V dnešním díle se vypravíme do malého města v bývalých Sudetech, kde se pár let po sobě narodili dva znamenití hudebníci Emanuel Wirth a Johann Gerstner. Oba z rodné země záhy odešli, aby se uplatili v zahraničí, byť každý úplně v jiné části Evropy. Začtěte se s námi do jejich podivuhodných životních příběhů.

Pětadvacet kilometrů jihovýchodně od Karlových Varů leží pod stolovou horou Vladař třítisícové městečko Žlutice. Dnes nepříliš známé, vzniklé ovšem už ve 12. století a pyšnící se skvostným Žlutickým kancionálem z roku 1558 o bezmála pěti stovkách pergamenových stránek, který je uložen v pražském Památníku písemnictví. Zhruba ve stejné době, konkrétně od roku 1560 do roku 1581, vyslalo město bažící zjevně po vzdělání na pražskou univerzitu devětapadesát žáků. Po staletí se tu Češi spíš stýkali, nežli potýkali s Němci, v jejichž řadách se kolem poloviny 19. století narodili dva vynikající hudebníci a pedagogové. A protože v dětství či na prahu mládí bydleli vedle sebe, doslova za plotem, nejenom že se znali, ale předtím, než se oba vydali do světa, stihl starší z nich inspirovat mladšího.

Tento podivuhodný příběh odstartovalo 18. října 1842 narození Emanuela Wirtha. Chlapec přišel na svět v rodině žlutického krejčího, ale od malička projevoval náklonnost i talent k hudbě. Přestože vyrůstal v prostých rodinných poměrech, našel doma pochopení, o čemž svědčí skutečnost, že byl vyslán ke studiu hry na housle na Pražskou konzervatoř, existující tehdy sice jen necelé půlstoletí, ale přesto již se značným renomé. Záhy po jejím absolvování ve třídě Antonína Benewitze se ovšem Emanuel s Prahou rozloučil. První zastávkou, kde našel uplatnění, se stalo druhé největší město v Nizozemsku, přístav Rotterdam. Podle dobových pramenů se tam Wirth uplatnil dvojím způsobem. V místním operním souboru se stal koncertním mistrem a zároveň tady založil a vedl smyčcové kvarteto, což  mu mělo časem přijít víc než vhod. Přesunul se totiž do Berlína, kde na něj čekala skvostná nabídka. Jako pětatřicetiletý byl 13. října 1877 přijat do uznávaného komorního seskupení Joachim Quartet uznávaného houslisty, na něhož kvůli marnému jednání o sólovém partu svého Koncertu pro housle a orchestr a moll nevzpomínal právě s potěšením Antonín Dvořák. Ať už tomu bylo v této záležitosti jakkoli, Joseph Joachim, pocházející z maďarské komunity nedaleko Bratislavy, založil roku 1869 v Berlíně komorní soubor, ve kterém se chopil prvních houslí. A protože i druhé byly obsazeny, zato si lepší úroveň zasloužila viola, svižně se na tento nástroj přeškolil Emanuel Wirt. A vydržel v sestavě až do roku 1907, kdy kvarteto svoji dráhu nedlouho před Joachimovým skonem ukončilo. Během posledních deseti let se zde potkal s Karlem Halířem, hrajícím na druhé housle.

Primarius si Wirthovy dovedností cenil natolik, že jej učinil i svým asistentem na berlínské Universität der Künste, kde pak v oborech hry na housle i na violu vychoval desítky žáků. Mezi nimi anglosaské houslisty a zároveň skladatele, případně dirigenty Edmunda Severna (1862-1942) a Alberta Stoessela (1894-1943); spolu s nimi i finskou houslovou virtuózku s ruskými kořeny Agnes Tschetschulin (1859-1942). Další z Wirthových svěřenců, Američan Edward Normanton Bilbie (1865-1930), na svého pedagoga barvitě vzpomínal: „Byl to nejlepší učitel, jakého jsem měl, vynikající houslista s perfektním ovládáním smyčce, ale zároveň velký podivín. A píši-li velký, pak doslova, protože měřil skoro metr devadesát a vážil přinejmenším sto dvacet kilo. Na mě si netroufal, protože jsem také byl vysoký a hřmotný, ale na menších svěřencích se vyžíval. Strkal do nich při hře loktem  a uznával jen jeden způsob interpretace, totiž ten svůj. Jednoznačně dával přednost technice hry před emocemi, které nesnášel…“

