„Amplifikace orchestru nebyla příliš zdařilá, homogenitu orchestru málo podpořila, svrchní alikvoty poněkud potlačila, barva nástrojů nebyla dosti diferencována.“

„Eliška Weissová se představila jako výrazná interpretka Libuše, jichž dnes máme jako onoho pověstného šafránu.“

„Barytonista Daniel Čapkovič zaujal, krom přirozené krásy svého hlasového fondu, dokonalou plynulostí italské kantilény ve Verdiho Donu Carlosovi, v árii Rodriga.“

Dvacátý ročník Mezinárodního hudebního festivalu Třeboňská nocturna zakončil 15. července operní koncert na nádvoří Městského úřadu Třeboň, tradičně pod názvem Pocta Emě Destinnové. Protagonisty finále festivalu byli sopranistka Eliška Weissová a barytonista Daniel Čapkovič, Filharmonii Hradec Králové dirigoval Jan Chalupecký. Hudební festival sestával celkem ze sedmi koncertů s výbornou, kontrastní dramaturgií. Závěrečný koncert byl skvělou tečkou za jubilejním ročníkem skvělého festivalu na jihu Čech.

Program koncertu byl volen atraktivním stylem, který uspokojí širší publikum, takže převažovala populární italská operní tvorba, která osciluje mnohdy na hranici takzvaného vyššího populáru svými melodicky podmanivými (technicky ovšem vysoce obtížnými) áriemi. Nemohl chybět starý dobrý Giuseppe Verdi, dále Giacomo Puccini, Ruggero Leoncavallo, Pietro Mascagni či Umberto Giordano. Typická pěvecká opera, pokud použiji trefnou terminologii německého muzikologa Kurta Honolky. Ani si snad operní žánr bez těchto jmen nedovedeme představit. Bedřich Smetana k tomuto Honolkovu adjektivu náleží rovněž. Kantabilní, širokodeché árie, plné melodické invence a působivosti, v nichž může pěvec naplno rozvinout a předvést své technické a výrazové dovednosti. V závěru večera byl adekvátně zvolen právě Bedřich Smetana s ukázkami z jeho oper Dalibor a Libuše. Motivací koncertu byla Ema Destinnová, koncert byl věnován poctě této legendární pěvkyně, která prožívala podzim svého života v blízkém městečku Stráž nad Nežárkou. Obecněji vzato, jižní Čechy byly podstatným momentem jejího života. Koncert bral do úvahy repertoár Emy Destinnové v sopránovém pěveckém oboru, jenž na koncertě reprezentovala Eliška Weissová, včetně finálního proroctví z opery Libuše. Pokud jsem v reflexi vstupního koncertu festivalu – vystoupení Talichova kvarteta – prozradil, že jsem nemusel vůbec nic tolerovat ani omlouvat v překvapení perfekcí výkonu, netušil jsem, jak brzy se vrátím k prozrazenému častějšímu postoji.

