„Od té doby dokázala mnoho, vlastně jakoby už dávno téměř vše.“

„Do tuzemského koncertního dění dostává hudbu, kterou nikdo ze staré gardy kdysi slavných pěvců nikdy nezpíval. A nebo ji nezpíval tak, jak dnešní pohled a vkus umožňuje a žádá.“

„V roli Carmen a také v Mahlerových písních s orchestrem a pak i v několika soudobých kompozicích dospěla nejdál v rámci možností svého hlasu.“

Magdalena Kožená, mezzosopranistka světového renomé, má za sebou osmadvacet let na světových pódiích a před sebou jako nejbližší úkol Monteverdiho operu L’incoronazione di Poppea v Barceloně. Je však také zakladatelkou nadačního fondu cíleně podporujícího tuzemské základní umělecké školy a systematicky přispívajícího k dalšímu rozvíjení nadání a růstu uměleckých talentů, včetně dětí se zdravotním či sociálním znevýhodněním. Při příležitosti svého květnového životního jubilea a pod záštitou prezidenta Petra Pavla zorganizovala proto na 8. června do Vladislavského sálu Pražského hradu Benefiční koncert pro budoucnost, jehož výtěžek poputuje právě na účely, které má ve štítě její fond. Pozvání přijali zpěvaččini hudební přátelé a kolegové Simona Šaturová, Luca Tittoto, Rolando Villazón a Collegium 1704 s Václavem Luksem.

Psal se rok 1995 a tehdy dvaadvacetiletá brněnská dívka s mimořádně příjemným hlasem ukončila pěvecké studium u bratislavské pedagožky Evy Blahové a hned poté vyhrála prestižní mozartovskou soutěž v Salcburku. I později bývala ve správný okamžik na správném místě. Projevila se jako mimořádně talentovaná a pracovitá – a zrodila se osobnost.

Od té doby dokázala mnoho, vlastně jakoby už dávno téměř vše. Stačilo jí deset let, aby se stala skvělou a prvořadou, mezinárodně uznávanou umělkyní, aby dosáhla zařazení do světové muzikantské špičky. Nejen na poli staré hudby, nejen do určité míry i v opeře, ale výrazně také jako interpretka komorního repertoáru, koncertních písní. Přitom jak stará hudba, tak zpívaná poezie nepatřily do té doby k oblastem, v nichž by tuzemští pěvci nějak vynikali a které by soustavněji pěstovali…

Stačilo pár dalších let, aby definitivně byla v klasické hudbě zcela určitě nejznámější českou umělkyní naší doby a jednou z nejznámějších Češek, respektive Moravanek vůbec. Pěvkyní nezaměnitelného hlasu, interpretkou s dobrým školením a velkým obdarováním, s velkou kázní, charismatickou a poctivou. A to platí i o dalších a dalších letech až k dnešku.

Píše se rok 2023, v květnu Magdalena Kožená oslavila významné životní jubileum… a zpívá dokonale, s velkým emocionálním nasazením, její hlas má typickou lahodnost a nestárne. K jubileu pěvkyně uvedla stanice ČT art koncem května dva premiérové pořady – koncert nazvaný Magdalena Kožená gala a rozhovor, který s ní přátelsky vedl ředitel České filharmonie David Mareček a který dostal pro vysílání titul Tohle jsem já.

Výjimečnou dráhu mezzosopranistky Magdaleny Kožené vedle kalendáře plného nádherných úkolů odráží i úctyhodná diskografie. Její nahrávky – z drtivé většiny na prestižním mezinárodním labelu Deutsche Grammophon – jsou obrázkem trvalých úspěchů i soustavného úsilí dostat do světového kontextu něco z kultury své země. Alb, která natočila, nebo kompletů, na kterých se podílela, je od poloviny devadesátých let už plných pět desítek. Jsou mezi nimi oratoria a opery, včetně Bizetovy Carmen, písně a písňové cykly Dvořáka, Martinů a dalších tuzemských autorů i Benjamina Brittena a Clauda Debussyho, díla Roberta a Clary Schumannových a Johannesa Brahmse, skladby barokních mistrů od Bacha a Händela, Rameaua a Charpentiera k Monteverdimu, Vivaldimu, Kapsbergerovi či Barbaře Strozzi, ale také Mozart, Mysliveček, Gluck, Rybova Česká mše vánoční… a Mahler. Pěvkyně spolupracuje s vůdčími osobnostmi uměleckého světa a s nejlepšími interprety mezinárodní hudební scény, jako operní sólistka i protagonistka písňových recitálů a koncertů s barokními soubory střídá prestižní pódia a divadelní scény…

Nejstarší album Magdaleny Kožené, dnes již běžně nedostupné, vyšlo v roce 1995. Mladičká pěvkyně se na něm už tehdy ukázala jako nesporně nejnadějnější a také již nejzralejší pěvecký příslib a vlastně už i jako objev. Hlas a projev Magdaleny Kožené je tam jiskřivě čistý a bez obvyklé mezzosopránové smyslné vášně, světlejší a ve znělejších vyšších polohách zabarvený jistým druhem lyrického nostalgického sametu, je to poetický hlas, jemuž romantismus kontrolovaný prostotou plně vyhovuje. S Ľudivítem Marcingerem u klavíru nazpívala Schumannův cyklus Láska a život ženy a raný písňový cyklus Jaroslava Křičky Severní noci, ovlivněný autorovým několikaletým pobytem v předrevolučním Rusku, zhudebňující texty ruské moderny z počátku 20. století.