Tento názor asi Emanuel Wirth zastával od mládí. Soudě podle toho, jak reagoval na preludování nezletilého souseda Johanna Gerstnera, když během studií přijížděl domů do Žlutic na prázdniny: „Máš, chlapče, velmi dobrý hudební sluch,“ řekl mu přes plot z jedné zahrady do druhé, „ale nelíbí se mi, jak nemotorně ty housle držíš!“ Synkovi místního bednáře Antonína Gerstnera a jeho ženy Johanny, narozenému 17. srpna 1851, bylo tou dobou devět let, zatímco Wirthovi dvakrát tolik. Johann ho sice následoval v cestě na Pražskou konzervatoř, kde i o něj pedagogicky pečoval Antonín Benewitz, ale pouť to byla v jeho případě křivolaká. Doma totiž jeho lásce k hudbě nepřáli, otec z něj chtěl mít následníka ve svém řemesle. Chlapec se ale nedal. Když se dozvěděl, že v relativně nedalekém Bochově žije dobrý houslista, člen teplického lázeňského orchestru, vyjednal si u něj kondice a chodil k němu dvakrát týdně pěšky – jedenáct kilometrů tam, jedenáct zpátky. Konzervatoř v Praze nabídla Gerstnerovi hned po absolutoriu práci. Do svého kvarteta ho v září 1870 přizval samotný Bennewitz, což bylo pro devatenáctiletého mladíka vyznamenáním. Přesto v souboru dlouho nezůstal; o rok později odchází jako dvacetiletý do Lublaně, kde se rázem stává ředitelem orchestrů, symfonického i operního, ve zdejším Městském divadle. A protože začal souběžně vyučovat na škole místní Filharmonické společnosti, kde vydržel působit neskutečných osmačtyřicet let, není přehnané konstatovat, že se významnou měrou zasloužil o rozvoj klasické hudební scény ve Slovinsku. A zprostředkovaně nejen tam.

Jeho nejslavnějším žákem se totiž stal slovinský houslový virtuóz Leo Funtek (1885-1965), který pokračoval ve studiu na konzervatoři a univerzitě v Lipsku, aby se poté přemístil do Helsinek. Tam se stal od roku 1915 na úžasných čtyřiačtyřicet let dirigentem ve Finské opeře a krátce, v letech 1916 až 1919, také koncertním mistrem Helsinského filharmonického orchestru. Dlouho Funtek rovněž vyučoval na tamní Sibeliově akademii, kde k jeho žákům patřil též jistý Jorma Panula. Pro změnu budoucí mentor současných veličin s taktovkou v ruce, jakými jsou Esa-Pekka Salonen nebo Klaus Mäkelä. S nezbytnou licencí lze tudíž vyjádřit úžas nad tím, kam až přes oblouk půldruhého století vedou nitky od někdejšího klučíka ze Žlutic v českém pohraničí…

Přitom ovšem pracovitý Johann Gerstner nezanedbával ani vlastní koncertování. Čtyřicet let hrál na housle každou neděli na kůru hlavního lublaňského kostela. Vystoupil též prý na sedmi stech večerech včetně hvězdných, při nichž s ním za klavír neusedal nikdo menší než Gustav Mahler, který působil v sezóně 1881-1882 jako dirigent lublaňského divadelního orchestru, ačkoli mu bylo teprve jednadvacet let. Patřil ale ke Gerstnerovým přátelům podobně jako vídeňský dirigent Hans Richter nebo berlínský houslista Joseph Joachim. Není přehnané potěžkat možnost, že se skrze něj dva žlutičtí rodáci někdy znovu setkali. Kruh jako by se uzavřel…

Nikoli ovšem Gerstnerův život, rozklenutý nad požehnanou délkou osmdesáti sedmi let. Než 9. ledna 1939 v Lublani skonal, dožil se bohužel trpkého zklamání i chudoby. Že mu v roce 1902, ještě hluboko za časů Rakouska-Uherska, udělil vyznamenání císař František Josef I., mu později spíš přitížilo. Slovinci tehdy neměli německy mluvící nadvládu v lásce a Johannovi, který v tom byl jako český Němec nevinně, to dávali dlouho znát. Nevelkého zvýšení důchodu se dočkal až roku 1921, ale i to přišlo vhod; jeho paní byla sice dcerou lublaňského hoteliéra, ale veškerý zisk z prodeje jeho majetku vložila do vojenské záložny, která na konci první světové války zbankrotovala. Se dvěma dcerami a jedním synem se proto měli Gerstnerovi co ohánět, aby na konci každého měsíce netrpěli hladem.

V dětství Emanuela a Johanna, od sebe dělilo devět let; ve smrti šestnáct, o kterých z tohoto světa odešel napřed Wirth a poté Gerstner. Oba záhy odešli do světa, kde se znamenitě uplatnili, domů se ale už nikdy nevrátili. Podivuhodnou shodou okolností však patří – vedle husitského hejtmana Jakoubka, Brandlova mecenáše Hroznaty anebo, skokem do dneška, pěvkyně Jany Sýkorové – k důvodům, proč se nostalgicky vypravit do Sudet.

foto: Wikipedia, Jiří Vejvoda

Facebook X E-mail WhatsApp