„Opery jako Nixon v Číně jsou spíše výjimkou.“

„O tom, že dirigent Kubelík inicioval v roce 1968 protest proti vojenské invazi a bojkot československého komunistického režimu, jsme tehdy nesměli vědět.“

„Vyjádřit hudbou něco hodně konkrétního, soudobého, aktuálního či přímo politického, není ani trochu snadné.“

Sedmapadesát roků, které nás dělí od 21. srpna 1968, od začátku více než dvacetileté sovětské okupace Československa, je už dlouhá doba. Současná nekončící ruská vojenská agrese vůči Ukrajině ovšem oživuje vzpomínky z minulosti docela silně. Připomíná také, jak nefér a zvrácené je vykládat a překrucovat dění, události a historii propagandisticky, a vysílá mimo jiné i velký apel do tuzemské předvolební kampaně. Do klasiky se promítá tato část dějin setrvale mnohem slaběji. 

Hudební díla angažující se ve prospěch politických idejí, humanistických ideálů a všeplatných hodnot nevznikají v moderní a postmoderní době a ve svobodných demokratických podmínkách zdaleka v takovém množství jako v dobách stalinismu, socialistického realismu a posrpnové normalizace. Opravdové umění, i když bude rezonovat s dobou, je vždy náchylné, a v konvenčních, vyzkoušených a osvědčených formách o to víc, zevšeobecňovat, dívat se z nadhledu. Nepopisovat, ale vzbuzovat emoce, napovídat a vést. I proto jsou nejrůznější budovatelské kantáty z doby reálného komunismu textově i hudebně vyčpělé a bezpředmětné, prostě passé. A proto jsou naopak nadčasově koncipované a invenčně poctivé a náročné skladby, jako je třeba Brittenovo Válečné rekviem, Šostakovičova Třináctá symfonie nebo Dvojkoncert Bohuslava Martinů, dodnes fungující, srozumitelné a platné. 

Opery jako Nixon v Číně, dílo připomínající průlom v izolaci mezi USA a asijskou komunistickou velmocí, na kterém začal americký skladatel John Adams pracovat před čtyřiceti lety, v roce 1985, jsou spíše výjimkou. Jinak se v obvyklém repertoáru těžko setkáme s díly typu Osvobození Berlína, Šestidenní válka, Gottwald v Moskvě, První člověk na Měsíci, Návrat Alexandra Dubčeka, Olympiáda a teroristé, Majdan, Putin na Krymu, Clintonovy zálety, Trumpovy zákony… nebo Sověti v Praze. Spíše čteme o abstraktnějších hudebních dílech, za nimiž stojí nějaká konkrétní silná inspirace, do které se snažíme při jejich poslechu vžít a vcítit. 

Takové je Brittenovo jasně protiválečné War Requiem, taková je Šostakovičova Symfonie Babi Jar zachycující hudbou i Jevtušenkovými texty temnou sovětskou realitu, takový je Dvojkoncert od Martinů z dramatických týdnů před vypuknutím druhé světové války. Taková je i  Hudba pro Prahu 1968, dobře napsaná a intenzivně emotivní moderní symfonická skladba Čechoameričana Karla Husy. Ani ta však nepopisuje. Užívá nicméně v jasně stanoveném kontextu citaci husitského chorálu, který je pro českého posluchače zřejmým symbolem národní identity a ztělesněním odporu i naděje.

Ze srpna 1968 jsou ikonickou hudbou mimo rámec klasiky písně Bratříčku, zavírej vrátka nebo Modlitba pro Martu, normalizací jsme proplouvali i díky jinotajům ukrytým do repertoáru Spirituál kvintetu. V takzvané vážné hudbě jsme se utíkali k duchovním kompozicím a do světa staré hudby, k Mé vlasti a k Rybovce. Sdělných nových děl bylo pomálu – a taková, která by byla explicitním vyjádřením hodnotového postoje neztotožňujícího se s tím režimním, se stejně hrát nesměla. 

O tom, že dirigent Rafael Kubelík, od roku 1948 v exilu, inicioval v roce 1968 protest proti vojenské invazi a bojkot československého komunistického režimu a že se k jeho výzvě připojila stovka příslušníků světové umělecké elity, jsme tehdy nesměli vědět. Napsal totiž: „Okupace republiky pěti státy Varšavské smlouvy je násilným popřením humanitních ideálů, které jako umělci máme. Dokud nebudou všichni cizí vojáci staženi z československého území a legální vláda ČSSR nebude moci svobodně vládnout, je pro nás nemožné udržovat umělecké kontakty s těmito pěti národy i s Československem.“ Jak je to už dávno – ale jak se historie podobně opakuje…

Svět není nicméně černobílý. Šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov, v mládí ještě žijící v sovětském Leningradě, vzpomíná na dny po 21. srpnu 1968 s odstupem jako na dobu, kdy řada lidí v SSSR cítila stud. Sám o sedm let později emigroval do Ameriky… Poví nám jednou nějaký dirigent, jestli byli v Rusku lidé pociťující podobný stud po invazi jejich země na ukrajinské území v roce 2014 a 2022…?

V nedávné a naší době vznikají velká hudební díla mající náměty ze starověkého Izraele a Egypta a z doby pádu Římské říše, díla stavící na historických postavách šlechticů či reformátorů… Témata a hodnoty, které jsou s těmito náměty spojeny, umožňují promlouvat i do současnosti. O dobru a zlu. O pravdě a lži. Dokonce snad i o násilí a nerespektování práva. Žijící skladatelé jako kdyby se však vesměs ostýchali vyjádřit se přímo. Nebo jako kdyby se obávali, aby se nestali snadným terčem úsměšku. 

Ono totiž vyjádřit hudbou, tím spíše hudbou a slovem, něco hodně konkrétního, soudobého, aktuálního či přímo politického, osobní občanský postoj a hodnotový žebříček vybočující z průměru, není ani trochu snadné. Může to působit jen a jen prvoplánově, násilně, také ukoptěně… a nebo nechtěně naivně. Obejít takové přímočaré inspirace a sdělení ztvárněním tématu z minulosti je pro vyjádření uměleckého poselství – i za cenu intelektuálního tvůrčího úsilí – paradoxně snazší… 

Tak schválně, jestli jednou, za mnoho let, nějaký tvůrce, třeba operní, z velkého historického odstupu a tedy už snadno, vezme jako téma promlouvající do jeho doby Únor 1948, Sametovou revoluci, holokaust, konec rasové segregace, Druhý vatikánský koncil, Bachův život, let na Měsíc, vynález internetu, Gorbačova, masakr na náměstí Nebeského klidu, agresi vůči Ukrajině… nebo třeba takzvanou bratrskou pomoc, tedy srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, zkráceně naši okupaci „Rusáky“.

Foto/zdroj: Wikipedie / a.n. / volné dílo, Teatro Real Madrid, archiv KlasikyPlu.cz, Wikipedia / Dpsu.gov.ua / CC BY 4.0 (https://creativecommons.org/licenses/by/4.0/)

Facebook X E-mail WhatsApp