„Jiří Bělohlávek s Novým českým komorním orchestrem právě řešil budoucí formu tělesa, takže nabídka z armády přišla vhod.“

„Současná Prague Philharmonia se i v nevýhodných ekonomických podmínkách neziskové organizace dodnes řadí svou interpretační kvalitou k naší absolutní špičce.“

„Vidím dvě polohy: komorní, založenou Jiřím Bělohlávkem, a jeho nástupců, kteří orchestr přivedli i k velkému symfonickému repertoáru. Obě mu sluší.“

Třicáté výročí prvního oficiálního koncertu Pražské komorní filharmonie, dnes orchestru Prague Philharmonia, připadající na 17. listopadu, je důvodem ke vzpomínkám. Pro portál KlasikaPlus.cz zaznívají v rozhovoru s muzikologem, manažerem a pedagogem Iljou Šmídem, který stál v začátcích tělesa po boku šéfdirigenta a zakladatele PKF Jiřího Bělohlávka.  

Uměli jste si společně představit dobu o třicet let později? Jak daleko jste pohlíželi? 

První koncert měl být 17. listopadu 1994. Předcházely mu tři roky přípravy. Jde o dobu, kdy se formoval Nový český komorní orchestr. Jeho členy byli studenti především z brněnské JAMU, případně další mladí hráči, kteří absolvovali koncerty s Mládežnickým orchestrem Gustava Mahlera s Claudiem Abbadem nebo se Sergem Baudem. Účastnil se toho tehdy výrazně například první koncertní mistr Martin Bialas, ale i další. A v té době si samozřejmě asi nikdo neuměl představit, co z toho jednou bude. Ale přítomna byla obrovská touha založit stálý orchestr. Právě z ní vyplynula spolupráce Tomáše Hanuse, tehdy ještě houslisty, s Jiřím Bělohlávkem, u kterého v Brně studoval dirigování. 

On ho tehdy pozval na soustředění…

…do Machova, kde orchestr přes léto 1992 a 1993 na studentské kamarádské bázi pracoval. Jiří Bělohlávek tam tehdy přijel a byl tak nadšen, že vznikl Nový český komorní orchestr. A vzápětí přišlo období, kdy se synergicky objevila potřeba změny v dosavadním Armádním uměleckém souboru, ve kterém nastoupil jako dramaturg skladatel Ladislav Simon. Zcela logicky v souvislosti s tím, že se v devadesátých letech všechno proměňovalo, se armádní soubor potřeboval zmenšit. Ve shodě z tehdejším náčelníkem Tomášem Fingrem rozhodli, že z pětisetčlenného souboru zachovají jen některé složky. Do toho patřil i návrh, aby se dosavadní velký symfonický orchestr stal menším komorním tělesem, ale na špičkové úrovni – a na civilní bázi. A hledali někoho, kdo by se tohoto záměru ujal. 

U toho už jste byl i vy?

Ano, vzpomněli si na mě jako na dramaturga, který tam předtím působil, přizvali mě ke spolupráci a Ladislav Simon mi řekl, že by chtěl špičkového dirigenta. Na otázku, koho si představuje, vyslovil tři jména: Pešek, Košler, Bělohlávek. Nepřipadalo mi to reálné, ale v únoru 1994, poté, co jsem tam v lednu nastoupil, jsem se v Rudolfinu poprvé setkal s Jiřím Bělohlávkem. On tehdy s Novým českým komorním orchestrem právě řešil budoucí formu tělesa, takže nabídka z Armádního uměleckého souboru, posléze Uměleckého studia Ministerstva obrany, přišla vhod. Po měsíci zvažování se rozhodl, že ano. V červnu se uskutečnily konkurzy a od 22. srpna 1994 začal nový orchestr zkoušet. Jiří Bělohlávek těleso nazval Pražská komorní filharmonie.

V tu chvíli jste už měli zřetelnou představu, že nepůjde o nic přechodného, ale o stálý orchestr?

