„Je na Kabeláčově Mysteriu času něco českého? Přesto je to jedna z nejlepších českých skladeb.“

„V hlavním městě operní invence holt tolik nekvasí.“

„Česká hudba nepotřebuje žádné kvóty.“

Rok české hudby 2024, který právě začíná a který je tentokrát ještě posílen důrazem nazývaným Smetana200, vzbuzuje hrdost i otázky. Jako výsledek vzájemného zvažování a poměřování obou možných postojů a přístupů se nabízí přesvědčení, že to, čemu se říká česká hudba, je charakteristické otevřeností ke světu – že prokazuje schopnost přijímat podněty z okolí a zároveň nabízet světu vlastní invenční řešení.

Rok české hudby je užitečná věc. Na Ministerstvu kultury se chtě nechtě musejí najít na hudbu nějaké peníze navíc, aby se mohly uskutečnit různé bohulibé akce. Při sestavování ministerského rozpočtu na letošek se prý na ony peníze zapomnělo, ale zachránil to včas jeden z hudbymilovných poslanců. Ano, i takových pár ve sněmovně máme.

Pro hudební instituce je souběh významných výročí podnětem k pronikavým dramaturgickým počinům, jako je třeba provedení všech Smetanových oper. Skoro bych řekl, že v Roce české hudby je přímo povinnost velkolepý komplet provést. Očekával bych to od Národního divadla v Praze, ale děje se tak v Ostravě; vcelku příznačně, v hlavním městě operní invence holt tolik nekvasí.

Orchestry jsou motivovány k uvádění české hudby, včetně soudobé, píší se i tematické skladby na objednávku. Lze v nich očekávat spoustu citátů ze Smetany a Dvořáka, tak typických pro postmoderní estetiku. Je to skvělý prostředek, jak zapojit do hry posluchače, postavit je před kvíz, zda poznají ten či onen odkaz a jeho symboliku. Jen mám v poslední době sílící pocit, že už toho prostředku my skladatelé trochu nadužíváme. Ano, sám si sahám do svědomí, mám na tom principu postaveno několik skladeb…

Dobrá tedy, od Nového roku budeme slavit českou hudbu. A co to vlastně je? Hudba, která vznikla na českém území? Takže půlka Zelenky není česká hudba a Beethovenova Sedmá ano? Zkusme jiný klíč: je to hudba skladatelů, kteří se tu narodili. Tak, to bychom adoptovali dost dobrých umělců, v čele s Mahlerem, ale možná by se nám Rakušani trochu smáli… Česká hudba se podle mnohých spolehlivě pozná podle jisté zpěvnosti, periodičnosti melodií (tedy členění na předvětí a závětí) a odkazů na národní lidové tance. Ten hlavní se ovšem na potvoru jmenuje polka – a zpěvností prosluli i zahraniční autoři, třeba Mendelssohn, Schubert nebo Grieg…

Na druhou stranu, český živel se zásadně promítl do nejedné etapy klasické hudby. V baroku byla Evropa plná skvělých českých hudebníků, bez nichž by velcí mistři nemohli psát tak náročnou hudbu. A rozvinutí sonátové formy, což byl klíčový moment pro rozvoj klasicismu, bylo v Mannheimu vyloženě v českých rukou. Určité prvky české lidové melodiky čas od času zasvítí i v Telemannovi, Mozartovi či Haydnovi – a je to vždy příjemné setkání.

U jiných umění je určení národní příslušnosti jednodušší: u literatury a dramatu je definována jazykem, u soch, které se většinou moc nepřevážejí, místem vzniku; malířství, s výjimkou abstraktního, reflektuje nějaké konkrétní postavy, místa, stavby. Naše hudba je naproti tomu globální fenomén. Zvláště zde, uprostřed toho všeho, se odjakživa prolínaly vlivy ze všech koutů kulturního světa. Snad jedině opera, která se opírá o libreto v konkrétním jazyce, je díky své literární složce národně definovanější. Operu o Švejkovi ovšem napsal rodilý Američan Robert Kurka, syn českých přistěhovalců…

Máme vůbec stát o to, aby česká hudba byla snadněji národnostně definovaná? Osobně musím říci, že bych se toho benefitu klidně vzdal. Naši velcí skladatelé byli syntetici: Dvořák propojil sonátovou formu s romantickým zvukem a s tím, co ho v té či oné etapě tvorby zaměstnávalo: Wagnerova chromatika, Lisztovy programní skladby, americké spirituály. Smetana v Mé vlasti prolnul symfonické básně na české historické náměty s vysoce racionální monotematickou strukturou, polyfonií a uvolněnou tonalitou. Psal české opery a neváhal se inspirovat Wagnerovým hudebním dramatem. Vítězslav Novák propojil slovácký folklor s impresionismem! A Martinů tesknil po domově v rytmu jazzu.

Tady vidím tu hlavní hodnotu české hudby: v její otevřenosti ke světu, ve schopnosti přijímat podněty z okolí a nabídnout světu vlastní invenční řešení. Je na Kabeláčově Mysteriu času něco českého? Přesto je to jedna z nejlepších českých skladeb.

Na stanici D-dur se budeme Roku české hudby náležitě věnovat. Odvysíláme Smetanovo kompletní klavírní dílo s Jitkou Čechovou a jejím komentářem. Dáme slovo zapomenutým skladatelům, kteří připravili půdu Smetanovi a Dvořákovi: Hřímalému, Zvonařovi, Škroupovi či Jindřichu Kàanovi z Albestů. Jinak ale budeme hrát úplně stejně, jako v jiných letech. Česká hudba nepotřebuje žádné kvóty – prolíná zcela přirozeně partiturami autorů z celé Evropy. Český hudební živel exceloval ve všech obdobích hudební historie. To nemůže říci žádný jiný národ. A to je hodno oslavy.

Foto: ilustrační – R. Peithner, Národní divadlo moravskoslezské, Wikipedia / Sebastian Wallroth / CC BY 4.0, Centrum Bohuslava Martinů v Poličce, Pexels / Andrea Piacquadio