„Národní divadlo moravskoslezské v čele s Jiřím Nekvasilem přijalo hozenou rukavici bez nejmenšího zaváhání.“

„Smetanovskému opernímu cyklu v Ostravě se podařilo demytizovat Smetanu jako především národního skladatele a představit jej jako výsostného hudebního dramatika.“

„Největší krajíc si pochopitelně ukrojili členové divadelního orchestru, sboristé a sólisté v angažmá ostravské opery.“

Málokterému českému skladateli se v letošním Roce české hudby dostává takové pozornosti jako Bedřichu Smetanovi. Dvousté výročí narození geniálního umělce se promítá do života společnosti, ať už to je prostřednictvím koncertů, inscenací, besed, dokumentů nebo vydáním nových publikací. Nejvelkolepější oslavu Smetanova jubilea připravilo Národní divadlo moravskoslezské, které dvakrát uvedlo všechny dokončené opery skladatele.

V roce 1824 pochopitelně nemohl nikdo tušit, že malé, kulturně bezvýznamné městečko jménem Ostrava se jednou stane dějištěm událostí bezmála evropského významu. Za „pouhých“ sto let se o divadelní senzaci postaral proslulý šéf ostravské opery Emanuel Bastl. Jeho dvojí cyklické provedení oper Bedřicha Smetany v jubilejním smetanovském roce 1924 naznačilo, že se Ostrava hlásí důrazně o slovo a zaujímá postavení mezi předními operními domy. Na Bastlův grandiózní počin navázal současný ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil, který realizoval obdobnou koncepci.

Dvojí uvedení všech dokončených oper Bedřicha Smetany je projektem, který nemá v českém ani zahraničním kontextu srovnatelnou paralelu. Faktograficky se ostravské divadlo zapsalo do tuzemské i evropské kulturní mapy jedinečným způsobem. Adjektivum „evropské“ si zaslouží vysvětlení. Je totiž otázkou, zda Smetanovy opery na mezinárodní operní scénu patří. Nastal čas zhodnotit, zda v Ostravě vznikl projekt umělecky a divácky zdařilý. Vezměme to tedy pěkně popořádku od těch nejméně záživných, leč nikoli nepodstatných věcí. 

Nejprve stručná řeč čísel. První kompletní cyklus proběhl v březnu a byl zahájen přesně v den dvoustých narozenin skladatele operou Braniboři v Čechách. Opery byly v Ostravě uvedeny v Divadle Antonína Dvořáka v chronologickém sledu. Jedinou výjimku tvořila Libuše, jejímž koncertním uvedením celý cyklus slavnostně skončil. Březnový operní maraton dosáhl téměř stoprocentní návštěvnosti. Čtyři tisíce diváků a několik set zahraničních hostů svědčí jasně: O Bedřicha Smetanu a jeho operní dílo je i v současnosti značný zájem. Podobná čísla provázela také druhé kompletní uvedení cyklu, které proběhlo v květnu. Také bylo zakončeno Libuší, která opět zazněla v Divadle Jiřího Myrona pod taktovkou dirigenta Roberta Jindry. 

Smetanovský operní cyklus Ostrava 2024 zahájila opera Braniboři v Čechách. Zásluhou dirigenta Jakuba Kleckera a pěkně sehraného orchestru se rozeznělo hned na počátku hudební nastudování agilní a dramaticky průrazné. Režie Jiřího Nekvasila zohlednila aspekty, které jeho předchůdci nechali dosud bez povšimnutí: Pomocí jemné ironie a historických paradoxů se Smetanův jevištní debut rozezněl jako ryzí operní skvost. Upoutal pozoruhodný pěvecký debut Pavla Divína v postavě Jana Tausendmarka, jehož vizuální charisma, herecké nadání a zdravý hlasový projev je příslibem do dalších let.  

I následující Prodanou nevěstu režijně připravil Jiří Nekvasil, který se v nejoblíbenější Smetanově opeře zhostil nových a přínosných inscenačních výzev. Tentokrát se prostřednictvím osvěžujících prvků dekonstrukce před diváky rozprostřel „Cirkus svět“, jak zněl podtitul vyzývavé a metaforické scény Daniela Dvořáka. Ironický humor a parodování národních fetišů byly pro jednotlivé protagonisty velkou úlohou. Výtečně si vedli Václav Morys, Ondřej Koplík, Martin Gurbaľ, Erik Ondruš a Karolína Levková. Sluší se zmínit také skvělé pěvecké ztvárnění Soni Godarské, Martina Šrejmy a dalších, byť rychlá tempa dirigenta Marka Šedivého, který měl na starost hudební přípravu, byla občas hraniční. Úspěch u publika měl i Dalibor režiséra Martina Otavy, jehož působivá scéna (Daniel Dvořák) a promyšlená režie ukázaly, že hodnoty silně exponovaného přátelství a lásky jsou stále aktuální. Znamenité bylo ztvárnění Jozefa Benciho, Kateřiny Hebelkové a Veroniky Rovné, které se opíralo o temperamentní a muzikální hudební nastudování Roberta Jindry.

