„Radikální a novátorské je jak použití prozaického jazyka v libretu, tak nalezení svébytného přístupu v hudebním uchopení námětu. Úpravy prosazené kdysi Karlem Kovařovicem jsou naopak konvenční.“

„Svými překlady pomohl objevit světu Leoše Janáčka jednoznačně Max Brod.“

„O uvedení Jenůfy v Metropolitní opeře se zasloužila Maria Jeritza, vlastním jménem Marie Jedličková. Navzdory její popularitě však první americká inscenace Jenůfy zůstala na repertoáru pouze pro jednu sezónu.“

Před sto lety, 6. prosince 1924, měla Janáčkova Jenůfa historicky první představení v Metropolitní opeře. Od prvního uvedení v Brně uplynula tehdy už dvě desetiletí, od dlouho odkládaného uvedení pražského však dělilo tuto americkou premiéru pouhých osm let. V New Yorku se hrála v německém překladu pražského literáta Maxe Broda. A v titulní roli vystoupila Maria Jeritza, slavná dramatická sopranistka přezdívaná ve světě Moravian Thunderbolt – něco jako Moravské hromobití. Pocházela totiž z Brna.

Její pastorkyňa, v zahraničí Jenůfa, třetí z devíti Janáčkových oper, je dnes celosvětově nejhranějším dílem nejen v jeho odkazu, ale v celém českém operním repertoáru; a k tomu jedním z nejhranějších v operní tvorbě dvacátého století. Statistiky uvádějí k současnému datu už na sedm set uskutečněných inscenací. Jak toto číslo, tak i to, že už po skladatelově smrti byla po několik desetiletí jeho jedinou opravdu repertoárovou operou, jsou paradoxem. Vždyť zpočátku právě Její pastorkyňa byla tak dlouho znevažována…

Janáček zažil odmítání a dokonce vysmívání svého skladatelského díla. A konkrétně s Jenůfou byly spojeny dokonce ponižující aktivity, které musel podstupovat ve snaze prosadit kýžené uvedení této opery v Praze. Přitom je dnes zřejmé, že radikální a novátorské je jak použití prozaického jazyka v libretu, tak nalezení svébytného přístupu v hudebním uchopení námětu. A že úpravy prosazené Karlem Kovařovicem jsou jen a jen konvenční. Verismus, folklór, realismus, pozornost odrazu psychiky v lidské mluvě… V autorské verzi Jenůfy, na které Janáček pracoval devět let, je právě to bohatě přítomno a dělá to z ní zlomové operní dílo. Muzikologové jsou ovšem nešťastní z toho, že skladatel zničil ten nejzákladnější pramen – autograf.

Podkladem pro libreto se stala hra Gabriely Preissové s názvem Její pastorkyňa, uvedená v roce 1890 v Praze a v roce 1892 v Brně. Janáček si hru upravil. První dějství dokončil v roce 1897 a druhé v roce 1902. Práce na třetím se prolíná s obdobím rodinné tragédie. Dcera Olga odjela za strýcem do Petrohradu, aby se zdokonalila v ruštině. Onemocněla však. Janáček počátkem roku 1903 dokončoval operu právě v době, kdy umírala… Premiéra se konala v Brně 21. ledna 1904, ale skladatel cítil, že podmínky pro provozování inovativního díla tam jsou nevyhovující. Snažil se proto o uvedení díla v Praze. Národní divadlo vzdorovalo až do roku 1915. Teprve tehdy se díky diplomatickému úsilí přátel podařilo šéfa a dirigenta Karla Kovařovice přesvědčit… Po úspěchu pražské premiéry, která se konala 26. května 1916, začal být Janáček konečně vnímán jako skladatel přesahující českou úroveň směrem k mezinárodní.

