„Problémem bylo a je, že málokterá skladba, snad jen s výjimkou Novosvětské, by se dala na takto zvýrazněném místě opakovat každý rok. Beethovenova Devátá ano.“

„Emocí, které k hudbě patří primárně a snad i neoddělitelně, bylo během festivalu přítomno dost.“

„O mimořádné otevření festivalu se postaral hned 12. května Orchestr Velšské národní opery z Cardiffu se svým šéfdirigentem Tomášem Hanusem. Jejich Má vlast byla opravdu Smetanova.“

Po třinácti letech uzavřela Pražské jaro zase jednou Beethovenova Devátá. Lepší završení festivalu, který se během tří týdnů dennodenně pohybuje mezi národním a mezinárodním rozměrem, zatím nikdo nevymyslel. Jaký byl 2. června v Obecním domě poslední večer s Českou filharmonií, Pražským filharmonickým sborem a Christophem Eschenbachem? A jaký byl celý osmasedmdesátý ročník, který 12. května na stejném místě otevřel Tomáš Hanus s orchestrem Velšské národní opery?

Čísla hovoří stroze – letošní ročník festivalu Pražské jaro tvořilo téměř padesát koncertů, master class, diskusí a filmových projekcí. Zavítalo na ně přes 24.000 posluchačů, průměrná návštěvnost činila 90 procent a tržby z prodeje vstupenek dosáhly 25,1 milionu korun. Se spokojeným konstatováním ředitele Pavla Trojana, že „…trendy prodeje vstupenek se vrátily na předcovidovou úroveň…“ a že „…diváci jsou schopni ocenit opravdovou kvalitu a po dvou letech opět touží po mimořádných koncertních počinech, které uslyší jen na Pražském jaru…,“ netřeba polemizovat. V koncertních sálech panovala posluchačsky vstřícná atmosféra a nejstarší tuzemský hudební festival se opravdu snaží nabízet programy přesahující běžnou sezónu.

Byl takový v pátek 2. června i poslední večer. Přinejmenším v tom, že k České filharmonii přijel jako legenda dirigent Christoph Eschenbach, letos třiaosmdesátiletý. I v tom, že Beethovenova Devátá není v programech přítomna zdaleka obvykle a často – podobně jako Má vlast je vnímána jako sváteční dílo, jedinečné a vznešené, dílo s všelidským poselstvím vtěleným do textu, navíc dílo čím dál víc jako její „hymna“ spojované s naší společnou Evropou. Symfonie s Ódou na radost bývala po desetiletí, i když ne od počátků, konstantou závěrečných koncertů Pražského jara. Podobně ikonickou, jako pro první večer Má vlast. Dá se bez ní žít, v posledních více než deseti letech zaznívala na konci festivalu nejrůznější hudba, vždy něčím významná a dostatečně výrazná, ať už to byl Janáček, nebo Dvořákova symfonie jako protějšek klasika Smetany, nebo třeba v roce 2017 Pendereckého monumentální symfonie Sedm bran jeruzalémských. Problémem bylo a je, že málokterá skladba, snad jen s výjimkou Dvořákovy Novosvětské nebo jeho Te Deum, by se dala na tomto zvýrazněném místě opakovat každý rok. Beethovenova Devátá ano. Přesto samozřejmě není stoprocentní nutností. Tak uvidíme, na co přijdou za rok…

Christoph Eschenbach nepřinesl žádné převratně jiné nebo osobité vidění díla. První věta byla pojata v duchu tradičního výkladu Beethovena jako bojovníka s osudem, byla značně rozvrásněná, kontrastní a stupňovaná, obsahovala lyričtější momenty, ale celkově měla poměrně rychlé tempo. Prakticky stejnou, až příliš příbuznou podobu proto měla i druhá věta, kompozičně ovšem na svou dobu v detailech značně novátorská – scherzo s charakteristickým opakovaným motivem v úderech tympánu. Následující pomalá věta symfonie, líbezná, vznešená a klidná, se stala tím rozhodujícím důvodem, proč na provedení vzpomínat. Vynikly violy i krásné pozastavení ve zvuku dřevěných nástrojů, ozvala se předzvěst finále, ale nepřehlušila dojem z nekonečné nebeské krásy, kterou Beethoven dokázal do volných vět svých děl vtělovat. V poslední větě se blýskl Pražský filharmonický sbor. Sólisté – Simona Šaturová, Lucie Hilscherová, Steve Davislim a Jan Martiník – trochu utrpěli umístěním na varhanní emporu. Poselství o radosti (kolem roků 1989 a 1990 vykládané jako poselství o svobodě, totiž v nabízející se přesmyčce německých slov Freude a Freiheit) a o sbratření lidstva však zapůsobí vždy.