Vedle nezaměnitelného výrazu svěžího mládí nebylo těžké v jejím hlase slyšet i velký příslib a nebylo těžké už tehdy vytušit, že jde o skutečný objev – což se potvrdilo.

I když její první samostatná kompaktní deska se věnovala romantickému repertoáru, bylo od počátku také zřetelné, že charakter její interpretace je pozitivně a ne zcela obvykle ovlivněn souběžným angažováním se v interpretaci staré hudby.

Natáčení bylo a je důležitou částí uměleckých aktivit české sólistky, její práce, i když ne tou jedinou a hlavní. Nejméně jedna deska za rok, to je obrázek toho, co dělá nejvíc nebo na co má chuť, je to dokumentace výsledků, něco, co po ní zůstane. Zvláště v letech krize nahrávacího průmyslu ovšem tolik alb a podobná pravidelnost zdaleka není samozřejmostí. Magdalena Kožená získala v pěveckém oboru, ale i na trhu s deskami silnou pozici. Přesto, že rozhodně nešla, nejde a nehodlá jít podbízivou cestou, cestou crossoverů, laciných řešení, cestou komerce. Při jejím věhlasu by přitom nebylo divu, kdyby se nechala zlákat vidinou ještě větší slávy a kdyby se pustila třeba do dvojzpěvů s rockery, s celebritami, hvězdičkami a zlatými slavíky popu. Naštěstí místo toho trvá na svém, věnuje se staré hudbě i komorním písním, dostává do světového povědomí české autory a do tuzemského koncertního dění naopak repertoárové položky, které tu nebývaly běžné, hudbu, kterou nikdo ze staré gardy kdysi slavných pěvců nikdy nezpíval. A nebo ji nezpíval tak, jak dnešní pohled a vkus umožňuje a žádá – a jak to ona umí.

Interpretované hudbě dovede dávat mnohotvárnost odstínů, emocionální pravdivost a zároveň stylovou kázeň, koncentrovanost a náladu, velkou pozornost textu, slovu a dikci. A přestože jejím východiskem nesporně byla a je stará hudba, její kreace ve sféře hudby romantické a ještě novější nejsou o nic slabší. Stačí jmenovat Debussyho Mélisandu, kterou ztvárnila na operních scénách v Lipsku a New Yorku a která je už k dispozici i ve formě nahrávky, nebo Julietta Bohuslava Martinů, kterou sice (kromě koncertního uvedení v Londýně) na scéně nevytvořila, kterou však ve formě autorem vytvořených fragmentů natočila s Českou filharmonií a Charlesem Mackerrasem. Lyrická sopránová úloha jí přinesla prestižní cenu Gramophone Award za rok 2009.

Před studiem zpěvu v Bratislavě byla Magdalena Kožená posluchačkou brněnské konzervatoře, a to i v klavírní třídě. V Brně také předtím zpívala v dětském sboru Kantiléna. Během studií vyhrála soutěž Michala Schneidera-Trnavského a dvakrát si přivezla 3. cenu z Dvořákovy soutěže v Karlových Varech.

Začínala tím, že zpívala s tuzemskými ansámbly barokní hudbu. Vítězství v mozartovské soutěži v Salcburku bylo v roce 2005 pro mladou interpretku signálem, že tyto hranice může překročit. Ale na skutečném počátku její dráhy byl Bach – deska s áriemi z kantát a oratorií, která se stala asi ještě větším mezníkem v jejím vývoji a v její kariéře, než jakým byla první cena v mezinárodní soutěži v Mozartově rodišti.

Bachovská kompaktní deska, natočená v polovině 90. let s Musicou floreou a Markem Štrynclem, se dostala do katalogu Archiv Produktion, firma doporučila mladičkou českou zpěvačku, tehdy ještě stále ani ne pětadvacetiletou, londýnské agentuře… a umělkyně se dostala plně do světa velkého umění a také na světový trh. Přišla seznámení se světovými umělci, kteří dirigovali barokní hudbu, později nahrávání s nimi i krásné úkoly v různých divadlech a koncertních sálech, pak mozartovské i osobní setkání s dirigentem Simonem Rattlem…

A pod jeho taktovkou v roce 2012 Magdalena Kožená na Velikonočním festivalu v Salcburku a pak i v Berlíně zpívala a hrála Bizetovu Carmen. V této roli – a také v Mahlerových písních s orchestrem a pak i v několika soudobých kompozicích – dospěla možná nejdál v rámci možností svého hlasu. Nevylučovala současně další operní role, ale ukázalo se jednoznačně, že se bude také stále vracet ke svým východiskům – ke staré hudbě. Z jejího podhoubí totiž vyšla – a i když ji nikdy nezpívala zcela specializovaně (to by ostatně pak nemohla tak snadno zařazovat do svého repertoáru Janáčka, Debussyho, Bizeta či Mahlera), je to přece jen asi její nejvlastnější svět. Carmen byla v tomto kontextu přece jen spíše vybočením, ale rozhodně ne jen epizodou a rozhodně ne nepatřičným omylem.

Své původní umělecké východisko, totiž starou hudbu, si nicméně Magdalena Kožená neustále udržuje jako jakousi kotvu, domov, hlubinu bezpečnosti.

Foto: Julia Wesely, Esther Haase, BR / Astrid Ackermann, Pražské jaro / Petra Hajská a Ivan Malý