Po dlouhé a komplikované genezi opera nakonec díky hlubokému smyslu pro zemité drama i pro nesmírný soucit triumfovala. Získala Janáčkovi celosvětové renomé. Kostelnička, nevlastní matka Jenůfy, se za každou cenu snaží udržet si pověst ctnostné a mravné ženy a respekt vesnice. Bohužel tak činí vraždou nemanželského dítěte Jenůfy, která později vyjde najevo…

O Její pastorkyňu se začal po premiéře v Národním divadle zajímat pražský spisovatel, novinář a skladatel Max Brod. Upozornil na ni vídeňské nakladatelství Universal Edition a přeložil libreto do němčiny… Max Brod jednoznačně svými překlady pomohl objevit světu Leoše Janáčka. Ještě větší Brodovou zásluhou z poloviny dvacátých let bylo – díky jeho „prozíravé neposlušnosti“ – že se světu zázrakem zachoval literární odkaz jeho přítele Franze Kafky, který měl být podle spisovatelových instrukcí po jeho smrti zničen…

Za Janáčkova života byla opera Jenůfa uváděna od roku 1920 v Záhřebu, od roku 1924 v Berlíně a po New Yorku ještě v Basileji a v Antverpách.

O uvedení Jenůfy v Metropolitní opeře se mezi jinými osobně zasloužila Maria Jeritza, vlastním jménem Marie Jedličková (1887–1982), v té době už tamní pěvecká hvězda. Začínala ve sboru Městského divadla v rodném Brně. Kolem roku 1910 působila v Mnichově, pak v Olomouci, v roce 1911 byla angažována ve Vídni ve Volksoper. Nedlouho poté zpívala titulní roli v premiérách obou verzí Straussovy opery Ariadna na Naxu, tedy v roce 1912 ve Stuttgartu a v roce 1916 ve Vídni. O její angažmá ve Dvorní opeře se zasadil osobně císař František Josef I. Na této prestižní vídeňské scéně zpívala až do roku 1935. V Met debutovala roku 1921 v opeře Mrtvé město brněnského rodáka Ericha Wolfganga Korngolda. Byla díky hlasu, zjevu i hereckému talentu obdivována jako skvělá interpretka dramaticky vypjatých rolí. Stala se tak jednou z pěvkyň, kterým Giacomo Puccini svěřil úlohu Tosky… Do roku 1932 v Met ztvárnila dvě desítky rolí ve 290 představeních.

Navzdory její popularitě však první americká inscenace Jenůfy zůstala na repertoáru pouze pro jednu sezónu. Nastudování tehdy hudebně vedl Artur Bodanzky, původně dirigent Nového německého divadla v Praze. Taneční scény připravil baletní mistr Otokar Bartík. Režisérem byl Wilhelm von Wymetal, který už Jenůfu nastudoval ve Vídni.

Jak v knize Příběh Janáčkovy Její pastorkyně dokládá Jiří Zahrádka dobovou zprávou českého konzula, Maria Jeritza „skvostně vystupňovala“ druhé dějství a Margarete Matzenauerová ztvárnila Kostelničku „…tak dokonale realisticky, že dosud nic podobného jsem neviděl…“. Podle tohoto svědectví „šel mráz po zádech a v publiku je ticho, že by bylo slyšet jehlu dopadnouti na zem“.

Janáček prý zvažoval cestu na newyorskou premiéru, ale nakonec se vzhledem k očekávaným finančním nákladům i vzhledem k věku rozhodl, že nepojede… Jenůfa byla přijata divácky dobře, ale kritické ohlasy v tisku prozrazují bezradnost amerických recenzentů, kteří v té době měli vzhledem ke konzervativnosti Met s moderními díly menší zkušenost než němečtí a rakouští publicisté. V Janáčkově pozůstalosti se našly spíše pozitivní či méně kritické recenze. Rozsáhlejší texty vycházející později po premiéře však už tak pozitivní nebyly… V některých se o partituře píše – z dnešního pohledu neuvěřitelně – jako o bezbarvé a dokonce amatérské.

