„Transportem z 15. října 1944 byli po několikaletém pobytu v terezínském ghettu posláni do Osvětimi, kde je o dva dny později čekala smrt v plynové komoře.“

„Považovali jsme se za Vídeňany, ale Hitler z nás udělal Židy.“

„Měli to štěstí, že se nestali oběťmi holokaustu a jejich tvorba a odkaz mohly projít obvyklými cestami historického prověření a usazení.“

Není obvyklé, aby hned tři skladatelé měli stejné datum úmrtí. V případě slovního spojení „17. října 1944 koncentrační tábor Osvětim“ ovšem není divu. Ten den, nebo možná maximálně o den později, se tam nedobrovolně uzavřel život Pavla Haase, Viktora Ullmanna a Hanse Krásy. Patřil k nim ještě o hodně mladší Gideon Klein. Asi i proto se datum jeho úmrtí liší.

Jedním ze sto čtyřiceti tisíc vězňů, kteří prošli terezínským ghettem, koncentračním táborem pro Židy, byl skladatel Hans Krása, syn z česko-německé pražské rodiny, absolvent Německé akademie hudby a divadelního umění. Ohlas vzbudila v roce 1933 jeho opera Zásnuby ve snu podle Dostojevského, uvedená v Novém německém divadle v Praze, kde pracoval jako korepetitor. Nejznámější se však stala jeho dětská opera Brundibár. Nastudovaly ji děti v židovském sirotčinci v Praze na Hagiboru, kde na začátku války založil pěvecký soubor. Později se, stejně jako on, objevily v Terezíně… Krása se tam stal jedním z vůdčích organizátorů uměleckých akcí, které vězňům pomáhaly přežít. Terezínská premiéra Brundibára se konala v září 1943 a do září 1944 se uskutečnilo přes padesát repríz. Nadějeplné vyznění díla určuje finální sbor „Brundibár poražen utíká do dáli, zaviřte na buben, válku jsme vyhráli“.

Mezi žáky Leoše Janáčka na brněnské konzervatoři byl Pavel Haas, syn z brněnské rodiny židovského původu. Ve svých skladbách často uplatnil prvky české a moravské lidové hudby, někdy i husitské písně a Svatováclavský chorál, ale také vlivy hebrejské melodiky. Jako protiváha k Janáčkovu svéráznému hudebnímu vyjadřování mu zároveň sloužily vzory západoevropské avantgardy. Byl korepetitorem, soukromě vyučoval a přispíval do novin. Po příchodu německých vojsk zvažovali s manželkou emigraci, ale neměli štěstí a nezískali potřebná víza. V roce 1941 ho deportovali do Terezína… Jeho o dva roky mladší bratr, významný prvorepublikový herec Hugo Haas, měl víc štěstí. Na rozdíl od Pavla se mu podařilo v roce 1939 z okupovaného Československa na poslední chvíli utéct, čímž si zachránil život.

Viktor Ullmann, pokřtěný Žid, se narodil a vyrůstal v rakouskouherském Těšíně. Studoval ve Vídni, trvale žil a působil v Praze, krátce též v Ústí nad Labem, v Curychu a ve Stuttgartu. Žil kosmopolitním stylem v historicky neklidné době a vytvořil v ní, v kontextu spoluvytvářeném modernou a avantgardou, dílo vysokých uměleckých a čistě lidských hodnot. Jako skladatel a kapelník a sbormistr Nového německého divadla v Praze byl nedílnou součástí kultury meziválečného Československa. Neuměl česky, ale stýkal se s řadou českých umělců, zejména s Aloisem Hábou.

Transportem z 15. října 1944 byli pětačtyřicetiletý Krása, stejně starý Haas a šestačtyřicetiletý Ullmann po dvouročním pobytu v terezínském ghettu posláni do Osvětimi, kde je o dva dny později čekala smrt v plynové komoře.

Takzvaným „terezínským skladatelem“ je s nimi ještě Gideon Klein, ten příjezd do Osvětimi na nějakou dobu přežil. Byl nejmladší ze čtveřice. Studoval na konzervatoři hru na klavír, ale v září 1939 musel studia kvůli restrikcím zavedeným nacisty ukončit. Do Terezína byl odvlečen na sklonku roku 1941. I on se zapojil do tamních hudebních produkcí. A i jeho na podzim 1944 deportovali do Osvětimi. Nebyl nicméně zavražděn v plynové komoře, ale zařazen do pracovního tábora Fürstengrube. Zahynul tam pravděpodobně v lednu 1945, když nacisté toto zařízení likvidovali před přibližující se Rudou armádou. Bylo mu šestadvacet…

V místech Fürstengrube je dnes polská obec Wesoła. Šlo o jeden z větších pobočných táborů patřících ke komplexu německých nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů Auschwitz (Oświęcim, Osvětim). Byly během druhé světové války, už od jara 1940, budovány v Malopolském vojvodství přibližně šedesát kilometrů západně od Krakova, na území anektovaném Třetí říší po obsazení Polska v roce 1939.

Většina obětí, z devadesáti procent Židů, byla v těchto areálech zavražděna v plynových komorách, smrt dalších způsobily mimo jiné nucené práce, absence zdravotní péče, systematické hladovění, individuální popravy a pseudolékařské experimenty.

„Považovali jsme se za Vídeňany, ale Hitler z nás udělal Židy.“ To jsou slova brněnského rodáka Ericha Wolfganga Korngolda, vídeňského skladatele, který kvůli nástupu fašismu a druhé světové válce strávil část života v Americe a stal se zakladatelem tradic hollywoodské filmové hudby. Patřil k těm, kterým se podařilo uniknout z Evropy.

Haas, Ullmann, Krása i Klein byli jeho generačními souputníky, stejně tak i Zemlinského, Schönberga, Berga a mnoha dalších, kteří měli to štěstí, že se nestali oběťmi holokaustu – rasového extremismu a masového vyvražďování židovského národa – a jejich tvorba a odkaz mohly projít obvyklými cestami historického prověření a usazení.

Mezi takzvané terezínské skladatele nepatří Erwin Schulhoff. Věnoval se koncertní činnosti a propagaci nejmodernějších a avantgardních směrů. Pocházel z německy hovořící pražské židovské hudební rodiny a jako výrazně levicový umělec, komunista, získal občanství Sovětského svazu. I tak ale za války zemřel – na tuberkulózu v koncentračním táboře ve Wülzburgu, kam byl z Prahy deportován po obsazení Sovětského svazu.

Označení terezínští skladatelé je ovšem tak jako tak zavádějící, zjednodušující, protože odkaz umělců, kteří prošli terezínským ghettem a zahynuli v polovině října 1944 v Osvětimi, tak trochu redukuje na tragický závěr jejich života, ale nezahrnuje všechno to, co bylo předtím, co vytvořili během svého předchozího života. Historickou tragédií je pak to, že nemohli pokračovat. Možná bychom dnes vnímali například Bohuslava Martinů trochu odlišně. Nebýt války a holokaustu, dějiny hudby v českých zemích by vypadaly jinak. Totéž ovšem platí o následném komunistickém režimu. Historie nicméně bohužel, jak známo, nezná slovo „kdyby“.

Foto: archiv Klasiky+, Facebook / Concordia Chamber Players, Youtube, Wikipedia / volné dílo