Koncert ve venkovním prostoru je nutno nazvučovat, zesilovat, tedy amplifikovat. U symfonického orchestru to nikdy nebývá snadné, mám své zkušenosti z Pivovarské zahrady v Českém Krumlově, z většiny nikoliv pozitivní. S natáčením, s prací v rozhlasovém studiu mám bohaté zkušenosti, takže jsem na tuto složku zřejmě více koncentrován. Amplifikace orchestru nebyla příliš zdařilá, homogenitu orchestru málo podpořila, svrchní alikvoty poněkud potlačila, barva nástrojů nebyla dosti diferencována. Samozřejmě, že jakékoliv zesílení zvuku na mikrofony je velmi citlivé na intonaci, kazy, které by běžně v prostoru zanikaly, jsou mikrofonem zvětšeny jako pod mikroskopem. Jistě, ne vždy za vše může amplifikace, za nepřesnosti v souhře a intonaci skupiny žesťů v začátku ouvertury k Verdiho Nabuccovi, již technické zesilování zvuku nemůže. Začal jsem tím, co mě trochu překvapilo od prvních taktů vstupního Leoncavallova Prologu ke slavným Komediantům. Tímto atraktivním vstupním číslem se představil slovenský barytonista Daniel Čapkovič. Rovněž zpíval na mikrofon, ale u pěvce to není problém zdaleka takový, jako u orchestru. Jistě, nikde, ani z nahrávek, nelze posoudit prostorovou nosnost hlasu, což je třeba již u konkurzů do operních divadel složka velmi důležitá. Na mikrofon zněl baryton pana Čapkoviče plně, koncentrovaně v masce, v rozsahu jistě. Bylo zřejmé, že ovládá moc dobře kantabilní plochy partů italské opery. V Prologu neváhal přidat nepovinné ‚as‘ – Leoncavallem v partituře nepsané – finální tečka za Prologem s vysokým ‚g‘ vyzněla výborně. Možná škoda, že se při koncertu nepromítal překlad této famózní Leoncavallovy kompozice, neboť to byl skvělý úvod do operního večera svým obsahem. Dnes je zvykem či módou doby zpívat vše v originálech, leč běžný posluchač mnohdy nerozumí, oč vlastně jde. V tomto případě to bylo ovšem báječně zvolené entrée do celého večera.

Nechci zde rozebírat každé pěvecké číslo koncertu, bylo jich mnoho. Raději vyzdvihnu, co mne nejvíce zaujalo. Obvykle to je symbióza pěvecké techniky a přesvědčivého výrazu. U sopranistky Elišky Weissové, bez velkého rozmýšlení a úvah oceňuji zařazení náročného Libušina proroctví v plném rozsahu nezkrácené plochy. Byl to znamenitý, leč jistě odvážný počin na koncertním pódiu a na mikrofon, bez obvyklého komplexního divadelního účinku plného jeviště, ba skoro až rizikový v dojmu na publikum. Povedl se ovšem nadmíru znamenitě a Eliška Weissová se představila jako výrazná interpretka Libuše, jichž dnes máme jako onoho pověstného šafránu. Bravo! Vysoké ‚h‘ finále vyšlo zpěvačce znamenitě, zřejmě nejlépe ze všech exponovaných výšek na daném koncertu. Rovněž vstupní Libušina modlitba z prvního dějství „Bohové věční tamo nad oblaky“ vyzněla velmi pěkně, s patřičnou mírou lyrismu a tónové měkkosti. V roce 2017 jsem recenzoval Verdiho Trubadúra v Jihočeském divadle. Eliška Weissová tehdy zpívala mezzosopránovou partii Azuceny. Od té doby nastal výrazný oborový posun, zřetelně dobře pedagogicky korigovaný. V italském repertoáru třeboňského koncertu, jenž časově zřetelně převažoval, mne E. Weissová nejvíc přesvědčila v dramatickém výrazu vystavěné velké árie lady Macbeth z Verdiho stejnojmenné opery, s velkolepým tahem a tektonikou, na čemž má jistě svůj podíl pan dirigent Chalupecký. Výtečně! Oborový posun od Azuceny k lady Macbeth, tyto okamžiky posunů v pěveckém oboru sleduji vždy s velkým zájmem, podmíněným jistou „profesionální deformací“. Svým melodickým tahem, přesvědčivým výrazem v tónu i mimice obličeje, promyšleným frázováním sopranistka přesvědčovala o správné volbě.

Barytonista Daniel Čapkovič zaujal, krom přirozené krásy svého hlasového fondu, dokonalou plynulostí italské kantilény ve Verdiho Donu Carlosovi, v árii Rodriga, markýze Posy ze třetího dějství opery. Nejvíce pro mne přesvědčivý v plnosti tónu, výrazu a frázování byl monolog Gérarda z opery Umberta Giordana Andrea Chénier.

