„Umělá inteligence opravdu zatím jen kompiluje z již vytvořeného.“

„Která skladba by mohla zahajovat Pražské jaro, kdyby to nebyla Má vlast? Umělý mozek nezaváhal…“

„Jaký problém bude vygenerovat multimediální soubor s hudební událostí, která se nikdy nestala?“

Steven Hawking už před deseti lety varoval, že nás může umělá inteligence zahubit. Už je ta doba zde? A kdy záhuba dorazí i do světa klasické hudby? Lukáš Hurník shrnuje své dosavadní zkušenosti. Některé jsou tragikomické, některé jsou katastrofami. Občas je to ale zábavné…

Dovoluji se ctěné čtenáře seznámit se svými prvními zkušenostmi s umělou inteligencí, angažovanou do služby hudbě. A rovnou říkám: Nebojme se jí. Zatím je to taková ambiciózní, nedovzdělaná studentka opisující od sousedů, které namluvili, že jí patří budoucnost. Občas se strefí, někdy je zcela mimo terč.

Tak tedy případ první: Slyšel jsem kousek „Beethovenovy Desáté symfonie“ zkomponované umělou inteligencí na základě analýzy předchozích devíti originálů. Nešťastný nápad předložit mašince právě Beethovena! Kdyby jí dali naučit se Haydna nebo Mozarta, kteří se často vraceli ke svým osvědčeným kompozičním vzorcům, mohlo to dopadnout lépe. Ale Beethoven se skoro nikdy neopakoval. Stále hledal nová řešení i v druhotných částech skladeb, jako jsou mezihry, introdukce, spojovací oddíly. A tak je tragikomické poslouchat, jak každý takt či dvojtaktí uměle vygenerované symfonie je snadno identifikovatelným citátem některého místa z Beethovenových skutečných symfonií. Umělá inteligence opravdu zatím jen kompiluje z již vytvořeného. Je to obdivuhodně výkonný, uměle vytvořený zloděj duševního dědictví. A ještě prý žere moc elektrického proudu. Jako středně velké město, kdežto lidský mozek má příkon pět wattů.

Případ druhý: Psal jsem hudební, vánoční pořad pro stanici Vltava. Téma byly dárky, takže různé zajímavé dedikace známých skladeb, koledníci, nesoucí dary Ježíškovi. Potřeboval jsem tam nějakou operu a zeptal jsem se AI: Ve které opeře hraje dárek důležitou součást jejího děje? Odpověď zněla: „V libretech oper se často dávají dárky. Například Rusalka ve stejnojmenné opeře Antonína Dvořáka ve scéně O měsíčku připravuje dárek pro Prince: labutí pírko.“ Tak to jsem se zarazil. V Rusalce vystupují labutě a trousí pírka? Po kontrole libreta mi došlo, že naše snaživá umělá inteligence čerpala informaci zřejmě z nějaké recenze na moderní inscenaci, kde je popisován, a možná i kritizován, režisérův scénický nápad, který s libretem nemá nic společného. Příště se zkusím AI zeptat, ve kterém operním libretu figuruje škrabka na brambory: Viděl jsem totiž tuhle v televizi moderní inscenaci Wagnerova Siegfrieda, kde hrdina místo kování kouzelného meče škrábe u dřezu brambory.

Případ třetí, též s labutí: Na stanici D-dur vysíláme každou neděli operu, k ní většinou publikujeme článek na web, jehož součástí musí být obrázek. Často bývá jediná možnost dát tam portrét skladatele, ale týden co týden, to je nuda. Na umělecká díla vztahující se k ději mají práva muzea, na portréty pěvců různé agentury, z nichž se fotografie těžko tahají, pokud nejde o čerstvě promované představení. A tak, když jsme dávali Lásku Danae, dostala ode mě umělá inteligence úkol: „Vytvoř obraz ve stylu pozdního romantismu, na němž bude v popředí podobizna mladého Richarda Strausse a v pozadí labuť.“ V báji totiž Zeus tajně navštěvuje jistou Lédu v labutí podobě a zplodí s ní Trojskou Helenu. Výsledek mi připadá zábavný. Malba jde umělé inteligenci lépe než hudba.

Případ čtvrtý: Rozhlasová kolegyně Alena Michálková se zeptala umělé inteligence, která skladba by mohla zahajovat Pražské jaro, kdyby to nebyla Má vlast. Umělý mozek nezaváhal: navrhnul Pachelbelův Kánon, Sukova Asraela a Janáčkovu skladbu Karpaty. To jsou tři dramaturgické katastrofy: Pachelbelův kánon pro pár nástrojů by ve Smetanově síni vůbec nebyl slyšet, Asrael jako anděl smrti není pro slavnostní zahájení festivalu právě ideální téma a Janáček žádné Karpaty nenapsal.

