„Klasikem je Smetana, i když zaznívají hlasy, že inscenovat jeho opery je kvůli jejich příběhům obtížné a že na ně lidé ani nechtějí moc chodit.“

„I když pro odezvu poměrně širokého publika nějaké silné podněty jejich hudba tak snadno nenabízí, tak třeba ještě jejich čas přijde…?“

„Kdo další vstoupí po slavné české skladatelské čtveřici a několika jejich souputnících s fanfárami na pomyslný Olymp, nebo se tam, což je pravděpodobnější, tak nějak nenápadně objeví?“

Debaty a úvahy o tom, kdo ze žijících nebo nedávno zesnulých skladatelů se jednou stane klasikem, kdo se dostane do kánonu uznávaných za ty nejvlivnější a nejdůležitější, tedy i nadále hrané, jsou ošemetné. Vzpomeňme na autory minulosti, objevené až mnohem později, ale i na oslavované umělce, jejichž tvorba však naopak beznadějně zapadla. Jak to je a jak to asi bude s méně frekventovanými jmény, která vedle Smetany, Dvořáka, Janáčka a Martinů nejrůznějšími jubilei spoluvytvářejí páteř Roku české hudby 2024?

Občas je zřejmé, kdo bude, nebo už dokonce je klasikem. Když 29. března 2020 zemřel v Polsku Krzysztof Penderecki, nebylo pochyb, a psali jsme to ZDE, že málokterý jiný světový skladatel vzbuzoval v druhé polovině dvacátého století takovou pozornost a že ji také málokdo jiný udržoval až do století jedenadvacátého. Důvodem takového přesvědčení nejsou a nebyly jen okolnosti, nebyly to ani náhody, stereotypy, omyly nebo pouhá cílená propagace a sebepropagace či získaná sláva, ale především hudba sama, jak jsme psali ZDE. Nejen její průkopnické novátorství, ale především zvuková nápaditost, ohromující teatrální přímočarost… a brzy i překvapivý návrat od témbrů k osvědčené tonalitě. Ruku v ruce s tím totiž vždy šlo autorovo prozíravé vědomí, že potřebuje odezvu poměrně širokého publika. A uměl mu nabídnout podněty!

Skladatelé to nemají a neměli jednoduché. Někdy jejich čas teprve přijde, jako se to naplno stalo Mahlerově hudbě až několik desetiletí po jeho smrti. Jindy renesanci pozapomenutého odkazu odstartuje jeden jediný čin jako díky Felixi Mendelssohnu-Bartholdymu a jeho nastudování Matoušových pašijí v případě Bachově, nebo postupné drobné úsilí nadšenců, jako třeba při nenásilném postupném prosazování tvorby Alexandera Zemlinského. Někdy stojí na počátku budoucí světové obliby nahodilý okamžik, to když třeba ve Štýrském Hradci objevili v roce 1865 Schubertovu čtyři desetiletí starou Nedokončenou symfonii a došlo jim, že její autor byl mnohem víc než jen vídeňský bohém komponující písně; až ve dvacátém století pak konečně dozrál názor, že vůbec nebyl jen bezstarostným melodikem, ale hloubavým umělcem s velkou chutí experimentovat… Britten je nezpochybnitelným klasikem a směřoval k tomu už za života, hraje a uvádí se a jeho hudbu lze poslouchat s opravdovým potěšením. Paganini jím je také, i když se od něj dnes běžně nic velkého nehraje. Ale jindy je to prostě marné a marné. Gustav Holst požíval vážnosti a jeho hudba je opravdu krásná, ale zůstal ve světovém povědomí pouze autorem Planet, jeho kolega Ralph Vaughan Williams, jehož hudba je neméně krásná, v tak širokém povědomí nezůstal dokonce vůbec. Jules Massenet napsal čtyři desítky ve své době oblíbených oper a dnes se hrají dvě nebo tři, Vincent d´Indy byl za života oceňován, ale nehraje se od něj v podstatě už nic… a mnozí další byli přímo oslavováni – a teď o nich nikdo ani neví.

