Klasika v souvislostech (76)
Rozhodli diváci… Od úmrtí Pucciniho nás dělí sto let
„V Torre del Lago, ve vile, kterou nechal postavit, vznikly jeho tři nejslavnější opery, uvedené poprvé postupně mezi roky 1896 až 1904.“
„Npsal krásnou mši Messa di Gloria, ale velmi záhy se rozhodl, že nebude následovat dráhu vytyčenou jeho předky. Ostatně, i Messa di Gloria připomíná spíše operu než chrámovou hudbu.“
„Jeho opery se těší trvalému zájmu publika a patří mezi nejčastěji provozovaná díla na celém světě. Bohéma bývá v žebříčcích na třetí příčce po Verdiho Traviatě a Bizetově Carmen.“
Rus Igor Stravinskij a Maďar Béla Bartók zemřeli v USA, Čech Bohuslav Martinů ve Švýcarsku, Polák Fryderyk Chopin v Paříži a Francouz Camille Saint-Saëns v Alžíru, Němec Carl Maria von Weber v Anglii a jeho krajan Richard Wagner v Itálii… a Ital Giacomo Puccini v Belgii. Mág operního romantismu a verismu se pokoušel v Bruselu léčit rakovinu, ale vypovědělo mu srdce a 29. listopadu 1924, tedy přesně před sto lety, tam náhle zemřel. Nejprve ho pohřbili v Miláně, ale roku 1926 nechal syn převézt ostatky do Torre del Lago, kde Puccini po tři rozhodující desetiletí tvořil a žil.
Na okraji městečka Torre del Lago u jezera Lago di Massaciuccoli, zároveň jen pár kilometrů od pobřeží Ligurského moře, byl Giacomo Puccini doma od počátku devadesátých let do přelomu druhého a třetího desetiletí dvacátého století. Když poklidné prostředí zničila nově vystavěná továrna na těžbu a zpracování rašeliny, rozhodl se, velmi nerad, přestěhovat o několik kilometrů severněji do Viareggio. Nejbližšími velkými městy té oblasti jsou toskánská historická sídla Pisa a Lucca, skladatelovo rodiště. Právě v Torre del Lago, ve vile, kterou nechal postavit, vznikly jeho tři nejslavnější opery, uvedené poprvé postupně mezi roky 1896 až 1904: Bohéma v Turíně, Tosca v Římě a Madama Butterfly v Miláně a v Brescii.
Neméně jako k Toskánsku patří Puccini i do Milána, kde studoval u Amilcara Ponchielliho a Antonia Bazziniho. Konzervatoř dokončil v roce 1883. Jeho absolventskou prací bylo Capriccio sinfonico, zařazené na program koncertu v La Scale a příznivě přijaté. V milánské Scale pak měly premiéru jeho rané opery Le Villi a Edgar, v první verzi Madama Butterfly a nakonec i po jeho smrti dokončená Turandot, kterou zanechal nedopsanou. Puccini však zároveň patří celému světu. Málokterý skladatel dosáhl takové obliby, sahající od Ameriky přes Evropu po Východ, jako on. Bylo tomu tak už za jeho života – a od té doby ještě mnohonásobně a mnohonásobně víc.
Giacomo Antonio Domenico Michele Secondo Maria Puccini se narodil v noci z 22. na 23. prosince 1858 do slavné hudebnické rodiny. Jeho otec Michele byl ve městě Lucca varhaníkem chrámu sv. Martina a městským hudebním ředitelem, komponujícím hudbu pro liturgii i pro světské slavnosti. Tuto pozici v rodině zastávalo od roku 1739 už pět generací. Předpokládalo se proto, že jakmile Giacomo dosáhne plnoletosti, nastoupí v rámci rodinné tradice na někdejší místo svého otce, který zemřel, když bylo synovi pět.
Puccini se sice v dětství podílel na hudebním životě Cattedrale di San Martino, nejprve jako člen chlapeckého sboru a později jako suplující varhaník, poté v roce 1880 – jako pouhé cvičení pro svou diplomovou práci na Istituto Musicale Luigi Boccherini v Lucce – napsal krásnou mši Messa di Gloria, ale velmi záhy se rozhodl, že nebude následovat dráhu vytyčenou jeho předky. Ostatně, i Messa di Gloria připomíná spíše operu než chrámovou hudbu.
