Klasika v souvislostech (80)
Josef Bohuslav Foerster, současník Čajkovského, Mahlera, Janáčka a řady dalších
„Foerster byl přesvědčen, že nejvyšším cílem umění je zušlechtění srdcí a duší. I proto jeho hudba není explicitně poutavá, ale naopak vědomě nenápadná.“
„Praha Foerstera po první světové válce nepřijala zcela jednomyslně. Byl dokonce zpochybňován národní charakter jeho hudby.“
„Teprve dnem jeho úmrtí se definitivně uzavřela epocha českého hudebního romantismu.“

Byl svědkem kladení základního kamene k Národnímu divadlu i dvou světových válek, zažil císaře, první republiku i nástup komunistů k moci. V dětství potkával Palackého, v létě v Osenicích v Českém ráji u dědečka, vesnického kantora, běhával bos. Roky ovšem později žil i ve velkoměstech, v Hamburku a ve Vídni. A po osmdesátce jezdil v Praze domů do Strašnic tramvají… Josef Bohuslav Foerster zemřel 29. května 1951 v Novém Vestci u Staré Boleslavi, když mu bylo dvaadevadesát. Narodil se jako Josef Caspar Franz Förster v Praze před 165 lety – 30. prosince 1859.
Na samém konci Roku české hudby 2024 figuruje ještě jedno, už poslední skladatelské výročí – připomínka narození Josefa Bohuslava Foerstera. Na svět přišel předposlední den roku 1859 v Praze nedaleko Národního divadla, ve školní budově patřící farnosti sv. Vojtěcha. Stojí vedle zvonice, naproti faře a kostelu a její dnešní adresa zní Pštrossova 19. Jako chlapec tam pak s rodiči a čtyřmi umělecky rovněž nadanými sourozenci strávil ještě řadu let.
Hudba Josefa Bohuslava Foerstera, autora skladeb vycházejících z okruhu katolické kultury, ale i komorních, symfonických a sborových děl a také několika oper, je svým způsobem náročná. Je totiž spojena s vysokými duchovními hodnotami, vyzařuje z ní spiritualita a vážné zaměření. Její autor i proto ještě stále čeká na plný návrat, na zasloužené místo, které mu v české hudební historii a u posluchačů náleží. Foerster byl přesvědčen, že nejvyšším cílem umění je zušlechtění srdcí a duší. I proto jeho hudba promlouvá známým jazykem někde na pomezí moderny a tradice, dvacátého století a romantismu, i proto není explicitně, neřku-li záměrně poutavá, ale naopak vědomě nenápadná.
Když otevřeme jeho vzpomínkové knihy, vydané v polovině dvacátého století, dýchne na nás cosi již zasutého a neznámého – poklidný životní styl, rázovité postavy pozapomenutých umělců z devatenáctého století, květnatý jazyk a starosvětský přístup k životu, tichý, pokorný a citový. To je skutečný Foerster, hudebník plně patřící době Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka, Petra Iljiče Čajkovského a Edvarda Griega. Skladatel, pedagog, spisovatel a hudební kritik. Hudebník o půl roku starší než Gustav Mahler a o celou generaci starší než Josef Suk a Vítězslav Novák. Ale také současník Janáčkův. Všechny jmenované nicméně o mnoho let přežil.

Jeho otec Josef Förster (1833–1907), varhaník, skladatel a hudební pedagog, autor oceňované Nauky o harmonii, byl u sv. Vojtěcha v letech 1863 až 1887 ředitelem kůru; pak se stal ředitelem kůru katedrály sv. Víta. Byl hudebníkem, který se významně zapsal do rozvoje hudby v římskokatolické církvi, mimo jiné důrazem na uvádění staré italské polyfonie. Usiloval totiž o reformu chrámové hudby v duchu ceciliánského hnutí… Pod vedením Josefa Förstera, svého někdejšího učitele z Varhanické školy, byl u sv. Vojtěcha v letech 1874 až 1877 varhaníkem Antonín Dvořák.
Josef Bohuslav Foerster působil jako varhaník kostela sv. Vojtěcha také, a to v letech 1882 až 1888. To už měl za sebou studium na gymnáziu a na vyšší reálce, roční pokus studovat chemii na německé technické škole a následné definitivní rozhodnutí věnovat se hudební dráze, stvrzené tříletým studiem na pražské Varhanické škole… Další tři roky, do roku 1892, byl ředitelem kůru v nedalekém kostele Panny Marie Sněžné. Krátce působil rovněž jako učitel zpěvu na městském malostranském a smíchovském reálném gymnáziu a mezi lety 1884 až 1892 na sebe upozornil jako hudební referent Národních listů. Nezastíral snahu o propagaci díla Bedřicha Smetany, jehož život se uzavřel roku 1884. Bojoval rovněž proti verismu a proti operetě v repertoáru Národního divadla.

