„Sopranistka Irena Troupová, rodačka z Českých Budějovic, upoutala příjemným témbrem hlasu, lehkostí tvoření, přirozenou prostorovou nosností a citem k interpretovaného stylu.“

„Jaroslav Rouček zaujal kultivovaným a dynamicky decentním tónem barokní trubky, jeho interpretace hýřila virtuozitou, bryskní pohyblivostí a sympatickou přirozenou muzikalitou.“

„Je nutné vyzdvihnout inspirativní, krásné a velmi akustické prostředí kostela Panny Marie Růžencové, skryté v nenápadné budově areálu kláštera, obývaném řádem Petrini.“

V Českých Budějovicích se v letošním roce koná šestý ročník Mezinárodního festivalu staré hudby Musica ad confluentem. A šestý koncert letošního festivalu se uskutečnil 14. října v římskokatolickém kostele Panny Marie Růžencové – v areálu kláštera, obývaném řádem Petrini. V programu vystoupila sopranistka Irena Troupová, na barokní trubku zahrál Jaroslav Rouček, na barokní violoncello Helena Matyášová. Hru na barokní loutnu, arciloutnu i barokní kytaru předvedl Miloslav Študent, v partu varhanního pozitivu se představila Jiřina Dvořáková-Marešová.

Koncert se uskutečnil v kostele, jehož interiér patří mezi významné ukázky tzv. beuronské umělecké školy v Čechách, kladoucí důraz na dekoraci. Na kůru jsou umístěny dvoumanuálové varhany, které postavil roku 1900 jihočeský varhanář Čeněk Skopek. Kostel a průčelí kongregace je chráněn jako kulturní památka České republiky.

Reflexí jednoho ze zajímavých koncertů dne 14. 10. chci přiblížit tento mezinárodní festival staré hudby, propagovaný pod názvem Musica ad confluentem. Text nechce být recenzí, nýbrž typickou reflexí, chce v první řadě přiblížit festival, aby se povědomí u potenciálního publika rozšířilo. Dnešní doba přemíry různých akcí není bez propagace myslitelná. A za druhé, barokní styl podléhá dnes řadě různých pohledů na interpretaci, jako žádný jiný. Otázky kolem historicky poučené interpretace nechci záměrně rozebírat, bylo by toho mnoho. Tato otázka je dnes u našich významných dirigentů (dle mých osobních zkušeností) zcela odlišně chápána a interpretována, mohla by tím snadno unikat moje základní snaha – motivovat zájem o tento festival, jenž bych nazval nejen oficiálním názvem Hudba na soutoku, ale také hudbou mezi sezónami divadla a filharmonie, které festival smysluplně vyplňuje; časový úsek doplňuje o hudbu, v rámci sezóny jen vzácně představovanou. Podle vyjádření ředitele festivalu, pana Víta Podroužka, festival získal za šest ročníků stabilní jádro posluchačů, které navštěvuje všechny festivalové koncerty. Cílem je per futurum vytvořený okruh rozšířit, k čemuž zajisté přispěje i stabilizace termínu festivalu na měsíce září a říjen, což je v Českých Budějovicích výhodná doba určitého hudebního silentia. Operní divadlo se připravuje na novou sezónu, Jihočeská filharmonie rovněž, oblíbené hudební festivaly v blízkém Českém Krumlově doznívají. Mezinárodní festival se navíc orientuje na propagaci takzvané staré hudby, což je vždy trochu široký pojem, jímž se obvykle míní hudba předromantická, či spíše předklasicistní. V tomto smyslu mi pan ředitel Podroužek v krátkém rozhovoru specifikoval, že v dramaturgii mu jde o širší záběr i hudby středověku a renesance.

Koncert se nesl v duchu již výše řečeného stylu baroka. V popředí dramaturgie typicky komorně laděného koncertu byly především formy barokní. V hudbě typicky vlašského baroka se představili především skladatelé slavné neapolské i benátské opery. Ryzím autorem neapolského typu, rodák z Palerma, byl Alessandro Scarlatti (1660–1725). Řídil se benátskými vzory, vynikl technickým mistrovstvím a smyslem pro velkolepou výstavbu. V sólovém zpěvu, jeho hlavním výrazovém prostředku, uplatnil formu rozšířené da capo árie – imponuje důrazným a ariózně laděným accompagnatem s vypracovaným doprovodem continua – pozorně odvozené ze spádu italské řeči. V dramaturgii večera byl zvolen Scarlatti pro vždy tak důležité entrée koncertu – atraktivní pomyslný souboj sopránového hlasu s barokní trubkou, v působivé árii Si riscardi il Tebro.

