„Novou inscenaci Jakobína realizuje na jihu Čech velmi mladý tým, k tomu ještě i nejmladší kantor Benda, kterého jsem viděl i slyšel.“

„Pohoda, pocit štěstí a víra v dobro z Jakobína září.“

„Šéfdirigent David Švec vede soubor s jistotou, temperamentem, se smyslem pro hybnost a zároveň s kontrasty v tempech.“

Ve dnech 9. a 10. ledna se na jihu Čech uskutečnily dvě premiéry Dvořákovy půvabné opery Jakobín, na libreto Marie Červinkové-Riegrové, několikrát upravované do verze, kterou po léta vnímáme a která učinila z Jakobína dílo dramatické, s patřičným divadelním spádem.

Novou inscenaci vede velmi mladý tým! A k tomu se ještě prezentoval nejmladší učitel Benda, kterého jsem kdy viděl. A to viděných Jakobínů byly desítky. Vše je prostě jednou poprvé… Hudební nastudování je v rukou šéfdirigenta Davida Švece, režii vytváří Monika Hliněnská na scéně Anny Schleffel-Brotánkové, kostýmy navrhla Linda Holubová. Choreografie je v rukou zkušeného, ač rovněž mladého Martina Šintáka, světelný design má na starosti Martin Špetlík. Sbormistry jsou Martin Veselý a Petra Nová. Obě premiéry byly vyprodány, což u tak populární opery mohu snad i předpokládat. Pohoda, štěstí a optimismus z Jakobína doslova září.

Ano, přiznám bez skrupulí, že je pro mne Dvořákův Jakobín nejmilovanější operou, proto se vůbec nedivím zcela zaplněnému, ba až přeplněnému divadlu u obou premiér. Souzním plně i s německým muzikologem Kurtem Honolkou, jenž pokládá Jakobína, spolu se Smetanovou Prodanou nevěstou, za „nejmuzikantštější českou operu“.

Leč nebylo to hned tak samozřejmé, jak by se nám dnes zdálo. Sedm inscenací jsem zažil již vždy v takzvané druhé verzi. Dvořák nebyl přes velkou snahu na operním poli příliš úspěšný. Byl si ale sám moc dobře vědom dramatické nedořešenosti svých děl, snažil se usilovně zlepšit divadelnost dodatečnými úpravami již u Krále a uhlíře, Dimitrije, posléze i Jakobína. Není prostor v reflexi poukazovat na dramaticky méně úspěšnou operní tvorbu Dvořákovu před Jakobínem, kde dominovala i slabost textových předloh. Dvořák nicméně šťastně narazil na Marii Červinkovou-Riegrovou, na její starosvětsky půvabné libreto Jakobína, s výborně vyprofilovanými figurkami, kde vyniká zejména postava Bendy, typického českého kantora doby Raisovy. Roli, jakou nenajdeme v celé operní literatuře.

Skvostný Jakobín, z něhož doslova tryská silná melodická invence, rytmický tep a důležité hudební kontrasty, si musel ovšem projít mnoha úpravami, škrty, retušemi. Ve stručnosti, neb by vývoj úprav byl pro samostatnou obsáhlou práci (velmi podrobné práce na téma retuší v Jakobínu jsou dobře k dosažení!). Po premiéře 1889 sám Dvořák (!) stáhl a upravoval Jakobína v letech 1894 – 1897. Libretistka Červinková mezitím ovšem zemřela, pomáhal mu její slavný otec František Ladislav Rieger. Ani toto zásadněji ještě nepomohlo… Úspěšnou revizi díla dotvořil citlivě šéf Opery Národního divadla Karel Kovařovic, znalec harmonie a instrumentace par excellence a skladatel s citem pro spád operního díla. Provedl řadu změn, retuší. Věděl o nich perfektně dirigent Národního divadla Josef Kuchinka, jenž analyzoval partituru i s dalšími drobnými úpravami Václava Talicha a Zdeňka Košlera, vycházející ovšem z úprav Kovařovice! Karel Kovařovic se uměl výborně vcítit do myšlení Antonína Dvořáka. Dílo tak získalo potřebnou koncíznost a dějový spád, ale to hlavní a podstatné – stalo se obecně populární, od této doby bylo stálou součástí kmenového repertoáru Národního divadla. S tisícovkou představení do roku 2011.