Případ pátý: Učinil jsem dotaz, ve které opeře se vyskytuje nejvíc vražd. Tentokrát byla AI úspěšnější. Opět zahájila svou obvyklou větou, že v operách se vraždí často, pak ale zapojila vrozenou racionalitu a připomněla fakt, že v Macbethovi se kromě série vražd, korunovaných vynětím plodu z lůna mrtvé matky, odehrává i krvavá bitva navyšující kolekci padlých na jevišti na rekordní počet.

Případ šestý: Napsal jsem pro letošní Znojemský festival rodinnou operu s názvem Porucha na lodi Nautilus. V závěru operní verneovky se posádka setká s mimozemšťanem, který mluví jazykem, jemuž nikdo nerozumí. Požádal jsem tedy AI, aby napsala několik vět v neexistujícím jazyce, který se nepodobá žádnému jinému. Věty, které nabídla, byly většinou nezhudebnitelné, ale pár hezkých výrazů se objevilo: Ylix aluki andú! Hokodrol ebetrok piku ingulot! Tekule kamo dormotern!

Případ sedmý: Umělá inteligence prý pomáhá hudebním vydavatelům vyhledávat nelegální užití jejich nahrávek na internetu. Její pracovní styl poznávám: Na YouTube má Český rozhlas desítky koncertních záznamů svého symfonického orchestru, které jsou dostupné i na Facebooku stanice D-dur. Několikrát týdně přijde oznámení, že část videa byla ztlumena, protože některý z vydavatelských kolosů tvrdí, že jde o jeho nahrávku. Proti stížnosti se lze odvolat, což dělávám. Tuhle jsem psal: „Velectěná firma Warner se domnívá, že je jediná, která natočila Dvořákovu Novosvětskou, a to s dirigentem Andrew Davisem. Rád bych ji informoval, že tomu tak není. Skladbu mimo několika set jiných těles a dirigentů natočil i Petr Popelka se SOČR, jehož hráči jsou zaměstnanci Českého rozhlasu, kterýžto je také vlastníkem pro ni tak podezřelého videa. Jinou věcí by bylo, kdyby Warner měl sepsanou exkluzívní smlouvu s Antonínem Dvořákem. Máte ji? A mohl bych ji vidět?“ Námitka byla přijata. Za tři dny přišla nová stížnost na Brahmsovu První symfonii…

Tady se asi skrývá hlavní nebezpečí umělé inteligence: že ji někdo bude používat pro další zefektivnění svého zisku na úkor těch, kteří opravdu tvoří. Umělá inteligence zatím jen kompiluje. Vytěží, zamíchá a slepí jinak. Ne, že by to nebyl legitimní umělecký postup. Už Jean-François Lyotard napsal, že v postmoderně je produkce nahrazena re-produkcí. Jenomže pod touto kolážovitou vrstvou je v postmoderním umění vždy nějaké hlubší pásmo symbolické, které dodává důvod k citacím, dává jim smysl, osvětluje jejich příčinu. Berio ve své Symfonii používá kolem sta citací děl 20. století, protože jimi evokuje chaotický vývoj i dramata této epochy. Artificial Inteligence naproti tomu funguje spíše jako Natural Stupidity. Slepuje nakradené.

Umělá inteligence by mohla jednou usnadnit práci skladatelům. Ne, že by za ně vymýšlela symfonie, ale až bude zapracována do notačních programů a dokáže z partitury vyrobit klavírní výtah, aby šel opravdu hrát na klavír, to bude velká pomoc. Anebo, až bude spolehlivěji než dnes schopna bez chyb přečíst notový rukopis a udělat z něho editovatelnou partituru. To ale bude ještě chvilku trvat, než se vynález dostane do tak neziskové sféry.

Snad se do hudby hned tak nedostane hrozba deep fakes. Když už je možné vyrobit video, kde uměle vygenerovaný Tom Cruise vypráví, jak hrál s Gorbačovem golf, jaký problém bude vygenerovat multimediální soubor s hudební událostí, která se nikdy nestala? Třeba video s Radkem Baborákem, jak vypustil z horny kanára, záznam s Magdalenou Koženou zpívající falešně, klip s Václavem Luksem hrajícím na Hammondky, Aleše Březinu, jak se svěřuje, že nesnáší Bohuslava Martinů, Petra Vebera, připouštějícího, že včera nebyl na žádném koncertě. Umělá inteligence nás jednou naučí nedůvěřovat ani tomu, co už jsme mnohokrát prověřili.

Foto: ilustrační - AI, Midjourney, Pixabay / futas_studio, Pixabay / TheDigitalArtist, Pixabay / flutie8211, Pixabay / fdunn