Od roku 1974 se Jenůfa uváděla v Metropolitní opeře v anglickém překladu a s pěvci Teresou Kubiakovou, Astrid Varnayovou a Jonem Vickersem; dirigentem byl John Nelson. V češtině byla poprvé uvedena až 19. prosince 1992, v hlavní roli s Gabrielou Beňačkovou, s Leonie Rysanek v úloze Kostelničky a za dirigentským pultem s Jamesem Conlonem. Další české uvedení má datum 29. ledna 2007, a to pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Finská sopranistka Karita Mattila byla nejprve titulní hrdinkou, v pozdějším návratu inscenace pak zpívala Kostelničku. Čeština už je i v USA pro Jenůfu normou.

Z devíti Janáčkových oper byly vedle Jenůfy v Met uvedeny ještě tři. V roce 1991 měla premiéru Káťa Kabanová pod vedením Charlese Mackerrase. Byla to první opera, která se v Met zpívala česky. Titulní roli ztvárnila Gabriela Beňačková, Leonine Rysanek byla Kabanichou. Věc Makropulos měla smůlu: při plánovaném uvedení 5. ledna 1996 pod taktovkou Davida Robertsona těsně před začátkem představení zemřel na jevišti tenorista Richard Versalle. Příčinou zrušení přeloženého premiérového představení byla o pár dní později oslepující vánice, která ve městě vyřadila dopravu. Premiéra se nakonec konala až 11. ledna. Byla triumfem Jessye Normanové. Věc Makropulos se vrátila v roce 1998 s Catherine Malfitano pod vedením Charlese Mackerrase a v roce 2012 s Karitou Mattilou a Jiřím Bělohlávkem.

Zatím posledním nově uvedeným českým dílem v repertoáru Met byla v roce 2009 Janáčkova opera Z mrtvého domu, a to v režii Patrice Chéreaua a pod taktovkou Esa-Pekky Salonena. Koprodukční inscenace předtím sklízela ohlasy po Evropě. Prvním signálem podobného úspěchu byla v New Yorku už veřejná generálka, po jejímž skončení lidé nadšeně křičeli a skandovaně tleskali.

…………….

Věděli jste, že…

…první českou operou uvedenou v Met byla v roce 1909 Smetanova Prodaná nevěsta, pod taktovkou Gustava Mahlera, zpívaná německy a v hlavní roli s Emou Destinnovou, na této scéně již úspěšnou ve Verdiho Aidě?

…v roce 1936 nastudovala Met Prodanou nevěstu v angličtině, a to v roli Mařenky s moravskou sopranistkou Marií Müllerovou? A že ji o pár let později dávala s českou sopranistkou Jarmilou Novotnou?

…i v roce 1978 se zpívala Prodaná nevěsta v Met anglicky, se sólisty Teresou Stratas, Nicolaiem Geddou, Jonem Vickersem a Marttim Talvelou? A že se jako jediná mezi českými operami v Met dosud nezpívala v původním jazyce?

…od Antonína Dvořáka, ačkoli předtím působil po tři sezóny v New Yorku, se opakovaně hrály na koncertech v Met jen Slovanské tance, Novosvětská symfonie a Karneval, ale že jako dosud jediná jeho opera se tam občas hraje jen Rusalka – a že přišla na řadu teprve až v roce 1993?

…první Rusalkou byla v Met Gabriela Beňačková a že po jejím boku pod taktovkou Johna Fioreho zpívali Dolora Zajick jako Ježibaba a Neil Rosenshein Prince?

…zatím jedinou českou operou, která se dostala do celosvětových přímých přenosů The Met: Live in HD, byla Rusalka? A že ji tehdy v roce 2014 zpívala Renée Fleming s Piotrem Beczałou a dirigoval Yannick Nézet-Séguin?

…vedle Prodané nevěsty, Rusalky a Janáčkových oper se v Met hrála v roce 1931 také opera Švanda dudák od dnes již zapomenutého českého skladatele Jaromíra Weinbergera, a to v němčině, s Friedrichem Schorrem a Marií Müllerovou v hlavních rolích?

Foto: archiv Klasiky+, Wikipedia / Library of Congress Catalog / volné dílo, Wikipedia / volné dílo