Je zajímavé, že bývalý německý šéfdirigent České filharmonie Gerd Albrecht natočil Jakobína v původní verzi, před zásahy samotného Dvořáka i Kovařovice. Tento snímek získal ocenění Classical Internet Award 2008 za výbornou operní nahrávku roku! Z poslechu lze pochopit mnohé, především ale malou dramatičnost první verze. Klavírní výtahy byly vydány dokonce čtyři, v té čtvrté, opět od Hudební matice Umělecké besedy v Praze, píše veliký znalec Dvořáka Otakar Šourek. Děkuje vřele, roku 1942, ve své předmluvě Kovařovicovi za zásluhy o popularizaci opery, ale zároveň vysvětluje důvody pro návrat ke druhé verzi Dvořáka, z roku 1897. Dle mínění Šourka retuše Kovařovice svoji roli splnily, dílu pomohly k veliké popularitě, ale nastal čas vrátit se ke konečnému druhému Dvořákovu znění z roku 1897. Toto schválil dokonce i Dvořákův zeť Josef Suk. Tuto verzi mám i ve své knihovně. Předchozí tři tištěná vydání z let 1911, 1921 a 1928 jsou s vyznačením úprav Kovařovicových. Vydání z roku 1942, patrně nejvíce mezi hudebníky rozšířený klavírní výtah, se vědomě vrací ke zmíněné druhé Dvořákově verzi.

V Jihočeském divadle sáhl dirigent David Švec k cca šesti minutám hudby v závěru opery z první verze, abychom to neměli se všemi zmíněnými retušemi málo složité… Ano, daná finální alegorická pastorela není vůbec v mých dvou klavírním výtazích obsažena, logicky, představuje se v první verzi díla. Budějovická premiéra měla tudíž k druhé verzi i několik minut z verze původní. Jakoby premiéra na premiéře… Ale má vztah ke zvolené režijní koncepci, která zahrnuje oslavu svátku Panny Marie Andělské a s ní spojenou tradiční pouť.

Jakobín se stal krásným obrazem českého maloměsta doby kolem francouzské revoluce roku 1793, exaktněji řečeno, půvabnou idealizací doby, ale především české hudebnosti, která vítězí nade vším. Otevření pastorely v závěru být jistě může, alespoň se úsilí Bendy ve zkoušce více zračí ve výsledku produkce před hrabětem Vilémem. Obsahuje ji zmíněná nahrávka Gerda Albrechta. Závěr je dramaticky údernější, pokud se víc věří snahám předchozích generací. Realizace je dobře možná, Dvořákova hudba je působivá a choreografické ztvárnění mělo poezii. Finále po mnoha úpravách a retuších v historii Jakobína, přece jen ale trochu ztratí na údernosti. Choreografie (Martin Šinták) alegorickou pastorelu báječně ztvárnila – proč tedy si neužít Dvořákovy hudby plnými doušky, byť ryze divadelně vzato je to třešnička na velikém dortu.

Jakobín prošel tolika úpravami, že na dané téma již existuje několik vědeckých prací… Teď si jen položme prostou otázku. Když pominu logické snahy o nutnou divadelnost, neb opera je prostě divadlo, zajímá ta spousta úprav a dnes již nepřehledných revizí díla typického návštěvníka divadla a opery? Ponechám to na úvaze každého, někdo Jakobína má nutkání vidět osmdesátkrát, jiný přirozeně jen jednou, dvakrát. To bychom my, profesionálně deformovaní lidé světa artificiální hudby, měli také brát občas do úvahy… To jen tak provokativně na okraj.

Hudebního nastudování se ujal talentovaný šéfdirigent David Švec se smyslem pro hybnost a zároveň kontrasty v tempech, vede orchestr i sólisty s jistotou a nakažlivým temperamentem, jeho gesto je dobře čitelné, přehledné, s výbornými avízy. Pěvcům a sborům se musí pod panem dirigentem moc dobře tvořit, jak jsem pozoroval na generálce a obou premiérách. V jeho projevu nechybí potřebná zaujatost pro interpretované dílo, pro mne nesmírně sympatická. Trochu omezená akustika orchestřiště sálu Metropolu je známa dlouhá léta, limituje poněkud alikvotní tóny zejména u dechů a tím i jejich větší zvukovou barevnost. David Švec pracuje s orchestrem dobře nejen v otázce souhry, vyrovnanosti harmonie, ale i dynamicky dosáhl několika velmi pěkných momentů v pianu.

