„Tenorista Kozłowski a režisér Pountney Matěje Broučka vystihli, aniž by to bylo černobílé.“

„Dirigentka Katarzyna Tomala-Jedynak dokázala premiérovému pátečnímu večeru dát vynikající symfonický charakter, plný drobných emocionálních poryvů i velkých gradací a ploch a tempově a náladově široce rozkročených krajností.“

„Výtvarná podoba inscenace není ani trochu realistická. Místy je to přehnané a ztřeštěné, ale nikdy jen a jen samoúčelné, schválně provokující nebo hloupé.“

Výlety páně Broučkovy jsou první z vrcholné pětice zralých operních plodů pozdního věku Leoše Janáčka. Satirické a trochu bizarní dílo, komponované dlouhých devět let a premiérované v roce 1920, se vzpírá vplynutí do běžného repertoáru a je inscenováno vzácněji než Její pastorkyňa i než Káťa, Liška a Makropulos. Surrealisticky nereálná a značně zábavná podoba, jakou Broučkovi dal nyní v Poznani a předtím už v Británii tým režiséra Davida Pountneyho, je ovšem skvělou příležitostí, jak tuto operu pro sebe konečně objevit, pochopit a přijmout.

Brit David Pountney, který už umělecky řekl k Janáčkovým operám za poslední půlstoletí hodně podstatného, zdůraznil ve zpřítomnění a výkladu Výletů páně Broučkových avantgardnost, surrealismus a výstřednost, ale i zábavnost díla. Sny podroušeného pana domácího jsou skutečně bláznivé, jak sny bývají, ale nijak trýznivě. A občas probleskne, stejně jako v Janáčkově hudbě, stejně dobře vyhmátnutá poezie.

V poznaňském Velkém divadle jde o koprodukci s Grange Park Opera v Surrey na jihu Anglie, kde od roku 2017 v péči stejnojmenné neziskové organizace stojí na místě West Horsley Place nový operní dům Theatre in the Woods. Janáčkovu burlesku, kterou poprvé uvedl už v osmdesátých letech v English National Opera v Londýně, Pountney režíroval pro Grange Park Opera roku 2022. Za vizuální podobou tam i v Poznani stála a stojí scénografka Leslie Travers a výtvarnice kostýmů Marie-Jeanne Lecca, za choreografií Lynne Hockney.

Teatr Wielki im. Stanisława Moniuszki w Poznaniu hraje operu pod názvem Wyprawy pana Broučka od 15. března, a to v polské premiéře. Prozatím měli v tomto půlmilionovém městě od Janáčka na repertoáru jen Jenůfu.

Pro představitele hlavní role má soubor skvělého interpreta: tenorista Karol Kozłowski, letos osmačtyřicetiletý, někdejší absolvent pěveckého a hereckého oboru Hudební akademie v Gdaňsku a vedle toho i oboru sochařství vysoké umělecké školy ve Varšavě, je ceněným interpretem barokních děl. Spolupracuje s řadou souborů hrajících na dobové nástroje, ale stejně tak zpívá Mozarta, Schuberta a často také moderní hudbu. Obdařil Matěje Broučka neodolatelnou kombinací nepřeháněné komiky a přesného pěveckého výrazu. Pan domácí není v jeho podání plačtivý obtloustlý maloměšťák, ale spíše vychytralý, docela mrštný panáček, ani zlý, ani hodný, ani ctnostný, ani odpudivý, prostě takový, jací jsme často tak nějak všichni. Jeho celkový profil ovšem není bohulibý. Vystavuji ho jako varování, pro posměch, nechal se slyšet skladatel. A pěvec a režisér Broučka vystihli, aniž by to bylo černobílé.

Za hudebním nastudováním stojí mladá dirigentka Katarzyna Tomala-Jedynak. I když divadelní orchestr a sbor, které má k dispozici, nevynikají nadprůměrnými kvalitami, dokázala premiérovému pátečnímu večeru dát vynikající symfonický charakter, plný drobných emocionálních poryvů i velkých gradací a ploch a tempově a náladově široce rozkročených krajností sahajících od hymničnosti k poetickému pozastavení, od velkoleposti ke ztřeštěné excentričnosti.

Ještě víc než satira je poznaňská inscenace totiž barvitá revue, plná absurdit, jaké se mohou dít jen ve snu. Scéna trochu s posměchem – a snad i s účastí – znázorňuje pomocí odkazů na kýčovité suvenýry Prahu jako turistické město stejně trapné, jako je jeho průměrný obyvatel: malý v cílech a potřebách, človíček milující pivo a uzenky, nechápající éterické ideály Měsíčňanů a neochotný obětovat cokoli, natož život, vlasteneckým ideálům husitů. Nutno ovšem podotknout, že si režisér nebere servítky ani vůči Broučkovým protějškům, které celkem jasně demaskuje jako dogmatické extremisty. Nemoralizuje. Jen relativizuje hodnotící soud.

