„Málokdo asi zpochybní Hanusův zásadní podíl na tom, že inscenací Dalibora nejde o povinný hold klasikovi, ale o vydařený pokus upozornit na to, že stojí za to se Smetanou zabývat.“

„Na jevišti režisér Pountney zpřítomnil téměř ´tristanovskou´ lásku až za hrob i praktiky prohnilého režimu a silně otevřel otázku, kdo je padouch a kdo hrdina – a jestli lze být obojím současně.“

„Tomasz Konieczny přinesl do interpretační tradice postavy krále Vladislava nejvíc nového: obdařil ho hlasem, který nezapře jeho velké wagnerovské kreace na světových pódiích.“

Druhý únorový večer patřil v brněnském Národním divadle premiéře Smetanova Dalibora – a Rok české hudby na Moravě tak za přítomnosti předsedy vlády oficiálně začal opravdu impozantně. Koprodukce s Velšskou národní operou přinesla v režii Davida Pountneyho odvážný, podnětný, provokativní a pro někoho určitě i kontroverzní pohled na českou klasiku. Podstatné však je, že dirigent Tomáš Hanus se stejnou podnětností obdařil sto šedesát let starou romantickou operu po hudební stránce takovou mírou vzrušujících emocí, že by ji určitě dokázaly katapultovat až do světového repertoáru.

Smetanovy opery jsou vesměs a doposud vnímány jako něco specificky českého, což je v tomto kontextu myšleno samozřejmě spíše jako nevýhoda. Málokterá se kdy dostala alespoň na chvíli do centra opravdu mezinárodní pozornosti. Dokonce o nich už panují pochybnosti i doma. Je prý těžké je inscenovat, není tak zajímavé na ně chodit. Dalibor, třetí z osmi dokončených Smetanových oper, má však potenciál skutečně zaujmout. Alespoň tehdy, pokud se mu dostane tak silných hudebních podnětů, jaké nyní v Národním divadle Brno přinesl Tomáš Hanus. V tuzemsku trochu nedoceněný dirigent, který dokáže posunovat hudební děj tak promyšleně a prožitě, že dílo skutečně obživne. Pamatujeme ho tak z poslední doby jak s operním Janáčkem, tak i z Pražského jara s Mou vlastí. V zahraničí se vyprofiloval v neprotežovanou a neokázalou, ale přesto silnou a vyzrálou osobnost. Šéf Velšské národní opery v Cardiffu Smetanovým Daliborem prokázal se souborem Janáčkovy opery, že intenzita znovu nacházené životnosti a atraktivnosti díla či odkazu, v tomto případě neseného hudbou, se do velké míry odvíjí a musí odvíjet od interpretačního vkladu, bezpodmínečně nutně políbeného múzami, to znamená mimořádného, silného, osobně zaujatého.

Tomáš Hanus Smetanovu partituru rozezněl velkolepě. V nespočtu výrazových, dynamických a tempových nuancí, diferencovaně, nesvazován nutně zažitými tradičními představami, ale o to zajímavěji, živěji a životněji, rozhodně velmi stylově, rozezpívaně, cituplně i hrdinsky, ale hlavně vroucně. Málokdo asi zpochybní Hanusův zásadní podíl na tom, že touto inscenací nejde o povinný hold klasikovi, který má za měsíc dvousté jubileum, ale o regulérní a vydařený pokus upozornit na to, že stojí za to se Smetanou zabývat. A málokdo nepřizná orchestru, že se pro celý premiérový večer vzepjal k nádhernému, celistvému a nepolevujícímu výkonu.

Scénická podoba brněnského Dalibora takovou jednoznačnou názorovou shodu nevyvolává. Už první reakce naznačily, že je možné ji vnímat jako příspěvek k trendu libujícímu si v aktualizacích, v posunech nehledících si libreta a tak dále… Tedy negativně. Je ale možné a neméně legitimní a autentické ji stejně tak vnímat pozitivně jako pokus o pohled nezatížený posvátností českého národního pokladu. Britský režisér David Pountney už nemálokrát prokázal, a to i v tuzemsku a s českými tituly, že má co říci a že nedělá pouhé schválnosti. Sáhl tentokrát nicméně hodně do živého. Dalibora chápe jako silný milostný příběh, ale také jako hodně politickou operu. A tak rezignoval na historické ukotvení a přesunul příběh do blíže neurčené současnosti. Na jevišti zpřítomnil téměř „tristanovskou“ náhlou lásku sahající pak až za hrob, ale i praktiky prohnilého režimu. A silně vedle toho otevřel otázku, kdo je padouch a kdo hrdina – a jestli lze být obojím současně. K tomu navíc přidal motiv moderní technologie, totiž sebeprezentace na sociálních sítích.