Je zřejmá i dobrá práce se sólisty a sbory. Jakobín je na jihu Čech důsledně alternován ve všech rolích, ba i v partii Lotinky… Dílo přináší pěvcům nádherné úlohy; každá role má svůj vyhraněný, pevný charakter. Režie mladé Moniky Hliněnské je jejím prvním samostatným uměleckým počinem. Ve spolupráci se scenáristkou Anny Schleffel-Brotánkovou a v kostýmech, navržených Lindou Holubovou. Můj vztah ke scénickému pojetí měl svůj vývoj ve třech viděných představeních. Zatížen příliš mnoha zhlédnutými Jakobíny, prožil jsem si určitý vývoj během třech produkcí. Oceňuji pohodovost, barevnost a spád představení, snahu o neustálý pohyb na jevišti, akcelerující dynamismus díla, jeho kontrasty. O motivu pouti a alegorické pastorální hry, který obohacuje režijní koncept, bude ještě řeč. Některými nápady, posilujícími dobře komickou složku díla, se početné publikum velmi upřímně bavilo. Je to v opeře málo? Nemyslím, nebývám častým svědkem spontánních reakcí publika v opeře. Režijní uchopení je více tradiční, o obohacujícím režijním motivu duchovním byla zmínka. Děj Jakobína kolem roku 1793 nás determinuje do období českého maloměsta v časově vymezené době. Režie a jí i podřízená scénografie volí jednoduchou, funkčně laděnou scénu, ve druhém dějství bez obvyklých školních lavic a dirigování serenády kantorem Bendou. To vše s poměrně snadnými a flexibilními proměnami jednotlivých scén, což posiluje pocit sympatického spádu a dynamiky představení.

Pěvecké obsazení Jakobína má Jihočeské divadlo alternováno, jak zaznělo, ve všech rolích, působí celkově vzato vyrovnaně, vždyť většina sólistů hostuje z pražského Národního divadla. Na obou mnou viděných premiérách na sebe výrazně upozornili oba představitelé purkrabího Filipa – Jan Šťáva a Zdeněk Plech. Oba basisté vynikají sonorním, plným a rozsahově jistým hlasovým fondem, prostorově velmi nosným, s velmi dobrou dikcí, srozumitelností zpívaného textu. Leč také důležitou schopností herecky přesvědčivě ztvárnit jednu z velmi vděčných buffo partií českého basového oboru. Bravo!

Barytonová role Bohuše má dva vyrovnané představitele v pěvecky kultivovaném, barevně bohatém a rozsahově suverénním hlasu Jiřího Brücklera, navazujícím v kantabilitě i vřelosti projevu na nejlepší české tradice interpretační (je žákem barytonisty Reného Tučka z pražské HAMU). Výkon Jiřího Hájka narůstá zvukově i výrazově postupně, nejvíce zaujme ve vyostřeném dialogu s Adolfem ve finále druhého dějství. Zaujal zde zajímavou dramatickou závažností svého projevu, propojeného promyšleně s přesvědčivým výrazem každého slova a sebevědomým jevištním projevem. K tomu mu pomáhá i pevně držená vzpřímená postava, vyzařující v mimice klid a vědomí si svého svatého práva.

Mileneckou dvojici Jiřího a Terinky volili inscenátoři ve ztvárnění domácího lyrického tenoristy Petera Malého a sopranistky Markéty Klaudové, druhá premiéra byla svěřena dvojici Josef Moravec a Doubravka Součková (vybavila se mi její výborná kreace v plzeňské inscenaci Hamleta roku 2018). V tomto případě bych na místě inscenátorů obsazení nejen obrátil, ale i promíchal dvojice, z hlediska představitelských dispozic. Což je jistě můj osobní pohled, tak jako mne dvojice z druhé premiéry o trochu více přesvědčila i pěvecky, Terinka zjevně dobře plnila i zadání režisérky v dynamickém, šibalském uchopení role. Vysoké tóny jí zněly libozvučně, známá árie v druhém dějství vyzněla v tónu i gestu přirozeně. Josef Moravec působil hlasově průrazněji a barevněji v hlasovém projevu, než jeho alternant, byl přirozeně prostorově nosný. Ostatně, vždyť v Jihočeském divadle se již zhostil rolí Smetanova Jeníka i Dalibora. Part Jiřího není vůbec snadný polohově i dynamickými požadavky partitury. Je v tomto směru opravdu prvooborový ve všech aspektech daného adjektiva. Technicky je výrazně obtížnější než charakterová role učitele Bendy, což je ovšem zase jevištní úkol mimořádný. Ztělesnění typického českého kantora obrozenecké doby Raisovy nemá v operní literatuře obdoby. Říká se, že je vše v životě poprvé. Je tomu tak. Poprvé jsem viděl na jevišti mladého kantora Bendu, perspektivního tenoristu Víta Noska. Benda je pro mladého pěvce – ryzí shodou okolností – jeho první větší divadelní příležitostí. Zpíval v obou premiérách, neb jeho aternant (Tomáš Kořínek) onemocněl. Život v divadle je otázkou potřeb, jak mi kladl na srdce jeden významný operní šéf, tady se toto rčení krásně promítlo! Divadlo ho zrovna potřebovalo více coby Bendu, než Jiřího, jemuž by věkově ideálně odpovídal. Nicméně se zhostil úkolu moc dobře. Jeho příjemný, nosný tenor lyrického charakteru si technicky poradil s rolí staršího kantora svébytně, sympaticky, s milým úsměvem a příznačnou taktovkou v ruce, takže porazil úspěšně i moji dlouholetou představu, že tuto roli nelze ztvárnit jevištně přesvědčivě dříve než po čtyřicítce… Podobně jako Michálka. Budu muset tuto tezi poopravit i ve své diplomové práci, kde jsem ji napsal, v plné shodě se všemi profesory kolem sebe… Jistě, že zjevně talentovaný mladý pěvec věkovým zráním roli obohatí o více nuancí ve výrazu, i v samotném pohybu, jenž bude jistě méně mladistvý. Bude-li míti ovšem znovu šanci být do role Bendy per futurum obsazen. Pro role buffo charakteru projevil zřejmé dispozice a byl režisérkou velice vhodně veden, aby role staršího pána uspěla v mladém podání. S mladým realizačním týmem také mladý typ Bendy, jenž hraběti Vilémovi půvabněnostalgicky podsouvá své dávné vzpomínky na hudební výchovu Bohuše…