V árii Vladislava ze Smetanova Dalibora bylo znát, že árie „Krásný to cíl, jenž panovníku kyne“ není ještě stoprocentně zažitá. Verdiho Rigoletto je na jevišti vyzkoušený, ale této árii asi nejzřetelněji jeviště a herecký výkon, prosby k Borsovi, Marullovi, dvořanům, ve vícevrstevnaté dramatické ploše árie na koncertním pódiu trochu chybí. Možná poněkud unikla Verdiho uzavřenější čísla (oproti Rodrigovi i Rigolettovi) lépe se hodící pro účely koncertní, kde divadelní jeviště tolik nechybí na pódiu koncertu – Luna, Renato, Germont, Jago. Oba pěvci se spojili ve večeru jen dvakrát. Jednou plánovaně v Mascagniho jedinečném Sedláku kavalíru a dramaticky laděném duetu či spíše z jevištního pohledu dialogu Santuzzy a Alfia, podruhé ve šťastně voleném přídavku tolik populárního duetu Bohuše a Julie z muzikantsky nádherného Dvořákova Jakobína. Byla to moc pěkná tečka za operním večerem! Horké počasí daného dne se až zázrakem rozplynulo a ovzduší rozevlál lehký větřík, což jistě násobilo příjemné zážitky. Dovedu si ale představit živě, jak muselo počasí notně potrápit všechny zúčastněné na pódiu, při nutné akustické zkoušce, kterou v těchto podmínkách amplifikace a zároveň nahrávání nelze vynechat.

Filharmonie Hradec Králové patří zajisté k osvědčeným českým symfonickým tělesům. Jak jsem anticipoval v začátku, amplifikace neprospěla skvělejšímu dojmu v auditoriu, především v homogenitě zvuku orchestru a zesílením drobných intonačních kazů, které by bez zesilování zůstaly v koncertním sálu jen lehce dřímat. Dirigent Jan Chalupecký je technicky výtečný, jeho gesto bezvadně čitelné, dává poctivě nástupy naprosto všude, i tam, kde by to nebylo ani třeba. Taková řemeslná poctivost se nevídá často. Ve výrazu tváře charismatického dirigenta se zračil výraz perfektně. Jen trochu škoda, že s ním ne vždy korespondoval výraz hry orchestru. Nutno podotknouti, že repertoár daného večera nebyl zcela jeho typickým „denním chlebem“ v nadsázce řečeno, krom operních ouvertur a Mascagniho veleslavného Intermezza. Doprovody operních árií, zejména ovšem Libušina proroctví, to často koncertní typ symfonického orchestru nehraje, možná to byla i jeho premiéra. Osobně jsem tuto velkou plochu na koncertě zatím nevnímal, ač operu Libuše jsem viděl na jevištích českých scén mnohokrát, s deseti představitelkami titulní role, jak si počítám. Pouze s Evou Urbanovou v Nepomuku, ovšem za doprovodu klavíru, navíc to byla výseč z dané obsáhlé plochy. Za tuto dramaturgii Bedřicha Smetany ve finále koncertu obrovský dík všem! Smetana bude mít výročí příští rok. A co naplat, Libuše, tak jako cyklus symfonických básní Má vlast, stála s českým národem vždy ve chvílích historicky nejtěžších jako žádná jiná česká hudba. Smetana je blíže k Lisztovi a Wagnerovi, ale jeho zařazení bylo neobyčejně šťastným tahem a nemám pro tento čin ani dosti slov chvály. Jsem tomu rád, říká za mne Přemysl v Libuši.

Koncert byl velmi pěkně navštíven, podobně jako mnou glosovaný vstupní komorní večer, což je moc dobrá zpráva o zájmu publika v Třeboni. Závěrečný koncert Třeboňských nocturen zakončil intenzivní dny se sedmi koncerty, sevřenými do neuvěřitelně krátkého úseku – sedm koncertů v pouhých pěti dnech! V první reflexii jsem vyzdvihl práci zakladatele festivalu pana Miloše Končického. Je nedocenitelná. Dnes patří vřelé díky současné ředitelce Irmě Mrázkové a jejímu týmu spolupracovníků, že na otcovu činnost navazuje a nabízí třeboňským posluchačům špičkové české a zahraniční interprety.

Foto: Třeboňská nocturna / Ivan Malý