Ano – a věřili jsme v jeho rychlý rozvoj, protože potenciál, hráčský i v podobě šéfdirigenta, byl naprosto unikátní. Nová společenská situace umožňovala naprosto svobodný vznik uměleckých těles a zaštítění armádou bylo na začátku důležité: získali jsme prostory, materiály, nástroje. V srpnu 1994 jsme prostě věděli, že chceme a budeme pokračovat. První koncert se měl uskutečnit 17. listopadu, jenže nakonec už se předtím uskutečnily dva jiné – jeden v září v rámci otevření paláce Žofín po rekonstrukci, kde orchestr vystoupil poprvé na veřejnosti a v kombinovaném programu, a potom 28. října, kdy PKF hrála na Hradě ke státnímu svátku. Pozval nás tam Ivan Medek, tehdejší kancléř prezidenta Václava Havla. Potřeboval koncert zajistit poté, co Česká filharmonie náhle odjela na zájezd. A tam jsme hráli mimo jiné Sukovu Meditaci na Svatováclavský chorál a Dvořákovu Českou suitu. Teprve pak tedy přišel ten naplánovaný koncert ve Španělském sále, těžící ze symbolického data 17. listopadu. Tam se uskutečnil oficiální „výkop“. Hráli jsme Sukovu Serenádu Es dur, Mozartovu Koncertantní symfonii s dechovými nástroji a nakonec Beethovenovu Druhou symfonii. 

Byl to tenkrát velký úspěch… 

A všichni říkali: ano, PKF musí pokračovat. Peripetie, které pak nastaly, jsme ovšem ještě netušili.

Vy jste byl v manažerské funkci? 

Já jsem byl od prvního lednového dne roku 1994 dramaturgem celého Armádního uměleckého souboru, ale od začátku bylo jasné, že se budu věnovat jen nově vzniklému orchestru. Připravoval jsem tedy až do konkurzů pozici budoucího orchestru. Po nich potom všichni dostali pracovní smlouvy. Orchestr chtěl pracovat na stálé bázi a hledal zřizovatele, nemohl ho najít, tak situace nahrála dobře. Rok, který jsme tak strávili, byl myslím docela dobrý. 

Jiří Bělohlávek v uniformě je nicméně těžko představitelný! 

My jsme hráli pro vojáky, ale situace v armádě se měnila, takže většinou v nějakých posádkových domech, které jsou mimo kasárna. Hráli jsme ve Stříbře, v Kroměříži, ve Vyškově, v Táboře, v mé rodné Plzni… Tam byl tehdy sál Peklo armádním sálem. Hráli jsme tedy pro armádu. Ale v civilu. Je pravda, že se v té době objevovaly v tisku i články, jejichž autoři podobný způsob vzniku orchestru považovali za kontroverzní. Určitě hrálo roli i to, že na řadu dosavadních zaměstnanců Armádního uměleckého souboru už nezbylo místo. Zejména docela slavný baletní soubor nesl tehdy konec práce dost hořce. 

Byly výhrady i mezi muzikanty?

Zdálo se, že symfonických orchestrů je u nás hodně, tak si určitě někteří lidé mysleli: Proč živit další? A jiní podsouvali Jiřímu Bělohlávkovi záměr, že si založil pro sebe orchestr, když byl „odejit“ z České filharmonie… Současná Prague Philharmonia se dodnes vymyká z příspěvkových orchestrů, může být nadále někomu trnem v oku, jak se někdy lze doslechnout. Důvody jsou samozřejmě stále finanční… 

Nový český komorní orchestr byl ovšem smyčcový. Jak se řešilo rozšíření o dechové nástroje? 

Jako smyčcový orchestr natočili už pro Supraphon Schönberga, myslím, že to byla dobrá nahrávka! A já jsem současně v té době ve svém vydavatelství Clarton hledal orchestr, který by doprovodil Evu Urbanovou na zamýšleném albu s Mozartovými áriemi. Nakonec to dopadlo dobře a PKF s ní skutečně natočila album Vado, ma dove? To už hrála v klasickém či klasicistním mozartovském obsazení. Jiří Bělohlávek od začátku koncipoval orchestr jako těleso z doby klasicismu, jako orchestr mozartovský či haydnovský.

Z doby před třemi desetiletí zůstává vzpomínka, že vznik PKF byl v naší hudební kultuře vnímán jako skutečné novum. Objevila se jako výrazně generační počin.  