Hraběte ztvárnil suverénně pěvecky osvědčený basista Jiří Sulženko. Jeho alternant na druhé premiéře – Ivo Hrachovec – zaujal výraznou situační mimikou, oceňoval jsem v jeho pěveckém projevu muzikálnost, s jakou vedl frázování a dokonale dokončoval poslední tóny fráze, precizně, tak to má být, leč nebývá. Tón končí až s úderem doby následující, my sbormistři o tom víme až moc své, proto si zdánlivé „drobnosti“ nemohu nepovšimnout. Postavu Adolfa vytvořili oba barytonisté v duchu pojetí režisérky, ale každý velmi osobitě. Jakub Hliněnský, hlasově výborně disponován na premiéře, vytvářel roli mladého, líbivého seladona, jemuž byste málem vše věřili, jako dnes lidé uvěří naivně kdejakému podvodníkovi… Osvědčený domácí barytonista Alexander Beň pojal roli naopak v duchu neskrývaného zla, které je od jeho vstupu na jeviště patrné a zřejmé, vrcholí v duelu s Bohušem ve finále druhého dějství. Na jevišti Jihočeského divadla oslavil de facto třicet let působení, pamatuji ho dobře, když představoval ještě roli Bohuše v inscenaci devadesátých let. Roli Julie ztvárnily sopranistky Ivana Veberová a Kateřina Hájovská, na očekávané solidní pěvecké úrovni, v režijní koncepci důsledně obě představitelky držely linii režisérky, která se lišila od jiných pojetí důrazem na více civilní pojetí bez patosu, se snahou o prostou srdečnost ve výrazu mimiky.

Musím rád ocenit Sbor opery Jihočeského divadla. Sbormistrovi Martinu Veselému se podařilo posílit sbor řadou mladých hlasů v ženské a zejména mužské části, je to v homogenitě zvuku znát, sbor reaguje flexibilně v tempických kontrastech na pevná gesta dirigenta a vede si moc dobře i v jevištním projevu. Jeho scény, jichž je nemálo, zřetelně dynamicky posiluje Balet Jihočeského divadla, vtipná choreografie Martina Šintáka. Díky tomu dostává představení dynamičnost, spád, ale i barvitost, čemuž pomáhá i pěkná práce se světelným designem Martina Špetlíka.

Moc pěkně si vedl dětský sbor Canzonetta, pod vedením Petry Nové, pěvecky i jevištně, v této opeře má dětský sbor velký význam! Sbor nebyl uveden v programu, objevil se až v dílčím doplňkovém programu obsazení druhé premiéry. Jako dlouholetý předseda jihočeské Unie českých pěveckých sborů jsem se pro jistotu včas zeptal, zda jde opravdu o tradiční dětský sbor Canzonetta, založený sbormistry V. Vačkářem a A. Knotkovou. Jsem moc rád, že sbor úspěšně pokračuje v práci s mladou sbormistryní.

Resumé není nikterak složité. Jakobín představuje pohodové, příjemné, barevně působivé představení, se solidním a sympaticky temperamentním hudebním nastudováním šéfdirigenta, s pozoruhodným debutem mladé režisérky, která uchopila první příležitost v samostatné umělecké práci úspěšně. Však bylo zřejmé, že početné publikum obou premiér, zejména té druhé, reagovalo v průběhu neobyčejně spontánně, živě, vtipný situační humor nacházel ohlas, v opeře až překvapivý. Zejména na druhé premiéře se setkalo publikum velmi vnímavé.

Moje prognóza v závěru zní, že tato inscenace bude mít u publika vřelý ohlas i na reprízách. Jakobín je českému publiku prostě blízký, režie dovede oslovit, v dnešní celosvětově rozhárané době stojí publikum o pohodu, štěstí, optimismus, víru v dobro, což právě Dvořákův Jakobín rozdává publiku doslova plnými hrstmi.

Foto: ze zkoušky - Jihočeské divadlo / Martina Root