„La Scale, baště bel canta, by tedy měl Grimes dokonale vyhovovat. Leč, jaksi nevyhovoval.“

„Nebyl to puritánský minimalismus, jen laciná výprava.“

„Jako by kritici zapomínali na to, v jakých podmínkách se hudební umění u nás rodí, jaké úsilí hudebníků, sólistů, výtvarníků, produkčních se za inscenacemi skrývá, jakou odvahu musí mít umělec, který jde se svou kůží na trh.“

Vypravil jsem se do Teatro alla Scala na Brittenova Petera Grimese. Britten měl výročí, takže i mnohé operní domy, které jsou zaměřeny na odlišný repertoár, sáhly po tvorbě velkého melodika 20. století. Peter Grimes je Brittenova první opera a orientace na melodiku je tu opravdu silná. Jeho další opery směřují už více ke konverzačnímu stylu. La Scale, baště bel canta, by tedy měl Grimes dokonale vyhovovat. Leč, jaksi nevyhovoval.

Taktovku třímala žena, Australanka Simone Youngová, zjevně miláček milánského publika. Orchestr byl pod jejím vedením jaksi nejistý, rytmicky i intonačně. Pěvci, v čele s Brandonem Jovanovichem, jakoby byli instruováni, že melodie v Brittenovi vlastně nejsou melodie, ty už jsou přece ve 20. století zakázány, ale že je to spíš Sprechgesang.

Předpokládám, že La Scala netrpí finančním nedostatkem, ale kdo ví. Scéna byla mírně řečeno úsporná, na materiál i na nápady. Co byste řekli, že bude k vidění na jevišti u opery, která se odehrává mezi rybáři? Prkna a pláštěnky? Správně. Přesně to tam bylo. A v podlaze díra a žebřík, po kterém uklouzne Grimesův učedník. A při bouři stačí zablikat ledkami. A nebohý Grimes, jehož děravá loďka má ve finále postupně klesat pod hladinu, si v prkenné ohrádce prostě dřepne. Nebyl to puritánský minimalismus, jen laciná výprava.

Hned druhý den v hotelu jsem si na mobilu, na YouTube kanálu OperaVision (doporučuji ho vaší pozornosti), pustil Grimese v inscenaci Polské národní opery. Dokonalé představení, orchestr doslova svítil barvami, melodie se klenuly v elegantních obloucích, hi-tec scéna 3D projekcemi do příboje vtahovala diváka tonoucího v dojmech.

Tak jsem si říkal, jak by dopadly recenze, kdyby produkci La Scaly předvedlo naše Národní divadlo nebo jiná tuzemská scéna:

„Inscenace dokázala, jak pozadu je naše inscenační praxe oproti světovým operním domům.“

„Výkony protagonistů se málokdy podobaly něčemu, čemu se dá říkat zpěv. Natožpak ‚krásný zpěv‘, jehož kultura se s takovým úspěchem dodnes pěstuje třeba v Itálii.“

„Laciná výprava demonstrovala finanční situaci, v níž se české operní scény, na rozdíl od zahraničních, nacházejí.“

„Orchestr se potýkal s Brittenovou moderní partiturou, na jejíž úskalí zejména ve smyčcích Ševčíkova škola už prostě nestačí.“

„Angažmá australské dirigentky bylo zpestřením sezóny, s dílem by si ale jistě poradil i nejeden talent domácí.“

„Tuzemské publikum tentokrát neodměnilo umělce aplausem ve stoje, přesto, že to dělá skoro vždy, bez ohledu na kvalitu předvedených výkonů.“

Viděl jsem v posledních letech na našich pódiích několik představení, která nebyla dokonalá. Přesto si podle mého názoru nezasloužila odsudky, které následně vyšly v novinách. Jako by kritici zapomínali na to, v jakých podmínkách se hudební umění u nás rodí, jaké úsilí hudebníků, sólistů, výtvarníků, produkčních se za inscenacemi skrývá, jakou odvahu musí mít umělec, který jde se svou kůží na trh. A také se nám z neznámého důvodu novinoví recenzenti a recenzentky snaží vnuknout představu, že vše, co se v tomto oboru odehrává v cizině, je o mnoho dokonalejší, než to naše. Není, alespoň ne to, co před týdnem předvedla proslulá milánská La Scala.

Foto: Teatro alla Scala / Brescia – Amisano