Svou první operu Le Villi, složenou v Miláně na konci studií, přihlásil v roce 1883 do hudební soutěže Casa Musicale Sonzogno, ale byl diskvalifikován, protože jeho rukopis byl nečitelný. Uvedení díla mu však přineslo docela úspěch. Šlo mimochodem o soutěž, kterou pak v roce 1889 vyhrál Sedlákem kavalírem Pucciniho spolužák a spolubydlící z konzervatoře Pietro Mascagni…
S Edgarem, druhou operou, Puccini příliš neuspěl. Nakladatel Riccordi, který ho začal povzbuzovat v přesvědčení, že jde o velký talent, přesto – i proti doporučením představenstva společnosti – pokračoval ve finanční podpoře mladého skladatele. Určitě se mu vyplatila, nehledě na to, že se stali celoživotními přáteli. Další opera, Manon Lescaut, byla totiž úspěchem, prvním autorovým triumfem. Měla v Turíně v únoru 1893 premiéru pouhý týden před milánskou premiérou poslední Verdiho opery Falstaff. Když Manon o rok později viděl v Londýně G. B. Shaw – nejen literát, ale také obávaný hudební kritik – nechal se slyšet, že mu Puccini připadá jako „dědic Verdiho“ víc než kterýkoli z jeho rivalů.
Při komponování Bohémy nastal veřejný spor mezi Puccinim a Ruggerem Leoncavallem. Počátkem roku 1893 totiž oba skladatelé zjistili, že se nezávisle na sobě zabývají psaním opery založené na stejné literární předloze. Leoncavallo začal jako první. Puccini nicméně napsal, aby ho nechali Bohému komponovat. A že on sám ji bude ale komponovat také. „Rozhodnou diváci,“ vyjádřil se lakonicky. Jak to dopadlo, víme. Leoncavallova Bohéma je pouhou operní raritou…
Po roce 1903 Puccini zvolnil tvůrčí tempo. Důvodem určitě byl veřejný skandál vyvolaný skladatelovou žárlivou manželkou, která jejich služebnou podezírala z poměru s manželem a dovedla mladou ženu až k sebevraždě. Soud později uznal obvinění jako křivé a Puccini, jinak zřejmě skutečně sukničkář, musel rodině dívky zaplatit odškodné… Pucciniho ženou byla jeho bývalá studentka klavíru, se kterou se dal dohromady jako s vdanou, tehdy Elvirou Gemignani. Vzít se mohli až po smrti jejího manžela, kdy jejich synovi už bylo osmnáct… Důvodem umělecké stagnace po roce 1903 však byla i autonehoda, způsobená skladatelovým řidičem. Zraněný Puccini ji přežil jen šťastnou náhodou.
V roce 1910 měla v newyorské Metropolitní opeře premiéru Pucciniho opera La fanciulla del West (Děvče ze Západu). Hlavní ženskou roli tehdy – po boku Enrica Carusa – zpívala Ema Destinnová. Puccini a dirigent Toscanini, jinak přátelé, se tehdy stali soky. Oba pěvkyni zahrnuli „více než pouhou přízní“, jak se většinou píše.
Když v roce 1912 zemřel Pucciniho nakladatel a dlouholetý přítel Giulio Ricordi, díky jehož prozíravé podpoře kdysi dosáhl po mladických neúspěších světového ohlasu, skladatel téměř úplně ukončil tvůrčí činnost. V roce 1917 vznikla už jen opera La rondine (Vlaštovka), stojící až na pomezí operety, která se nesetkala s výrazným diváckým zájmem. A následná trojice jednoaktovek Il tabarro (Plášť), Suor Angelica (Sestra Angelika) a Gianni Schicchi, souborně uváděných pod názvem Il trittico (Triptych), se stala souhrou okolností posledním Pucciniho dokončeným dílem. Premiéra se odehrála v roce 1918 v Metropolitní opeře v New Yorku. Turandot nestihl dokončit, posmrtně jeho dílo pro premiéru v roce 1926 dokomponoval Franco Alfano a Luciano Berio.
Pucciniho díla ztělesňují sílu romantické opery, nově spojenou s příběhy a vášněmi obyčejných lidí, s realismem a nakonec i s pravdivostí verismu. Byl mistrem atmosféry a dokázal posluchače vtáhnout do světa detailně vykreslených postav, zejména těch ženských. Jeho opery se těší trvalému zájmu publika a patří mezi nejčastěji provozovaná díla na celém světě. Bohéma bývá v žebříčcích těch deseti nejuváděnějších na třetí příčce po Verdiho Traviatě a Bizetově Carmen, Tosca na páté po Mozartově Kouzelné flétně a Madama Butterfly na šesté před Rossiniho Lazebníkem sevillským, Mozartovou Figarovou svatbou, Verdiho Rigolettem a Mozartovým Donem Giovannim.
Puccini byl kuřák a na začátku dvacátých let ho začalo trápit onemocnění hrtanu, které bylo později diagnostikováno jako rakovina. V Bruselu, kam se vypravil v naději na léčení či vyléčení, na něm lékaři experimentálně zkoušeli radioterapii. Vypadalo to slibně, ale o pět dní později, 29. listopadu 1924, skladatel zemřel. Vypovědělo mu srdce.