Jedním z největších překvapení cyklu byly Dvě vdovy slovinského režiséra Rocca, který nabídl i nevšední scénografické řešení. Rocc představil tuto Smetanovu operu jako vrstevnaté a mnohoznačné dílo, které pozoruhodně zpochybňuje zažité stereotypy a dívá se na intimní vztahy z perspektivy svěžího nadhledu a laskavého pochopení. V závěru neposkytl ultimativní řešení, ale otevřený konec. Z jevištních výkonů na sebe strhla pozornost především báječná Lada Bočková, zdařile jí sekundovala Lívia Obručník Vénosová. Jejich ztvárnění se může zařadit k nejlepším smetanovským kreacím. Invenční koncepce se Jiřímu Nekvasilovi a Jakubu Kopeckému zdařila v opeře Hubička, která slavila triumfální úspěch i díky skvělému obsazení. Zmiňme alespoň Svatopluka Sema a Martina Gurbaľa, z mladší generace pak odvedli krásné výkony Marta Chila Reichelová a Josef Kovačič. 

Ještě větší ohlas mělo Tajemství režiséra Tomáše Studeného, kterému lahodí scéna Davida Janoška a znamenité hudební nastudování dirigenta Jakuba Kleckera. Pohádkový motiv je v konkrétní inscenaci pouze nástrojem k symbolickému příběhu plnému chyb, omylů a touhy po lásce. Tajemství mělo v Ostravě neobyčejný říz i díky fantasticky sezpívanému sboru, který svými výkony ohromoval od úvodních Braniborů. Poslední dokončenou operu skladatele Čertova stěna uvedl důstojně na ostravskou scénu dirigent Marek Šedivý, současný hudební ředitel ostravské opery. Režie Jiřího Nekvasila i zde objevila symptomatické motivy, které na pozadí komicko-romantického příběhu apelují na potřebu lásky a empatie. Svým nádherným pojetím upoutal pozornost především Jiří Brückler, který Voka Vítkovice ztvárnil úchvatně. 

Nečekaným vrcholem operního kompletu bylo koncertní provedení Libuše v Divadle Jiřího Myrona. Ačkoli Libuše nebyla uvedena scénicky, sešlo se v ní raritní sólistické obsazení v čele s Máriou Porubčinovou, Svatoplukem Semem, Martinem Bártou, Richardem Samkem, Pavlem Švingrem, Jiřím Hájkem, Petrou Alvarez Šimkovou, Monikou Jägerovou a dalšími. Vynikající volbou byla participace Pražského filharmonického sboru a Janáčkovy filharmonie, kteří měli více sil, než po téměř každodenní celovečerní dřině zmožený divadelní orchestr, sbor a sólisté. Jedinečné nastudování Roberta Jindry potvrdilo, že fantastická hudba této Smetanovy opery může fungovat nezávisle na scénické realizaci. Libuše se přitom opírala „pouze“ o úchvatné vizuální ztvárnění Jiřího Davida a Martina Dostála, jež zdařile parafrázovalo bájnou povahu díla.

Smetanovskému opernímu cyklu v Ostravě se podařilo demytizovat Smetanu jako především národního skladatele a představit jej jako výsostného hudebního dramatika s neobyčejným citem pro vykreslení obdivuhodně členité směsi příběhů, emocí a témat, která jsou stále platná. Každá z uvedených oper potvrdila, že český skladatel měl neobyčejný instinkt k vystižení psychologie jednotlivých postav, davů i dějových peripetií. Smetanova mistrná charakteristika intimních citů, povahových vlastností, dramatických zvratů i katarze jednoznačně přesahuje úzce vlastenecký či národní rámec a strhuje svou výrazovou silou podobně jako největší operní díla italských či německých mistrů romantické hudební epochy.