Ano, byl to nový okamžik. Na AMU se po dva dny konal konkurz, kam šli všichni, včetně hráčů tvořících v té chvíli Nový český komorní orchestr. Tak si to Jiří Bělohlávek přál. Většina se do PKF dostala. Samozřejmě, že hráči na dechové nástroje se ale museli hledat. Ve všech případech šlo o studenty nebo velmi mladé hráče. Skoro stoprocentně byli všichni ve věku do pětadvaceti let. Krásné je, že v podstatě do dneška snad polovičku Prague Philharmonia ještě stále tvoří původní zakládající hráči, ale generačním orchestrem už samozřejmě není a být nemůže. 

Vnímáte, že ale v DNA, jak se říkává, z tohoto prvopočátku už natrvalo něco mají?

Rozhodně ano. Je evidentní, že prvopočátečním silným vkladem byl i fakt, že svého šéfdirigenta obdivovali a milovali. Byl pro nás všechny už tehdy ikonou. 

Bylo pozitivní naladění oboustranné? Hovoříval o nich přece něžně jako o „filharmoníčcích“…

Samozřejmě, on sám byl nadšený, protože v PKF byli nejlepší z mladých. Technicky dokonale vybavení, perfektní hráči. A on měl najednou před sebou hráče, tedy materiál, kteří hltali každé jeho gesto a chtěli s ním zkoušet. Byli zvědaví, co jim ukáže špičkový dirigent, což se mimochodem ukázalo, když před nimi stál nějaký hostující dirigent, a oni zjišťovali, že jim nic nedává. Byli připraveni, ale to bylo málo. Přišel za mnou jednou po první zkoušce jeden takový a říká: „Úžasné! Oni to umějí!“ – „Oni to uměli, ještě než jsi přišel,“ musel jsem mu říct. „A teď čekají na to, co jim dáš…!“ Jednou se stalo, že za mnou hráči už po první polovině zkoušky přišli – a že dirigentský host nic neumí. Nakonec jsme ho skutečně odvolali a koncert místo něj narychlo nastudoval Jiří Bělohlávek. 

Pracovali ochotně, dychtivě?

Chtěli opravdu pracovat – a on s nimi pracoval. Jiří Bělohlávek se zejména během prvních pěti let věnoval orchestru neuvěřitelně nadstandardně, na dnešní dobu už neopakovatelně. Je až nepochopitelné, kolik on s nimi v prvních letech strávil času! A oni byli ochotni s ním bez řečí zkoušet třeba až večer mezi devátou a dvanáctou, když skončil v divadle. 

Vznikl tehdy tedy nejen „generační“, ale také „šéfdirigentský“ orchestr. 

Určitě se to tak dá říci. Všichni ho milovali. Zejména prvních pět let bylo velmi intenzivních a z dnešního pohledu opravdu výjimečných. Ale i potom orchestr ani trochu nezanedbával. A velmi se zajímal o ekonomickou situaci. Mimochodem, v podstatě veškeré peníze, které od PKF dostával, dával do její nadace. Vytvořili jsme ji vedle obecně prospěšné společnosti, aby nakupovala, vlastnila a hráčům zapůjčovala hudební nástroje. Jiří Bělohlávek PKF podporoval, byla jeho srdeční záležitostí – a myslím, že do posledních chvil života o ní moc dobře věděl. 

Kde jste zkoušeli?

Po odchodu z Pohořelce, kde sídlila armáda, jsme nejprve působili v sále v Ženských domovech na Smíchově, potom jsme získali vlastní sál v Krocínově ulici kousek za Národním divadlem. Já jsem se po vyhlášení obecně prospěšné společnosti stal na jaře 1996 ředitelem. Jasně jsem tehdy Jiřímu Bělohlávkovi řekl, že kdyby měl pocit, že nepracuju dobře, tak odejdu já, nikoliv on. To byla naše dohoda s tím, že já se budu snažit vytvářet co nejlepší podmínky pro práci, aby on mohl uskutečňovat své dramaturgické nápady a umělecké záměry. Jiří Bělohlávek tehdy řekl, že chce pracovat pět let. Nakonec jsme jeho kontrakt prodlužovali až do roku 2005. A já jsem odešel v roce 2006 jako ředitel do Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. 