Krásnou položkou byla v první polovině večera Brahmsova Píseň osudu pro sbor a orchestr, nádherné dílo stejně měkkého, ztišeného a oduševnělého náboje jako jeho Německé rekviem. Na úvodních pár minut patřících kompozici Györgye Ligetiho s názvem Atmosphères ovšem publikum předtím zareagovalo jen opravdu zdvořilostním potleskem. Nejde o autora ani o to, že by se nemělo připomínat jeho sté jubileum nebo že by snad neměla či nemohla zaznít současnější hudba, nicméně tato konkrétní skladba z roku 1961 je příliš krátká na to, aby se do ní dalo ponořit, a přes zacházení s témbry příliš abstraktní a odtažitá na to, aby vzbudila jakékoli emoce. Kdysi možná mezník, ale dnes jen dokument o někdejší avantgardě, studený, zbytečný – bez potenciálu, pokud mají v posluchačském zážitku mít místo city a pocity, třeba libost, překvapení, vzrušení nebo uspokojení.

Takových emocí, které k hudbě patří primárně a snad i neoddělitelně, bylo během festivalu přítomno dost. O mimořádné otevření festivalu se postaral hned 12. května orchestr Velšské národní opery z Cardiffu se svým šéfdirigentem Tomášem Hanusem. Jejich Má vlast byla opravdu Smetanova, a barvitá jako Prodaná nevěsta, energická, svěží a napínavá, ani trochu patetická. Nemenší potěšení a skutečné nadšení vyvolala svou nakažlivou energií a zpaměti řízeným Prokofjevem a Respighim mladá dirigentka Alena Hron, dívčím jménem Jelínková, které patřil Debut Pražského jara. Debutem, i když v jiném slova smyslu, bylo vystoupení teprve sedmadvacetiletého, ale už mezinárodně vyhledávaného a vysoce ceněného finského dirigenta Klause Mäkeläho s Českou filharmonií, designovaného šéfa amsterdamského orchestru Concertgebouw, který zanechal v Praze obrovský dojem zejména s Mahlerovou První symfonií.

Výraznou linkou letošního ročníku byla viola. Předseda poprvé konané violové interpretační soutěže, rezidenční umělec festivalu Antoine Tamestit, se představil na několika koncertech. Nejenže hrál pod Mäkeläho taktovkou Schnittkeho Violový koncert, ale účinkoval také po boku ostatních porotců i s klavíristou Cédricem Tiberghienem a s houslistkou Isabelle Faust. Reflexe jeho koncertů čtěte ZDE, ZDE a ZDE.

Soudobá hudba měla výrazné místo zejména během Prague Offspring, víkendu se souborem Klangforum Wien a s Georgem Friedrichem Haasem, ale mimo jiné i při prvním hostování skladatele Johna Adamse s v České republice, který za pultem České filharmonie dirigoval vlastní kompozice i hudbu své krajanky Gabrielly Smith a také, i když bohužel ne příliš podnětně, Igora Stravinského.

Zahraniční orchestry jsou na festivalech vždy tím, co přesahuje běžnou sezónu. Hvězdnými hosty byli letos Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu a Daniel Harding s Mahlerovou Sedmou symfonií. Desetiletou práci se „svým“ zahraničním orchestrem, s Essenskými filharmoniky, představil a završil na Pražském jaru dirigent Tomáš Netopil.

Starou hudbu prezentovaly především dva soubory. V Česku debutující ansámbl Les Talens Lyriques  s dirigentem Christophem Roussetem přijel s operním Rameauem a s novodobou premiérou hudby Royerova baletu. Dílo Františka Ignáce Tůmy, jednoho z mnoha slavných českých rodáků působících ve Vídni, zajímavě představil Czech Ensemble Baroque s kontratenoristou Andreasem Schollem.

Reflexemi toho, co se dělo na festivalu Pražské jaro 2023, připomínáme i tyto koncerty: recitál Igora Levita, odpoledne se stipendisty programu MenART, koncert SOČRu, premiéru nové inscenace Dvořákovy opery Armida nebo vystoupení ukrajinských umělců.

Pražské jaro, to hudební, samozřejmě nebude soupeřit s finančním zázemím a kultem, jimiž je podpírán například Salcburský festival. Navíc má už také v podstatě rovnocenné partnery v jiných tuzemských festivalech. Přesto bude trvat jedinečnost jeho značky a zdá se, že i s ní související ambiciózní hudební nabídka směřující k publiku.

******

Foto: Pražské jaro / Petra Hajská, Ivan Malý