V tuzemské hudbě je nezpochybnitelné, že je klasikem Smetana, i když v poslední době zaznívají čím dál silněji hlasy, že inscenovat jeho opery je kvůli jejich příběhům obtížné a že na ně lidé ani nechtějí moc chodit. Klasikem je samozřejmě i Dvořák, jehož odkaz nikdo nezpochybňuje na rozdíl od doby, kdy byl některými nelichotivě stavěn proti Smetanovi. Janáček se jím stal především ve světě, kde nikoho nenapadne říkat, jak se ještě stále v dozvucích kupodivu děje zde, že je těžké jeho hudbě rozumět. Klasikem, a to rovněž vpravdě národním, je také Martinů, jakkoli se komunisté v padesátých letech, kdy už měl americké občanství, snažili tvrdit, že je odrodilcem. O Vítězslavu Novákovi se snad v Česku moc nepochybuje, i když se hrává méně, o Josefu Sukovi také ne, o něm dokonce ani v mezinárodním kontextu, kde má mocné dirigentské zastánce v Jakubu Hrůšovi a Kirillu Petrenkovi. Ale bývá tam spíše objevem, než zavedeným autorem.

Oskar Nedbal skončil u operety, Ježek u swingu, klasiky se nicméně ve svém oboru stali. Fibich je pozapomenut, ale i když se to moc neví, tak mezi „naše“ klasiky určitě patří. Foerster a Ostrčil to mají asi nejtěžší: kdo je dnes zná a uvádí…? Ale v kánonu těch nejdůležitějších v rámci klasické hudby v českých zemích jsou. I když pro odezvu poměrně širokého publika nějaké silné podněty jejich hudba tak snadno nenabízí, tak třeba ještě jejich čas přijde…?

Pak jsou tu současníci vídeňských klasiků, to znamená Mysliveček, Češi ve Vídni, mannheimští… a všichni ti další, co působili mimo české země. S nimi pražský Tomášek. A Škroup. Ty ale moc neřešíme, že? Za klasiky považujeme ty nejdůležitější umělce od Smetany dál.

Kdo další vstoupí po slavné české skladatelské čtveřici a několika jejich souputnících s fanfárami na pomyslný Olymp, nebo se tam, což je pravděpodobnější, tak nějak nenápadně objeví? Mohl by to být Miloslav Kabeláč. Jeho skladby pro bicí nástroje svého času budily mezinárodní pozornost a jeho symfonická tvorba, především tedy Mysterium času, vzbuzuje teď podle svědectví Jakuba Hrůši po světě nový obdiv, provázený slovy: Jak je možné, že jsme tohle neznali…?!

Nicméně, kdo po něm? Tak nějak tradičně si myslíme, a soudíme tak podle obliby jejich tvorby u varhaníků, dětských sborů, sólových instrumentalistů či filmových diváků, že by to mohli být z těch již nežijících například Petr Eben, Ilja Hurník, Vladimír Sommer, Svatopluk Havelka, Luboš Fišer, Zdeněk Lukáš, Klement Slavický, Otmar Mácha… Asi spíše oni než národní umělci minulého režimu jako Jan Seidel, Václav Dobiáš nebo Jiří Pauer. Ale co Ivana Loudová? Marek Kopelent? Miloslav Ištvan? Viktor Kalabis? Nebo z žijících Jan Klusák, Jiří Teml, Zdeněk Šesták a Jaroslav Krček? A co potom lidé jako Ladislav Vycpálek, Jaroslav Křička, Karel Hába, K. B. Jirák, Václav Trojan…? A exiloví Jan Novák a Karel Husa? A pováleční avantgardisté a avantgardistky…? A co Vítězslava Kaprálová, která však bohužel zemřela v pětadvaceti?

Je těch jmen nějak hodně na větší druhou polovinu minulého století a nedávnou současnost…! Nemáme ještě potřebný odstup. Možná se „tam“ nakonec dostane jen jeden nebo dva, kdo ví. Vždyť i Smetana s Dvořákem, stejně jako Janáček i Martinů, měli řadu současníků, které historický odstup posunul do kategorie těch „menších mistrů“… Je mezi těmi nedávnými a současnými jmény některé, které by bylo adeptem na jasnou uměleckou nesmrtelnost s takovou samozřejmostí, aby odstupu potřeba nebylo? A bude některé z nich mít štěstí na svého objevitele, arbitra, nebo na nějakou náhodu?

Foto: ilustrační - Wikipedia / Dr. Manuel, Jbarta, RP88 / https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/, Pixabay / Joenomias, Pauline_17, Facebook / Česká filharmonie, Wikipedie / Jan Vilímek / volné dílo, archiv KlasikyPlus