Když jste se dozvěděli, že to u ministerstva obrany už dál nepůjde, šlo o krizový okamžik? 

My jsme měli takové tušení vlastně už od ledna 1995. Jednak došlo uvnitř Armádního uměleckého souboru k různým změnám a existovaly uvnitř různé tlaky, Ladislav Simon se stal ředitelem celého Uměleckého studia, ale hlavně jsme cítili z tehdejšího vedení armády, že přicházejí plány na delimitace: rušení vojenských hudeb, zrušení vojenské konzervatoře v Roudnici nad Labem, omezování počtu vojenských nemocnic… Armáda prostě začala šetřit a my jsme tušili, že dojde i na umělecký soubor, což se skutečně v polovině roku 1995 stalo. Získávali jsme hned v prvním roce i koncertní nabídky mimo, tedy z civilního sektoru, plánovaly se už i první zahraniční zájezdy, hodně díky Danu Voříškovi, který byl manažerem orchestru. My jsme armádě peníze nevydělávali, vše se odehrávalo v rámci rozpočtu. Když jsme hráli v civilu, tam samozřejmě nějaké honoráře byly. My jsme je chtěli odvádět armádě, ale neměla na to žádné kolonky. Jedním z příkladů takových paradoxů může být třeba i to, že jsme květiny pro umělce, které se předávají na konci koncertů, museli nakupovat jako „pohřební věnce“. Na ně kolonka existovala. 

Orchestr PKF se stal hned ve své době fenoménem. Díky osobě šéfdirigenta i svým stylovým zaměřením a dokonalostí, kterou přinášel do hudebního života. Co všechno v jeho základech zůstalo? 

Nebudu hovořit o ekonomických problémech, ale o umělecké stránce. Po Jiřím Bělohlávkovi přišli postupně tři šéfdirigenti. Kaspar Zehnder. Pak Jakub Hrůša jako jasný pokračovatel bělohlávkovské tradice, kterou dál výrazně rozvíjel. Potom Emmanuel Villaume. Každý z nich přinášel, respektive přináší své představy a svůj styl. Emmanuel je a vždy byl dirigentem u velkých orchestrů a v opeře, ale je zároveň muzikologem a velmi přemýšlivým umělcem, takže velmi rychle pochopil, že PKF a její komorní zvuk je něco jiného, a dokáže kombinovat komorní díla ve velmi niterném nastudování, kde Bělohlávkův duch také hodně přetrvává. 

Jiří Bělohlávek je učil, aby se navzájem poslouchali. 

Ano, komorní hra je založena na velmi intimní souhře hráčů, kteří vedle sebe sedí a kteří se navzájem poslouchají a přizpůsobují styl hry a ladění a všechno další tomu, co se děje vedle nich a co slyší. Právě tohle v orchestru myslím ještě stále přetrvává. Ale ještě bych rád připomněl jedno jméno: Michel Swierczewski, francouzský dirigent, se kterým se výrazněji uplatnil i prvek hraní soudobé hudby. Komorní řada se soudobou tvorbou přetrvává do dneška. Jejími aktéry jsou hráči schopní sólového hraní i mimo orchestr. Tahle kvalita a schopnost hrát soudobý repertoár se v orchestru velmi dobře uplatňuje. Je velmi důležitá pro současnou tvář Prague Philharmonia. 

A Emmanuel Villaume, který jako šéfdirigent a hudební ředitel vede PKF od roku 2015?

Přináší i větší obsazení, kdy už jde vlastně o symfonický repertoár. Myslím, že to tělesu sluší. I publikum – které na PKF chodí a abonentní koncerty jsou vyprodané – má tuhle polohu rádo. Takže já vidím v orchestru v současnosti dvě polohy: tu komorní, založenou Jiřím Bělohlávkem, i jeho nástupců, kteří orchestr přivedli i k velkému symfonickému repertoáru. Obě tyto tváře Prague Philharmonia jsou na vysoké úrovni.

Foto: Petr Veber, archiv Ilji Šmída, Pražské jaro, Ivan Malý, Petr Chodora, Milan Bureš, Facebook orchestru, Miroslav Čepelák