„Karel Husa užívá v citaci husitský chorál, který je pro českého posluchače jasným symbolem národní identity, ztělesněním odporu, ale i naděje.“

„Osm tisíc provedení je v soudobé hudbě opravdové unikum, za kterým ovšem stojí vedle uměleckých kvalit rovněž silný politický moment.“

„To je osud většiny z těch uměle vyřazených z kontextu umění, těch, o kterých komunistický režim z ideologických důvodů záměrně mlčel.“

Jedenadvacátý srpen. Neblahé datum okupace Československa armádami států Varšavské smlouvy, v čele s armádou tehdejšího Sovětského svazu, našlo výrazný ohlas v tvorbě Čechoameričana Karla Husy. Jeho Hudba pro Prahu 1968, dobře napsaná a intenzivně emotivní, zaznamenala už tisíce provedení po celém světě.

Symfonická skladba Hudba pro Prahu 1968, směřující k úpornému, žalujícímu, bolestnému i odhodlanému závěru, nejednoznačnému, ale naléhavému, je nesporně nejslavnějším dílem Karla Husy. Užívá v citaci husitský chorál, který je pro českého posluchače jasným symbolem národní identity, ztělesněním odporu, ale i naděje. Vytěžil ho nejnázorněji Smetana v Mé vlasti a Libuši, ale i skladatelé Novák a Suk a další. Karel Husa užívá také symbolickou stylizaci zvuku pražských zvonů a v úvodu jako hlas svobody ptačí zpěv, ukrytý do partu flétny.

Husa, žijící od roku 1968 na Západě, komponoval svůj hudební protest pod bezprostředním dojmem z rozhlasové reportáže BBC, která celý svět informovala o událostech 21. srpna 1968, o bezprecedentní okupaci Československa armádou Sovětského svazu spolu s armádami jeho satelitních států. Skladatel tak v partituře zachytil silné emoce. Vzniklo svědectví doby. Vlastenecké a zároveň obecně platné a mimořádně působivé hudební dílo, propojující hudební minulost a současnost. Dílo nejen emotivní a burcující, zajímavé a jedinečné, ale současně virtuózní, kompozičně i po stránce interpretační. Dobře napsaná skladba, která má příběh a program, skladba sdělná a sugestivní.

V původní verzi pro dechové a bicí nástroje, tedy ve formátu vhodném pro velké studentské dechové orchestry amerických univerzit, později pak i v podobě pro běžný velký symfonický orchestr, inspirovala tato hudba pořadatele tak silně, že po světě zaznamenala Hudba pro Prahu 1968 minimálně osm tisíc provedení. Je to v soudobé hudbě opravdové unikum, za kterým ovšem stojí vedle uměleckých kvalit rovněž silný politický moment, souhra kontextů a shod okolností.

Karel Husa byl světoběžník, který v Americe, kde získal nejedno uznání, přimísil do své češtiny silný akcent, ale přesto se nepřestával hlásit ke svému původu. Američan, který nepřestal být Čechem. Dožil se pětadevadesáti let. Dokud mu to zdraví dovolovalo, po roce 1990 se pravidelně vracel do Prahy, kde jeho návrat věrně připravoval muzikolog Jan Ledeč, přítel z mládí. Pobaveně se tehdy nechal vyfotografovat pod cedulemi na rohu ulic Karlova a Husova v Praze na Starém Městě… Teprve v té době začala tuzemská veřejnost zjišťovat, o koho jde a jak zní jeho hudba, přičemž se ani po jeho smrti zdaleka nedá říci, že by ve své původní vlasti už vešel v důvěrnou známost a že by dluhy byly splaceny. To je ostatně osud většiny z těch uměle vyřazených z kontextu umění, těch, o kterých komunistický režim z ideologických důvodů záměrně mlčel. Zemřel v prosinci 2016.

Karel Husa absolvoval Pražskou konzervatoř – skladbu u Jaroslava Řídkého a dirigování u Metoda Doležila a Pavla Dědečka. Studoval pak ještě u Arthura Honeggera a Nadii Boulangerové v Paříži. Po Únoru 1948 se však už nevrátil do Československa a byl zbaven občanství. V roce 1954 mu hudební oddělení na Cornellově univerzitě v americkém městě Ithaca nabídlo, aby se tam ujal výuky skladby, hudební teorie a dirigování. Přesídlil tedy jako hudební pedagog z Francie do Spojených států a za pár roků získal americké občanství a jeho působení na univerzitě bylo změněno z časově omezeného na trvalé.

Stal se postupně autorem dvou symfonií, pěti smyčcových kvartetů a řady dalších komorních děl, velkolepé a závažné Apoteózy Země, Amerického Te Deum a baletu Trojské ženy… Mnoho skladeb vytvořil pro typické obsazení amerických dechových orchestrů, působících na univerzitách. Právě v tamním prostředí působil jako oblíbený pedagog a dirigent. Byl víc než zručný autor, píšící hudbu abstraktnější, ale přesto ukotvenou v rozhovoru s posluchačem, hudbu v pomyslném dialogu s rodnou Prahou, hudbu v Americe oceňovanou. Za svůj Smyčcový kvartet č. 3 se dokonce stal držitelem prestižní Pulitzerovy ceny. Karel Husa je skladatel tak trochu s nevýhodou moderního kompozičního vyjadřování, které buď zůstane posluchačskou překážkou, nebo se stane klasickým až s postupem doby. Zatím nicméně zůstává a podle všeho nakonec asi zůstane více méně zařazen v pověstné kategorii „autora jedné skladby“. Hudba pro Prahu 1968, která v Husově rodné Praze zazněla poprvé až v roce 1990, mu ten osud připravila logicky, velmi spolehlivě.

——–

Věděli jste, že…

…český exilový dirigent Rafael Kubelík v roce 1968 napsal, že „okupace republiky pěti státy Varšavské smlouvy je násilným popřením humanitních ideálů, které jako umělci máme. Dokud nebudou všichni cizí vojáci staženi z československého území a legální vláda ČSSR nebude moci svobodně vládnout, je pro nás nemožné udržovat umělecké kontakty s těmito pěti národy i s Československem“ a že se k jeho protestu a bojkotu připojilo víc než sto umělců, světová elita…?

…violoncellista Mstislav Rostropovič měl v srpnu 1968 v Londýně zahajovat festival ruské hudby a hrát tam Dvořákův Violoncellový koncert – a že ho vlna protestů přivedla k těžkému rozhodování, jestli má vůbec vystoupit? Rozhodl se nakonec kladně a šlo pak pro něj o jedno z nejemocionálnějších provedení díla vůbec. Když začal hrát, všichni prý během několika vteřin věděli, na jaké straně stojí…

…šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov, v mládí ještě žijící v Leningradě, vzpomíná na dny po 21. srpnu 1968 s odstupem jako na dobu, kdy řada lidí v Sovětském svazu cítila stud? Sám o sedm let později emigroval do Ameriky… Čtěte víc v našem článku z roku 2018.

Foto: Facebook / Bohuslav Martinů, Facebook / The Movies, Wikipedia / František Dostál / CC BY-SA 4.0, Wikipedia /  Engramma.it / CC BY-SA 3.0