad, vyúsťující v monumentální fugu. Mnohotvárnou strukturu díla využil pro vyjádření bohatství všeho kladného i záporného, co život přináší…

Václav Talich

V Českém kvartetu absolvoval u pultu druhých houslí od roku 1892 do roku 1933 na čtyři tisíce koncertů. Soubor tvořený čtyřmi studenty konzervatoře vznikl pod vedením jejího ředitele a profesora houslí Antonína Bennewitze, Sukova učitele, a violoncellisty a profesora komorní hry Hanuše Wihana. Tvořili ho Karel Hoffmann, Josef Suk, Oskar Nedbal a Otto Berger. V zakladatelské sestavě působil soubor do roku 1894, kdy musel ze zdravotních důvodů odejít z kvarteta Berger. U violoncellového pultu ho vystřídal Hanuš Wihan. Po čtrnácti letech skončil Nedbal, který byl violistou i manažerem kvarteta. Odešel do Vídně za dirigentskou a skladatelskou kariérou. Nahrazen byl violistou Jiřím Heroldem. Roku 1914 nahradil pak Wihana violoncellista Ladislav Zelenka. Sestava kvarteta se ustálila na dalších devatenáct let…

Josef Suk se rozhodl rezignovat v roce 1933. Ze zdravotních důvodů. Přišel místo něj Stanislav Novák, koncertní mistr České filharmonie. Kvarteto však potom hrálo už jen půl roku… Bylo prvním stálým profesionálním komorním souborem v českých zemích. Jeho činnost je historickým mezníkem ve vývoji tuzemské hudební interpretace. Od prvních vídeňských vystoupení, která se stala senzačním úspěchem, směřovalo kvarteto strmě k mezinárodnímu uznání. Na vrcholu požívalo pověsti a uznání jednoho ze světově nejvýznamnějších komorních souborů své doby.

Pro České kvarteto napsal Suk Meditaci na staročeský chorál Svatý Václave. Stalo se tak na začátku první světově války. Bylo jasné, že vyjde úřední příkaz hrát při koncertech rakousko-uherskou hymnu, a jeden z přátel radil obcházet to volbou nějaké náhradní vhodné skladby. Suk zareagoval ne pouhou úpravou starobylé české duchovní písně obracející se ke katolickému světci Václavovi, ale svébytným tvůrčím uchopením látky. Vzniklo zamyšlené rozjímání, ryze instrumentální meditace, ve které jsou zdůrazněna v duchu myšlená slova: „Nedej zahynouti nám ni budoucím„. Nedlouhá intenzivní skladba měla premiéru při pražském koncertu Červeného kříže v září 1914. Působivá je dodnes, a to i v podobě pro smyčcový orchestr.

Volnou trilogii vlasteneckých skladeb rozvinula symfonická tryzna Legenda o mrtvých vítězích, věnovaná bezprostředně po roce 1918 památce československých legionářů, kteří bojovali proti Rakousku-Uhersku na italské, francouzské a ruské frontě a jejichž existence a výsledky tehdy výrazně pomohly při vyjednáváních vedoucích k uznání samostatného Československa. Třetí položkou se pak stal pochod V nový život, komponovaný pro tělovýchovnou organizaci Sokol, mající od poloviny 19. století za cíl fyzický a morální růst českého národa. Česká obec sokolská přijala po Sukově smrti skladbu za svůj slavnostní pochod.

Josef Suk procestoval s kvartetem půlku světa. Komponoval o prázdninách, zejména u Dvořáků na Vysoké, nebo v rodných Křečovicích. A často také při turné.

Dům v Benešově, kde Josef Suk žil a zemřel

———-

Víte, že…

…úvodní fanfáry Sukova pochodu V nový život zaznívaly za druhé světové války v rozhlasovém vysílání československé exilové vlády pro okupovanou vlast, a to prostřednictvím BBC v pravidelných pořadech Jiřího Voskovce a Jana Wericha?

…Suk byl nejmladším ze tří dětí křečovického řídícího učitele a regenschoriho Josefa Suka a Emilie, rozené Baumannové, vnučky předchozího křečovického kantora Matěje Českého?

…vedle Radúze a Mahuleny doprovodil hudbou ještě jednu Zeyerovu hru, dramatickou legendu Pod jabloní, a že také tuto hudbu v roce 1911 upravil do orchestrální suity?

…název symfonické básně Zrání je inspirován stejnojmennou básní Antonína Sovy ze sbírky Žně?

…Píseň lásky, jedna z nejpopulárnějších Sukových skladeb, existující v mnoha různých úpravách včetně orchestrálních verzí, byla původně klavírní drobností z opusu 7 z roku 1893?

…svou Mši B dur z konce osmdesátých let Suk roku 1931 přepracoval a zvolil ji roku 1933 pod názvem Křečovická mše za první část programu na premiéře poslední velké kompozice – Epilogu, op. 37?

******

Foto: Facebook / Čro Vltava, Wikipedia / a.n. / volné dílo, Wikipedia / Hugo Boettinger / volné dílo, Facebooková stránka J. Suk, archiv České filharmonie, Wikipedie / Adam Fogl / https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/