Do Říma se zpráva o jeho smrti dostala shodou okolností zrovna během představení Bohémy. Večer byl zastaven a orchestr před dojatým stojícím publikem zahrál pohřební pochod z klavírní Sonáty b moll Frederyka Chopina. Stejná hudba v orchestrálním aranžmá zazněla už v roce 1849 na hřbitově Père Lachaise, když se tam Paříž loučila s Chopinem…
Puccini byl přechodně pohřben v Miláně, v Toscaniniho rodinné hrobce, ale po dvou letech nechal jeho syn ostatky převézt do mauzolea vytvořeného v kapli ve vile v Torre del Lago. Villa Puccini, dům z roku 1900 sloužící nyní jako muzeum, se stal místem odpočinku i pro další členy rodiny.
…………….
Věděli jste, že…
… Puccini tvrdil: Bůh se mne dotkl a přikázal: Piš pro divadlo!
…za rozhodující okamžik pro Pucciniho budoucí směřování lze asi nejspíš považovat rok 1876, kdy se vydal s přáteli pěšky do dvacet kilometrů vzdálené Pisy na představení Verdiho Aidy? Bylo to, jako by se přede mnou otevřela brána hudby, vzpomínal.
… po smrti Giuseppa Verdiho roku 1901 byl Puccini v Itálii automaticky považován za jeho pokračovatele?
… se však v roce 1912 naopak objevilo i hodnocení, označující Pucciniho za příčinu takzvaného zániku italské hudby?
… jméno princezny Turandot z poslední Pucciniho opery, v perštině Turandokht, znamená Turanova dcera? A že Puccini, Toscanini i první představitelka titulní role, sopranistka Rosa Raisa, vyslovovali toto jméno bez koncového „t“ – jako Turando?
… se skladatel Benjamin Britten po seznámení s Pucciniho Bohémou nechal slyšet, že z té ´laciné a prázdné hudby´ mu bylo ´úplně nanic´?
… se naopak Igor Stravinskij vyjádřil pochvalně? Podle jeho slov „…Puccini v Bohémě svého génia sentimentality tak dokonale přizpůsobil dramatické substanci a tak nádherně ho rozvinul, že dokonce i já opouštím divadlo s písní o ztracené nevinnosti na rtech.“
… Pucciniho dílo po jeho smrti adorovali italští fašisté?…několik měsíců před smrtí byl Puccini jmenován doživotním senátorem, a to patrně zejména díky Mussoliniho vlivu? Puccini se s ním několikrát setkal, protože hledal podporu pro svůj projekt založení národního divadla ve Viareggiu. Když Mussolini vyhlásil začátek fašistické diktatury, tak už ale nežil.
Foto: Petr Veber, Národní divadlo / Zdeněk Sokol, Wikipedia / Vespasiano Bignami / volné dílo, Wikipedia, Wikipedia / Nino Besta / volné dílo, / Světozor / volné dílo, Wikipedia / a.n. / volné dílo, Wikipedia / Archivio Storico Ricordi / CC BY-SA 4.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/), Wikipedia / Gor1995 / CC BY-SA 4.0 (https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/)
Příspěvky od Petr Veber
- Smetana v souvislostech (8)
Vltava stopadesátiletá - Janáček v souvislostech (5)
Jenůfa.
Z Brna přes Prahu a Vídeň až do New Yorku - Jásejte, plesejte! Collegium 1704 a jeho Vánoční oratorium
- Brouček a Osud aneb Janáček mezi Jenůfou a velkým stářím
- Robert Hanč: Tři koncerty v Carnegie Hall nemůžeme mít, kdy si vzpomeneme
Více z této rubriky
- Smetana v souvislostech (8)
Vltava stopadesátiletá - Janáček v souvislostech (5)
Jenůfa.
Z Brna přes Prahu a Vídeň až do New Yorku - Pohledem Jiřího Vejvody (71)
Významný úspěch českého dirigenta.
Koncert pro držitele Nobelovy ceny pod taktovkou Petra Popelky - Pohledem Jiřího Vejvody (70)
Koncert v opravené katedrále na ČT art.
Pařížská Notre-Dame přivítá hudební elitu - Klasika v souvislostech (77)
Carnegie Hall. Filantrop a jeho newyorská koncertní síň - Klasika v souvislostech (75)
Sir Edward Elgar, outsider ze západní Anglie - Až na konec světa (33)
‚Určitě se znovu setkáme.‘
Skladatel, houslista, klavírista a dirigent Adolf Strauss - Klasika v souvislostech (74) Hudba optikou vědy. Život a dílo Guida Adlera
- Martinů v souvislostech (19)
Druhá válečná symfonie - Varhany a varhaníci (44)
Ambasador francouzské hudby Michel Bouvard