„Byl nadšencem, který osobním kouzlem a uměleckou autentičností dokázal přitahovat i natrvalo přitáhnout k barokní hudbě širokou veřejnost.“

„Neznamená to, že by hrál nepoučeně, bez znalostí. Estetika jeho interpretačního názoru nicméně nesledovala stejné zákruty jako ta Harnoncourtova nebo Gardinerova.“

„´Plamenně hovořil,´ popsal Munclingerův popularizační styl Václav Luks.“

Interpretace staré hudby ušla od poloviny dvacátého století do dnešních dnů neuvěřitelně zajímavou a dlouhou cestu. Oba konce této cesty se od sebe liší stejně, jako se třeba liší fotografie kteréhokoli světového města z roku 1953 od fotografií z roku 2023. Barokní hudba se hrávala dost podobně jako romantická, hrávala se jen na moderní nástroje a určitě i vznešeněji, odtažitěji, masivněji a vesměs pomaleji než dnes. Tak jako jsou současné fotografie veřejného prostoru měst plné ruchu, dynamiky, otevřenosti, jedinečnosti a barevnosti, i stará hudba se teď interpretuje životněji, dynamičtěji, diferencovaněji, barvitěji a vzrušeněji. Flétnistu, dirigenta a badatele Milana Munclingera si dnes, 3. července, v den stého výročí jeho narození, připomínáme jako muzikanta, který v první třetině té cesty zanechal v tuzemsku znatelnou stopu.

Milan Munclinger se souborem Ars rediviva nepoužíval dobové nástroje, není představitelem vyhraněného historicky poučeného směru hledajícího zcela novou podobu autenticity, přístupu, který se už za jeho života na jih a na západ od Československa začal uplatňovat a rozvíjet. V žádném případě mu to ale není nutné ani možné vyčítat – a ani to neznamená, že by hrál nepoučeně, bez znalostí. Estetika jeho interpretačního názoru nicméně nesledovala stejné zákruty jako ta Harnoncourtova, Pinnockova, Hogwoodova nebo Gardinerova.

Narodil se 3. července 1923 v Košicích v rodině slovenských hudebníků a umělců – Munclingerův otec byl pěvcem a operním režisérem, matka členkou Slovenského národního divadla v Bratislavě. Konzervatoř už navštěvoval v Praze. Na Akademii múzických umění pak vystudoval flétnu, dirigování a skladbu. Na Univerzitě Karlově přidal hudební vědu a estetiku a dokonce orientalistiku.

V 1946 se Munclinger stal asistentem Václava Talicha v Českém komorním orchestru. Jeho doménou se nicméně stala a po celý život byla především barokní hudba. Věnoval se však i tvorbě období klasicismu a hudbě 20. století, včetně jazzu. Pracoval jako editor pro nakladatelství Supraphon, IMC New York a pro německé hudební nakladatelství Bärenreiter Kassel. Neúnavně pracoval a hovořil ve prospěch hudby v Československém rozhlase, v Divadle hudby a v Hudební mládeži. Stál u založení tuzemské Společnosti pro starou hudbu, založil Munclingerovo dechové kvarteto, byl porotcem v mezinárodních soutěžích a učil v Nice na Akademii francouzského flétnisty Jean-Pierre Rampala, s nímž se spřátelil. Natočili spolu s Pražským komorním orchestrem Bendovy a Richterovy flétnové koncerty.

Jeho manželkou byla Viktorie Švihlíková (1915–2010), známá cembalistka a klavíristka, která však nakonec odešla z Československa a učila hru na klavír v Malmö ve Švédsku. Po roce 1980 se přestěhovala do Vídně, kde zemřela. Soubor Ars rediviva založili v roce 1951 společně.

Existuje řada Munclingerových nahrávek, zejména s Ars redivivou. Připomeňte si zejména v rubrice NahrávkaPlus informace o jejich snímku Bachových Braniborských koncertů z poloviny 60. let. Do zlatého fondu patří i Bachovy flétnové sonáty, které v Munclingerově interpretaci na LP desce poprvé vyšly v roce 1969. Nyní vycházejí poprvé digitálně.

Právě se svým souborem uspořádal Milan Munclinger během let v Praze mnoho abonentních cyklů. Díky hudbě i díky jeho průvodnímu slovu se staly mimořádně oblíbenými. Byl nadšencem, který osobním kouzlem a uměleckou autentičností dokázal přitahovat i natrvalo přitáhnout k barokní hudbě širokou veřejnost. Ostatně, vzpomíná na něj i Václav Luks, který jako dítě rád sledoval jeho televizní pořad o Bachovi. „Plamenně hovořil,“ popsal před lety Munclingerův popularizační styl. A připustil, že v jeho vlastních hudebních počátcích byl pro něj flétnista, dirigent a muzikolog Milan Munclinger „důležitou autoritou“.

Jde o příklad nezbytné kontinuity. Milan Munclinger v nelehké době reálného socialismu, ideologům navzdory, úspěšně lákal do Rudolfina posluchače na barokní hudbu, která měla stigma čehosi nepříliš žádoucího a v segmentu s duchovními texty dokonce něčeho zcela nežádoucího. Bez jeho aktivit by Václav Luks – a zcela jistě podobně i někteří další tuzemští muzikanti – nebyl přesně tím, kým je. Milan Munclinger byl jedním z pomyslných kmotrů, kteří stáli u zrodu jeho vášně pro starou hudbu. V devadesátých letech, když se otevřely hranice, mohl pak Václav Luks (stejně jako Pavel Klikar, Marek Štryncl, Robert Hugo, Adam Viktora, Jana Semerádová a další umělečtí vedoucí specializovaných souborů) v souladu se svým uměleckým puzením začít koncertními a dalšími aktivitami zaplňovat mezery, které způsobila čtyřicetiletá informační a kulturní izolace za železnou oponou. Právem dnes – s dosaženými cíli v tuzemsku a s renomé získaným v zahraniční – stojí se svými soubory Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 v čele těch, koho v Česku oslovily principy historicky poučené interpretace a využívání dobového instrumentáře.

Václav Luks je na špici přítomen osobně natolik, že byl letos v létě pozván, aby na operním festivalu v Glyndebourne na jihu Anglie nastudoval s mezinárodním obsazením pěvců a s tělesem Orchestra of the Age of Enlightenment Händelovu operu Semele. Všech dvanáct představení na přelomu července a srpna je už nyní vyprodáno.

Foto: archiv Klasiky+, Wikipedie / Viktorie Švihlíková / CC BY 2.5, Discogs.com, Facebook / Collegium 1704