Je stěží představitelné, že více než polovina Smetanovy tvorby vznikla v naprosté hluchotě během stále četnějších a bolestivějších zdravotních komplikací skladatele. Už v loňském roce vyšla objevná kniha Osudná hra emeritního profesora medicíny Jiřího Ramby, který po dlouholetém odborném výzkumu nastolil tezi, že nikoli venerická choroba, ale arteriosklerotická nemoc a ohluchnutí po chronickém devastujícím zánětu ušních kůstek spojeném se zánětem mozkových blan byly příčinou Smetanova utrpení a předčasné smrti. Na knihu Jiřího Ramby v letošním roce částečně polemicky navázaly další dvě mimořádné novinky. Nejprve to byl „dokuromán“ Friedrich řečený Bedřich Mileny Štráfeldové, který pozoruhodně propojil dokumentární styl s bohatou imaginací a důvěryhodným lidským profilem skladatele a jeho doby. Jako poslední vyšel dlouho očekávaný Smetanův životopis Pavla Kosatíka, který skladatele „sesadil“ z pochybného piedestalu národního skladatele a začlenil jej mezi představitele hudby evropské. 

Všem zmíněným spisovatelům je třeba poděkovat: obohatili každý svým způsobem současného čtenáře o aktuální, nevtíravé a osobité „podobizny“ geniálního skladatele, kterého od dnešní doby dělí dvě stě let, ale jeho myšlení a dílo podobně jako výtvory největších malířů, sochařů, architektů nejeví známky většího opotřebení a stárnutí. Skvělým studijním materiálem je rovněž nová publikace Národního divadla moravskoslezského Bedřich Smetana & opera, která přináší vůbec poprvé libreta všech dokončených oper skladatele v bilingvním česko-anglickém znění!

Říká se, že dobré věci pramení z lásky. Národní divadlo moravskoslezské přijalo hozenou rukavici bez nejmenšího zaváhání. Těžko si představit, kolik potu, slz, energie a odhodlání stálo dvojí uvedení všech oper, kdyby u toho nebyla láska. Největší krajíc si pochopitelně ukrojili členové divadelního orchestru, sboristé a sólisté v angažmá ostravské opery. Jejich nasazení bylo občas neuvěřitelné. Díky nim se vytoužené stalo realitou. Doslova maratoncem byl zejména Martin Gurbaľ, který se objevil na jevišti nejčastěji a pokaždé s dobrým výsledkem. 

Obrovskou poklonu si zaslouží organizační tým, který v čele s ředitelem ostravského divadla Jiřím Nekvasilem představují Alena Golatová, Lucie Fojtíková, Juraj Bajús a mnozí další. Někteří, jako skvělá choreografka, tanečnice a pedagožka Jana Tomsová se velkého finále už bohužel nedožili. Jejich památka zůstane v těchto skvělých inscenacích zachována a otištěna. Ostrava se postarala o Smetanu vskutku královsky. Nechyběly besedy, dramaturgické úvody ani půvabné sběratelské artefakty jako ponožky s portrétem skladatele. Klíčový význam mají i obšírné programové publikace ke každé opeře, které souhrnně poskytují kvalitní faktografický a muzikologický zdroj informací. Přístup ostravského divadla byl prostě a jednoduše krásný, inspirativní a následováníhodný.

Byl Smetana skutečně český skladatelský Evropan, jak si přeje v závěru své knihy Kosatík? Jestli byl opravdu „první“, o tom můžeme polemizovat, protože bychom neměli zapomínat na jeho velkého předchůdce Jana Dismase Zelenku a některé mistry hudebního klasicismu, jejichž hudba dnes stále častěji zaznívá po celé Evropě. Jedno je však jisté: Smetana prokazatelně patří mezi největší operní skladatele všech dob a jeho díla jsou srozumitelná všem, kdo mají otevřenou mysl a srdce. Po kompoziční stránce je Smetanova hudba mnohdy nesmírně odvážná, inovativní, avantgardní a progresivní, snadno v ní odhalíte predikci hudebního vývoje 20. století. Když se navíc sejdou kvalitní inscenace, promlouvají jeho opery k současnému divákovi nadčasovými myšlenkami o potřebě sounáležitosti, lásky a pochopení s naléhavostí, která překvapuje a ohromuje.

Mimořádně vřelé ohlasy ostravského dvojího kompletního uvedení „hovoří“ jednoznačně. Ostravě se povedlo ve světovém měřítku něco zcela mimořádného, co se možná nebude takto souborně opakovat. Kdo ví, co bude za sto let. My u toho už nebudeme, ale možná se najdou podobně zapálení nástupci, kteří v ostravské smetanovské tradici budou pokračovat…

Foto: ilustrační - NDM / Martin Popelář a Facebook divadla, Facebook / MfO