PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„V Torre del Lago, ve vile, kterou nechal postavit, vznikly jeho tři nejslavnější opery, uvedené poprvé postupně mezi roky 1896 až 1904.“

„Npsal krásnou mši Messa di Gloria, ale velmi záhy se rozhodl, že nebude následovat dráhu vytyčenou jeho předky. Ostatně, i Messa di Gloria připomíná spíše operu než chrámovou hudbu.“

„Jeho opery se těší trvalému zájmu publika a patří mezi nejčastěji provozovaná díla na celém světě. Bohéma bývá v žebříčcích na třetí příčce po Verdiho Traviatě a Bizetově Carmen.“

Rus Igor Stravinskij a Maďar Béla Bartók zemřeli v USA, Čech Bohuslav Martinů ve Švýcarsku, Polák Fryderyk Chopin v Paříži a Francouz Camille Saint-Saëns v Alžíru, Němec Carl Maria von Weber v Anglii a jeho krajan Richard Wagner v Itálii… a Ital Giacomo Puccini v Belgii. Mág operního romantismu a verismu se pokoušel v Bruselu léčit rakovinu, ale vypovědělo mu srdce a 29. listopadu 1924, tedy přesně před sto lety, tam náhle zemřel. Nejprve ho pohřbili v Miláně, ale roku 1926 nechal syn převézt ostatky do Torre del Lago, kde Puccini po tři rozhodující desetiletí tvořil a žil.

„V Hudebním divadle v Karlíně vystoupila spolu s legendárním Oldřichem Novým sto padesátkrát, v populární operetě Mam’zelle Nitouche.“

„V Jihočeském divadle zpívala od roku 1961 často i mimo svůj pěvecký obor, dokonce i Libuši! Nicméně přiložená dokonalá nahrávka závěru Rusalky s Vilémem Přibylem z roku 1983 hovoří za vše.“

„Tradicí se pro profesorku S. Součkovou staly koncerty na zámku ve Stráži nad Nežárkou, místě epilogu života Emy Destinnové.“

Dne 27. listopadu by se dožila sta let přední česká sopranistka Stanislava Součková. Představuje takzvanou zlatou éru české opery, jak zpětně rádi nazýváme dobu operní interpretace od konce války do začátku sedmdesátých let minulého století. Stanislava Součková působila úspěšně v Praze a v Českých Budějovicích. Proč nastal zajímavý posun od úspěšné kariéry v Praze na český jih? To se čtenář také dozví v tomto článku…

„Amplifikace orchestru nebyla příliš zdařilá, homogenitu orchestru málo podpořila, svrchní alikvoty poněkud potlačila, barva nástrojů nebyla dosti diferencována.“

„Eliška Weissová se představila jako výrazná interpretka Libuše, jichž dnes máme jako onoho pověstného šafránu.“

„Barytonista Daniel Čapkovič zaujal, krom přirozené krásy svého hlasového fondu, dokonalou plynulostí italské kantilény ve Verdiho Donu Carlosovi, v árii Rodriga.“

Dvacátý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Třeboňská nocturna zakončil 15. července operní koncert na nádvoří Městského úřadu Třeboň, tradičně pod názvem Pocta Emě Destinnové. Protagonisty finále festivalu byli sopranistka Eliška Weissová a barytonista Daniel Čapkovič, Filharmonii Hradec Králové dirigoval Jan Chalupecký. Hudební festival sestával celkem ze sedmi koncertů s výbornou, kontrastní dramaturgií. Závěrečný koncert byl skvělou tečkou za jubilejním ročníkem skvělého festivalu na jihu Čech.

„Jak se od pěvkyně, která v posledních letech svého života obývala zámek ve Stráži nad Nežárkou, dostaly desky až do průmyslových Vysočan?“

„Co si tolik zvláštní žena, tak moc zvláštní člověk s tetováním na těle a šrámy na duši, asi přála poslouchat?“

„Snad právě dnes, 25. března, je vhodné si tuto nezmapovanou epizodu z jejího života připomenout.“

Snad kvůli tomu, že se uskutečnilo v den zamilovaných, tedy 14. února, se často připomíná první americké bombardování Prahy roku 1945, které zasáhlo i nárožní budovu, na jejímž místě vyrostl o půlstoletí později Gehryho a Miluničův Tančící dům. Mnohem ničivější a navíc tentokrát nikoli mylný, nýbrž úmyslný byl ovšem nálet v neděli 25. března téhož roku…

„Přestože nikdo nemohl tušit, že se od rybníku Vajgar jednou natrvalo přesune k ústí řeky Hudson, o jeho směřování k hudbě bylo jasno poměrně brzy.“

„V MET byl na roztrhání. Korepetoval, zkoušel s orchestrem, vedl smíšený pěvecký sbor a tu a tam dirigoval.“

„Přirozeně, že nebyl jediný, kdo od nás touto zámořskou ‚Mekkou opery‘ prošel; nikdo se ale nemůže pochlubit tím, že tam setrval neskutečné tři dekády.“

Druhá část seriálu Až na konec světa se věnuje Kurtu Adlerovi, který se jako sbormistr, dirigent i hudební publicista prosadil za hranicemi rodného státu: v Berlíně, Kyjevě, Stalingradu a nakonec na neskutečných třicet let v Metropolitní opeře v New Yorku. Jeho rodným krajem přitom byly jižní Čechy a do Spojených států zavčas unikl jen díky dobrému odhadu situace, což mu jako synovi židovských rodičů patrně zachránilo život.

„Jeho hlas, silný, krásný a barevný, kombinoval elegantní zpěv s moderním vzrušujícím projevem, jaký vyžadovaly opery veristů.“

„Můžeme kouzlu starých snímků propadnout a tvrdit, že tehdejší pěvce později už nikdo nepřekonal. Můžeme naopak krčit rameny…“

„Jak moc by kulhalo srovnání s milovníky starých pohlednic a automobilových veteránů?“

Doba se zrychluje. Banální konstatování. Projevuje se to však i na našich domácích diskotékách. Usedá na ně prach. Kdy jste si naposledy opravdu v klidu pustili nějaké CD…? Závažné a opravdu celé? A kdy to nebyla nějaká podnětná novinka, na kterou jste byli opravdu zvědavi, ale stará vyčištěná historická nahrávka, třeba nějaká s Emou Destinnovou nebo Enricem Carusem…?

„O Mahlerově Prodané nevěstě v Metropolitní opeře se píše jako o mistrovském kousku.“

„Kolik je podobných opravdu komických oper v češtině – komedií typu Lazebník sevillský…?“

„Mnohem snadnější je dnes napsat drama. Moderna a ještě víc postmoderna se komičnosti trochu vzpírá.“

Prodaná nevěsta je komická opera o třech dějstvích Bedřicha Smetany na libreto Karla Sabiny. Premiéru měla 30. května 1866 v Prozatímním divadle v Praze. Zásluhou Emy Destinnové byla uvedena v Metropolitní opeře v New Yorku. V němčině v překladu Maxe Broda. Premiéru tam 19. února 1909 dirigoval Gustav Mahler.