„Filharmonici pod vlivem Hrůšovy invence a vedení vytvořili nádherně strukturovaný a dýchající hudební organismus.“

„Vroucnost v hlase Kateřiny Kněžíkové – a obdobná vroucnost nacházená dirigentem v orchestru – je znakem, který Smetanu od Wagnera odlišuje nejvíc.“

„Jeho sváteční opera vznešeně korunuje dobu národního obrození, ale úplně stejně důležité je to, že jeho hudba je i sama o sobě hodnotná a nádherná.“

Koncertní provedení Smetanovy opery Libuše se na Pražském jaru ukázalo být pravým festivalovým projektem. Jedinečným a ojedinělým, dokonce asi bezprecedentním, k tomu navíc umělecky skvostným. Jakub Hrůša s Českou filharmonií, Pražským filharmonickým sborem a tuctem sólistů, v čele s Kateřinou Kněžíkovou v titulní roli, připravil v úterý publiku v Rudolfinu mimořádně silný zážitek. Koncert byl nabit muzikalitou, hudební krásou a obrovskou energií. Právě takové interpretační činy dávají odkazu klasiků zásadní impulsy k novému oživení.

Pražské jaro přispělo do debat o scénické životnosti oper Bedřicha Smetany opulentním čtyřhodinovým projektem, který potvrdil, že interpretace, při níž umělci hoří pro věc, dokáže na publikum přenést velké emoce. Že tedy přinejmenším po hudební stránce ani s tak výlučnou operou, jakou je Smetanova Libuše, nemusí mít posluchač žádný problém. Potřebná je jen „maličkost“: přesvědčení o hodnotě díla, svrchovaná oddanost věci, umělecká náročnost a pracovitost a hodně nadprůměrný emocionální vklad. Jakub Hrůša tím vším vládne. Partituře dokázal dát 28. května neslýchanou detailní pozornost, provedení nabil nekonečným počtem podnětů, hudbu naplnil po okraj upřímnou pravdivostí, sledoval motivy, hudební architekturu rozmyslně vystavěl v čase… a k dispozici měl ty nejlepší umělecké síly.

Kateřina Kněžíková, v roli Libuše debutující, nezastírá, že se ji odvážila jako vykročení dál nastudovat – vzhledem k dosavadním úkolům a převažujícímu hlasovému oboru – právě a jen proto, že zatím nešlo o divadlo. Výzvu zvládla.

Neudělala z kněžny heroinu, ale ztvárnila ji jako lidskou bytost. Využila přednosti, které jí hlas dává, a nesnažila se ho přepínat. Přesto se díky své rozmyslnosti a díky akustice sálu a kompaktní pospolitosti jeviště a hlediště zhostila i těch vokálně nejvypjatějších pasáží adekvátně: dostatečně naplno, emotivně a důstojně. Přidala k tomu civilní uvěřitelnost, laskavost a dojetí. V řadě sopranistek, které se s touto úlohou potkaly a potkávají, je jiná – ale naprosto svá a legitimní. Právě i díky ní, díky typu, kterým je, nepřijde posluchači na mysl, že by Libuše byla příliš „wagnerovská“. Vroucnost v jejím hlase – a obdobná vroucnost nacházená dirigentem v orchestru – je znakem, který Smetanu od německého mistra odlišuje nejvíc.

Přemysl, divadelně zažitá role, byl v podání Adama Plachetky chlapsky pevný, velkolepý, žádný měkce lyrický baryton, ale opravdový protihráč Chrudoše; toho byl Martin Bárta schopen ve vzdoru obdařit ještě větší mírou mužnosti, ale v přítomnosti Krasavy i přesvědčivého zjihnutí. Tenorista Richard Samek jako Štáhlav přidal kantilény, basista Jan Šťáva v úloze Lutobora, moudrého staršího muže, vystihl témbr. Jiří Brückler jako jeden z velmožů – ten, kdo přináší Přemyslovi pozvání na Vyšehrad – vládne čím dál krásnějším, ušlechtilým legatem. Krasava dostala s projevem Alžběty Poláčkové tu pravou překotnou a vznětlivou vášeň, zatímco Radmila, jak ji krásně a srozumitelně zazpívala Václava Krejčí Housková, byla v rozšafnosti jejím opakem. Mohutně obsazený sbor na varhanní empoře dotvářel imponujícím způsobem davové scény a ženci za scénou potřebný kolorit.

Opera Libuše dostala v Rudolfinu jindy neslýchané kvality symfonického zvuku. Filharmonici pod vlivem Hrůšovy invence a vedení vytvořili nádherně strukturovaný a dýchající hudební organismus, plný pečlivě vymodelovaných, vnitřně bohatých ploch a pásem. Orchestrální pasáže, ať už v propracovaných doprovodech, nebo v předehře a mezihrách, byly úžasně široké a měkké ve zvuku smyčců, klidné a pastorální v případě dřevěných dechů a mimořádně slavnostní v tónech žesťů. Libuše nabízí široké spektrum hudebního výrazu – scény dramaticky ilustrující svár mezi Chrudošem a Šťáhlavem, milostné pasáže, selskou slavnost, bojové odhodlání, přírodní lyriku i oslavnou a obřadnou monumentalitu tečkovaných rytmů a triol a velkých zvolání. Jakub Hrůša tohle vše vystihl, prohloubil a odlišil tak přesně, že partitura ožila v úplně novém světle. Zejména strhující tempová a dynamická gradace na konci druhého dějství, ve scéně vyvolení Přemysla, byla plná pozitivní energie snad až neslýchané.

V kuloárech bylo možno slyšet v úterý večer nejednoho člověka říkat, že se tento večer krásně ukázalo, jak výrazně je právě Libuše vhodná pro koncertní provedení. Ano, opravdu. Vždyť je to historické tableau, spíše živé obrazy a mýtické výjevy než operní drama s dějem. Státnické akty – Libušin soud, sňatek a proroctví – se pouze prolínají se sporem dvou bratří, nechtěným důsledkem nerozvážného počínání Krasavy. K tomu přistupuje motiv Libuše jako milující mladé ženy, nikoli jen vládnoucí kněžny. Víc už toho scénografie a režie těžko může podchytit – a tak divadelní inscenace této opery, nutně sošná, umožňuje divákovi především vizuální zážitek a dotyk s vlasteneckými city.

Koncertní provedení naopak dává možnost prožít mnohem intenzivnější kontakt s uměleckými kvalitami námětu a jeho zpracování, s operními postavami jako lidskými bytostmi – a hlavně s ryze hudebními emocemi. Právě v nich a díky nim vyvstává v kontextu doby Smetanova jedinečnost a velikost. Jeho sváteční opera vznešeně korunuje dobu národního obrození, ale úplně stejně důležité je to, že jeho hudba je i sama o sobě hodnotná a nádherná. A přesně tak vyzněl koncert. Jako hudební událost, až překvapivě silná a intenzivní.

Jak se ukázalo, Libuši sluší jak plnokrevná hudební interpretace, tak realistický vhled do citů postav nezakrývaný naaranžovanými sestavami a pohyby. Sluší jí i civilnější a lyričtější pojetí titulní postavy. Paradoxně jí, přestože jde o operní titul, sluší koncertní pódium.

Foto: Pražské jaro / Ivan Malý