Za vizuální podobou Dalibora, který vznikl jako koprodukce s Velšskou národní operou, stojí Robert Innes Hopkins, Marie-Jeanne Lecca a Fabrice Kebour. Scénograficky zvolili koncepci výrazně výtvarnou, zejména ve ztvárnění žaláře s motivem Daliborových vytoužených houslí. Koncepci, která přesazuje děj do prostředí se soudní a vězeňskou stráží, svévolí moci a popravami, s nímž o to víc kontrastuje Daliborovo snění o ztraceném příteli Zdeňkovi. To je znázorněno harfistkou, violoncellistou a houslistou s křídlem anděla, vynořujícími se na scéně se svými reálnými hudebními party, vyzvednutými z orchestřiště, jako přízraky.

Pěvecké obsazení premiéry bylo skvělé. Peter Berger titulní roli poskytl navzdory převažující lyrické barvě hlasu i potřebný hrdinný výraz s jistými výškami a Csilla Boross dala Miladě vysoce dramatický i naléhavě procítěný náboj. Tomasz Konieczny přinesl do interpretační tradice postavy krále Vladislava nejvíc nového: obdařil ho charismatickým vykreslením skutečného, dostatečně drsného, ale přesto někdy kupodivu ještě ušlechtile pochybujícího vladaře a velitele, vlastně diktátora, velkým hlasem klenoucím zatěžkané kantilény a probarveným do hloubek i do rozhodnosti – hlasem, který od prvního do posledního tónu nezapře jeho velké wagnerovské kreace na světových pódiích, stejně jako je nezapře jeho suverénní pohyb po jevišti. Konieczny, vzdálený měkčím barytonům obvykle spojovaným s touto rolí, dal bezděky nahlédnout, jak by asi vypadala hudební podoba postavy Dalibora, kdyby se tato opera hrála v některém z nejslavnějších operních domů a dostal se k ní někdo podobný Jonasu Kaufmannovi…

Sveřepá Jitka zazpívaná a zahraná Janou Šrejmou Kačírkovou naplno, svižně a přesvědčivě, byla vedle Vítka tenoristy Ondřeje Koplíka důstojným protějškem hlavních postav. David Szendiuch byl lidsky uvěřitelným žalářníkem a vůbec nevadilo, že roli nezpívá sólista s barvou hlasu typickou, obrazně řečeno, pro Eduarda Hakena… Objevem byl Daniel Kfelíř, nedávný laureát prestižní karlovarské pěvecké soutěže Antonína Dvořáka: blýskl se v postavě velitele stráže Budivoje studií všemocného násilnického cynika; i hlasem už aspiruje na to, aby byl jednou přesvědčivým Scarpiou v Pucciniho Tosce. Psychologie postav vychází režii opravdu plasticky.

Samostatnou kapitolou je vyznění díla vrácením závěru v dramaturgické podobě premiérované v roce 1866. Dalibor už byl popraven dříve. Teď končí marný boj lidu s vrchností a rytíř se s umírající Miladou setkává už takříkajíc v nebi… A pak David Pountney dokončuje svou koncepci. Realitu se dvěma ležícími těly i své patrně poslední okamžiky před hlavněmi pušek zachycuje mobilem (a jako na začátku opery youtubersky promítá svůj pohled na velkou plochu) poslední zbývající – Jitka…

Skvěle hudebně připravené, úderné, sezpívané a dramatické byly pro tento projekt sborové výstupy. Právě na nich se ale ukazují úskalí režisérismu, pokud pódiová stylizace davových scén nesleduje úplně realistickou linii, ale hledá nějakou choreografii. Tady je inscenace nejkontroverznější: pendreky, samopaly, jeep s vojáky… Divák má dvě možnosti: přijmout i to, nebo se vyhnout pobouření a uvědomit si, že i přes tyto brutálnější stránky aktualizace inscenace režisérovi funguje. A že nad vším je a neporušena zůstává Smetanova hudba, díky Tomáši Hanusovi tentokrát opravdu světová.

Národní divadlo Brno / M. Olbrzymek