Výtvarná podoba inscenace není ani trochu realistická. Změť zvětšených předmětů se sčítá s bizarními kostýmy, stylizace si podává ruku s fantazií. Je na co se dívat. Přiznáni jsou kulisáci, ale neruší. Místy je to přehnané a ztřeštěné, ale nikdy jen a jen samoúčelné, schválně provokující nebo hloupé.

Zvýrazněn je Janáček jako novátor. V hudbě i na scéně. Pohybové řešení je nápadité, neokoukané a poutavé a – co je opravdu pozoruhodné – často reaguje šikovně na charakter a rytmus znějící hudby.

Když je náš Čecháček na Měsíci – v polštině na Księżycu, jsou nedorozumění spíše ideová. Budí u těch, kdo se živí vůní květin, pohoršení svou povrchností a materiálností. Ale když je v Praze v patnáctém století – v XV-wieczną Pragę – popuzuje už víc, totiž svým zbabělým oportunismem. Na druhou stranu, nelze se mu divit, když i ve snění moc dobře ví, že ani sem, ani tam nepatří… Ale jak bojovníkům s křižáky vysvětlit, že není špion; vždyť se ještě ani nenarodil…! A jak vesmírným bytostem vysvětlit, že normální je jíst…

Měsíc, imaginárně kdesi nad publikem, hraje roli na začátku i na konci opery, když si na něj protagonisté ze země ukazují. Láskyplný pozemský duet je krásné místo opery, stejně jako melodie zaznívající na Měsíci nebo duchovní zpěv husitů a smutek dcery, jejíž otec padl v boji. Asi nejdojemnější je okamžik, kdy Matěj Brouček usíná, objímaje vysavač – v iluzi, že je to štíhlá kráska z předchozího výjevu.

Karol Kozłowski zvládá vokálně i herecky docela vypjatou titulní roli naprosto skvěle, sebejistě zpívá a neméně skvěle hraje. Vynikající je i Rafał Żurek, postupně v rolích Mazala, Blankytného, Svatopluka a Petříka, vesměs vysoko posazených, a Sebastian Szumski v rolích Patrona a Konšela i hostinského Würfla; neméně tak Bartłomiej Szczeszek jako Sakristán, Lunarbor a Domšík. Sopranistka Monika Mych-Nowicka má ve vokálním zvládnutí rolí Málinky, Etherey a Kunky bohužel mnohem víc rezerv…

Režie sedmasedmdesátiletého Davida Pountneyho je plná nápadů, promyšlená, výstižná a přesná, působí spontaneitou, je docela odvážná, ale nedělá naschvály a nepopírá ani tradice. Odhaluje v Janáčkově opeře bez váhání mnohé prvky, které divákovi mohou pomáhat až k překvapivě novému prožití i promyšlení díla.

V poznaňském Velkém divadle už inscenoval v posledním desetiletí tři tituly: operu Portrét od polsko-sovětského skladatele Mieczysława Weinberga, operu Figaro se rozvádí od Eleny Langer (ke které napsal libreto) a loni na podzim Verdiho Otella. Jinde v Polsku nastudoval i Moniuszkowa díla Strašidelný dům a Halka a oceňovanou pozornost věnoval i Szymanowského králi Rogerovi.

Před několika lety Pountney na základě vlastní žádosti získal polské občanství, a to nejen ve spojení se zásluhami o polskou kulturu, ale v souvislosti s brexitem především asi jako manifestaci své podpory ideálům Evropské unie… Vzhledem k počtu inscenací českých oper, které má od počátku 70. let na svém kontě, a to po světě, ale částečně i v tuzemsku, respektive vzhledem k počtu českých operních děl, jimiž se zabýval, by však logičtěji měl mít Sir David ke svému občanství britskému – pokud nějaké další – určitě občanství české.

————

Rozhovor, který dirigentka Katarzyna Tomala-Jedynak poskytla portálu KlasikaPlus.cz, čtěte pod titulkem Janáček nám nabízí autentické city a nádhernou hudbu.

ReflexiPlus Pountneyho letošní brněnské inscenace opery Dalibor čtěte pod titulkem Světový Smetana.

O letošních hudebních a divadelních počinech spojených v zahraničí se jménem českého mistra čtěte pod titulkem Leoš Janáček v roce 2024 od Hukvald po Severní Ameriku.

Foto: Velké divadlo Stanisława Moniuszka v Poznani / Maciej Zakrzewski, Veronika Veber Paroulková