Rokem 1893 začíná pro Foerstera čtvrtstoletí strávené v cizině. Bylo důsledkem odborného sledování české první scény, kde nemohla ujít jeho pozornosti jako hudebníka i jako muže talentovaná, všemi obdivovaná mladá sopranistka Berta Lautererová… Manželi se stali 1. září 1888, sňatek uzavřeli, jak jinak, v kostele sv. Vojtěcha. Svou ženu, skvělou operní pěvkyni, následoval po pár letech na sever Německa, kam si ji vybral šéf hamburského operního souboru Gustav Mahler, pracující tam od roku 1891.
Po deseti letech se Foersterovi stěhovali do rakouské metropole. Tam se stal Mahler v roce 1897 uměleckým ředitelem Dvorní opery a současně šéfdirigentem divadelního orchestru, při koncertech účinkujícího jako Vídeňští filharmonikové. A Bertu Foersterovou-Lautererovou (1869–1936), někdy uváděnou jako Bertha Lauterer, v roce 1901 angažoval. Není divu, patřila ve své době k několika nejvýše oceňovaným sólistkám…

V Hamburku se Foerster věnoval komponování i žurnalistice. Jako referent se uplatnil v Hamburger Freie Presse a později též v Hamburger Nachrichten. Poslední tři roky tam rovněž vyučoval klavír na konzervatoři. Ve Vídni, kam definitivně přesídlil za svou ženou až roku 1903, působil jako profesor na Universität für Musik und darstellende Kunst a jako hudební referent listu Die Zeit. A nadále samozřejmě komponoval. Psal ovšem i poezii a maloval.
Foersterova manželka ukončila divadelní kariéru v roce 1913, to už byl Mahler dva roky po smrti. Ale do Prahy se z Vídně odstěhovali až po vzniku Československa.

Praha Foerstera tehdy nepřijala zcela jednomyslně. Byl dokonce zpochybňován národní charakter jeho hudby. Současně se však začala formovat skupina příznivců, kteří se zasazovali o propagaci jeho díla. Byli mezi nimi i skladatelé Otakar Jeremiáš a Otakar Ostrčil. Hned v roce 1919 vznikla s obdobným cílem Foersterova společnost; organizovala koncerty a podněcovala vydávání jeho děl tiskem.
V roce 1919 se Foerster stal profesorem Pražské konzervatoře, třikrát byl navíc zvolen jejím rektorem. Přednášel vedle toho na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a v roce 1931 byl zvolen prezidentem České akademie věd a umění. A v roce 1945 mu byl jako prvnímu hudebníkovi udělen titul národního umělce… Od válečných let žil spíše v ústraní a věnoval se výhradně komponování, zejména sborových kompozic, které si u něho četná tělesa objednávala. Po 2. světové válce koupil vilku na břehu Jizery v oblíbeném letovisku, v Novém Vestci u Staré Boleslavi. Prožil tam poslední tři roky života. Připomíná ho busta v zahradě a ulice nese jeho jméno.
Teprve dnem Foersterova úmrtí se definitivně uzavřela epocha českého hudebního romantismu…

Nejen skladatel a hudební kritik, ale neméně nadaný básník a malíř Foerster patří dnes k nejméně známým z novodobých tvůrců české hudby. Je tomu tak především proto, že jeho bytí zásadním způsobem nesla křesťanská víra, která mu dodávala do života specifické akcenty, která ho ovšem potom zbavovala možnosti být za reálného socialismu v čítankách a která ho i v době současné věcnosti nečiní v obecném povědomí nijak zajímavým.
Foerster patří do rodu venkovských českých muzikantů, kantorů, kteří na katolických kůrech po desetiletí udržovali hudebnost. Stál na straně uměleckého pokroku, ale jako skladatel nepodlehl různým dobovým trendům a psal neokázalou, lyrickou hudbu. Jeho novátorství není takříkajíc z tohoto světa – v Apokalypse neviděl pohromu a zmar, ale její závěrečnou slávu, biblický nový Jeruzalém…

Hudba Josefa Bohuslava Foerstera je lyrická a zádumčivá, intimně subjektivní, případně i roztoužená, ale nepříliš dramatická. Nejsou v ní přítomny velké emocionální bouře a katarze, neevokuje vášně, ale spíše laskavost. A přestože vyšel z jasných uměleckých pozic zakladatelů novodobé české hudby, je to hudba vzhledem k době vzniku potom už spíše konzervativní a tradicionalistická.
Jeho první skladbou je píseň pro matku z roku 1878. Následovaly snad všechny hudební žánry, s mírnou převahou instrumentálních děl. Z prvního tvůrčího období pochází i Stabat Mater a opera Debora i sbory, písně a církevní kompozice.
V Hamburku napsal Foerster velké písňové cykly, ale například také Třetí symfonii, orchestrální suitu Cyrano de Bergerac a operu Eva. Ve Vídni mimo jiné Čtvrtou symfonii nazvanou „Veliká noc“, symfonické básně Legenda o štěstí a Jaro a touha, První houslový koncert, klavírní cyklus Erotovy masky a opery Jessika a Nepřemožení.