Sopranistka Irena Troupová upoutala ve svém vstupu příjemným témbrem hlasu, kultivovaností středních poloh, lehkostí tvoření, přirozenou prostorovou nosností a pozorným nasazováním vyšších poloh v pocitu správného příklepu tónu „shora“. Pozornost k interpretovanému stylu je u sopranistky, která studovala hudební vědu a zabývá se cíleně historicky poučenou interpretací, netřeba akcentovat. Pomyslný „souboj“ s kultivovaným a dynamicky decentním tónem barokní trubky Jaroslava Roučka byl neobyčejně hudebně zajímavý svojí virtuozitou, bryskní pohyblivostí, jakoby až vzájemnou sympatickou muzikantskou konverzací. Osobně se mi sopranistka nejvíce líbila velmi krásnou plynulostí kantilény, při dokonalém frázování a příjemné měkkosti tónu, ve skladbě Bergamasca – skladatel Giovanni Battista Vitali (1632– 1692). Impozantně volené finále večera z díla Alessandra Melaniho All’armi pensieri (Do zbraně, má mysli) se jevilo moc dobře. Prokázalo technickou suverenitu i výrazovou přesvědčivost projevu sopranistky Ireny Troupové a představilo dynamickou brilanci a flexibilitu trumpetisty Jaroslava Roučka. Poetickou výzvou k boji se všemi nepřáteli lásky, v autorem zamýšleném výrazu skladby.

Ve večeru zazněla řada skladeb z oblasti barokních autorů převážně druhé poloviny 17. století, vyzdvihnul jsem především vokální vstupy koncertu. Ostatně i v programu je Ireně Troupové, rodačce z Českých Budějovic, věnována podstata informací. Právě na jihu Čech získávala své první zkušenosti se stylovým projevem staré hudby v souboru Dyškanti, řízeným Martinem Horynou. Pokud se zabývala již při studiu oboru hudební vědy v Praze teoreticky ornamentikou 17. století, měla jednu z mnoha příležitostí ukázat ji také v praxi, navíc ve svém rodném městě.

Koncert měl ovšem širší dramaturgickou náplň, bylo by nespravedlivé ji opominout. Krásným, kultivovaným, měkkým tónem barokního violoncella zaujala Helena Matyášová, od svého prvního sólového vstupu v Sonátě Domenica Gabrielliho (1651–1690).

Právě u něho začíná v barokním slohu cílená tvorba samostatných violoncellových skladeb, s bezpečným řešením formálním. Mohl těžit z bohatých zkušeností, získaných v triové a sólové sonátě. Mladá, talentovaná violoncellistka, hrající s ohromným vnitřním zaujetím, přesvědčila i ve skladbě Alessandra Picciniho Aria di Sarabanda in varie partite, kde se spojila s muzikálním projevem Miroslava Študenta. V koncertním večeru postupně představil publiku hru na kytaru, barokní loutnu i arciloutnu. Varhanní pozitiv obstarala na koncertu technicky zřetelně pohotová a v doprovodech velmi pozorná Jiřina Dvořáková-Marešová.

Koncert z hudby 17. století byl posluchači širšího věkového spektra přijímán se zájmem a soustředěnou pozorností, v závěru si publikum vyžádalo vytrvalým potleskem přídavek – opakovala se virtuózní část atraktivní finální skladby.

Je zřejmé, že dramaturgie volila program nadmíru pozorně, citlivě, s patřičným nutným kontrastem pro udržení pozornosti posluchačů. Rovněž musím vyzdvihnout inspirativní, krásné prostředí zvoleného sálu kostela Panny Marie Růžencové, s velmi dobrou akustikou. Je skryt v nenápadné budově, které si patrně mnoho obyvatel krajského města ani moc nevšimne a jež je velmi vhodně umístěna pro hudební zájemce v centru krajského města. Podle slov ředitele festivalu je již sedmý ročník pro příští rok dramaturgicky připraven, publikum se může těšit na nové zážitky v komorním prostředí.

Foto: Facebook festivalu, ilustrační: Daniel Havel, Facebook – Kostel sv. Anny a archiv I. Troupové