Do vývoje české komorní hudby zasáhl mimo jiné třemi klavírními trii a mezi lety 1888 až 1959 postupně pěti smyčcovými kvartety. Není to hudba často uváděná. Je nicméně velmi citová a intimní. Do svých komorních děl, která rozhodně nelze považovat za běžnou „komerční“ záležitost, vložil nejniternější inspirace a pocity, včetně bolesti ze smrti svých nejbližších – maminky v případě prvního tria, syna v případě tria třetího a mladší sestry v triu druhém. Je v nich ovšem zároveň světlo, naděje a svěžest.
Při poslechu se ovšem lze nejen oddávat Foersterovu lyrismu, ale také je možno uvažovat o zakotvení jeho hudby v českých tradicích, o příbuznosti či inspiraci ukazující ke Smetanovi, Dvořákovi či Fibichovi i o brahmsovské soustředěnosti a sevřenosti hudební formy díla. A v něčem nám může připomenout i hudbu Gustava Mahlera, která je ovšem zároveň mnohem rozervanější a také ironická, občas záměrně triviální a zcela určitě i velikášská. Foerster na rozdíl od něj nedráždí a neprovokuje.
Foersterův přístup k životu byl tichý, pokorný a citový. Patrně pro tuto osobní vážnost, která z jeho tvorby vyzařuje, není ale tak snadné, aby se jeho tvorba stala a byla v naší době samozřejmou součástí repertoáru. Jeho umělecká orientace, jeho opravdovost, se mu paradoxně stala pro dnešek osudnou. Není nic, co by ho v obecném většinovém povědomí činilo výrazně zajímavým… Vnímán je trochu s rozpaky, ještě víc je však, bohužel, ignorován.

…………….
Věděli jste, že…
…v letech, kdy byl Antonín Dvořák varhaníkem u sv. Vojtěcha, vznikly jeho třetí, čtvrtá a pátá symfonie, opera Vanda a kantáta Stabat Mater ve verzi s klavírním doprovodem?
…Berta Lautererová, brzy už Foersterova manželka, zpívala v pražském Národním divadle v lednu 1888 Desdemonu při české premiéře Verdiho opery Othello a na konci roku 1888 pod taktovkou Petra Iljiče Čajkovského Taťánu při české premiéře Evžena Oněgina?
…z Foersterova podnětu prosadil Gustav Mahler v Hamburku uvedení německy zpívané Smetanovy Prodané nevěsty, které se setkalo s velkým úspěchem?
…Mahlera a Foerstera pojilo upřímné osobní přátelství?
…ve Vídni měl nemalý podíl na propagaci Foersterova skladatelského díla Oskar Nedbal, který působil mezi lety 1906 a 1918 jako dirigent tamního symfonického tělesa Tonkünstler-Orchester a který tam v roce 1913 vzbudil velkou pozornost svou operetou Polská krev?
Foto: Petr Veber, Wikipedia / Dammann12 / CC BY-SA 4.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/), Wikipedia / J.B. Foerster / volné dilo, Wikipedia / a.n. /volné dílo, archiv ND Praha
Příspěvky od Petr Veber
- Klasika v souvislostech (82)
Jubilea pražského Rudolfina - Pohledem Petra Vebera (62)
Sir Simon - Klasika v souvislostech (81)
Giovanni Pierluigi z městečka Palestrina - Martin Glaser: Pražské Národní divadlo? Oproti brněnskému nepoměrně robustnější instituce, spojená s mimořádným společenským očekáváním
- Káťa Kabanová tak trochu komorně
Více z této rubriky
- Varhany a varhaníci (45)
Josef Klička, první český varhanní virtuos - Klasika v souvislostech (82)
Jubilea pražského Rudolfina - Pohledem Petra Vebera (62)
Sir Simon - Klasika v souvislostech (81)
Giovanni Pierluigi z městečka Palestrina - Janáček v souvislostech (6)
Ve škole. Fundatista, učitel, ředitel, doktor - Až na konec světa (35)
Ten z transportu L–178.
Houslista a skladatel Egon Ledeč - Pohledem Petra Vebera (61)
Dirigenti ve výskoku i v podřepu - Martinů v souvislostech (20)
Šestá. Symfonické fantazie, nebo symfonie? - Pohledem Petra Vebera (60)
Rok 2025 – Straussův, Šostakovičův, Palestrinův, Ravelův, Pärtův… - Pohledem Jiřího Vejvody (73)
Utajený spoluautor Libuše se svého podílu nevzdal