„Půlhodinová plocha, dlouhá a podrobná, působí permanentními údery klavíru, hustými akordy, staccaty a běhy především robustně, neklidně a hlučně.“

„Ólafsson jako přídavky neslýchaným způsobem zahrál Mozartovo moteto Ave verum corpus a Bachovu varhanní sonátu. Tichounce, s neuvěřitelně plastickým vedením hlasů.“

„Stravinského symfonie vyzněla těžkopádněji a masivněji, charakteristická asketická suchost a holost skladatelova neoklasického hudebního myšlení a pichlavého vyjadřování zůstala trochu zastřena.“

České publikum mělo první příležitost setkat se naživo s proslulým postmoderním americkým skladatelem Johnem Adamsem. Přijel na Pražské jaro jako dirigent vlastní hudby i dalších děl premiérovaných ve Spojených státech. Umělec s renomé dosahujícím globálních rozměrů, letos šestasedmdesátiletý, stál v úterý v Rudolfinu před Českou filharmonií. Ne přímo charismatický, ale přesto vyzařující dostatečnou energii, aby koncert se zajímavým programem a s legendou před očima zapůsobil jako událost.

Program byl kompletně americký a z mnoha aspektů trochu excentrický. John Adams tak sice nepůsobí, ale jeho způsob komponování, odvíjející se v případě obou prezentovaných vlastních skladeb od názvu k notám a v mnoha jiných případech soudobě angažovaný, by se takhle označit dal. Obdobně působí profil skladatelky a enviromentalistky Gabrielly Smith, jejíž ekologicky inspirovanou témbrovou kompozici Adams přivezl pro českou premiéru. Ani Igor Stravinskij, od něhož zazněla Symfonie o třech větách, nebyl konvenčním umělcem. A lehce excentricky působil i Víkingur Ólafsson, skvělý pianista a sólista večera – ať už v hlučném a rychlém Adamsově „klavírním koncertu“, nebo ve ztišených přídavcích.

Autor a dirigent v jedné osobě se představil nejprve několikaminutovou skladbou I Still Dance (Stále ještě tančím) z roku 2019, věnovanou Joshuovi Robisonovi, partnerovi dlouholetého sanfranciského šéfdirigenta Michaela Tilsona Thomase. Je plná drobných komplementárních rytmů, v součtu tvořících složitý celek, působí jako jemně zadrhávající perpetuum mobile. Nenápadně vystřídá několik půdorysů, stejně nenápadně se proměňuje instrumentace. Na parametr dynamiky však rezignuje, neustále zní forte až fortissimo. Nápaditý je ovšem závěr. Skladba se vytrácí do ztišujících se smyčcových figur a končí dlouhými tóny houslí, které zůstanou viset ve vzduchu.

Must the Devil Have All the Good Tunes? Proč musí mít ďábel všechny dobré melodie? To je otázka, kterou klade titul Adamsovy kompozice z roku 2018, v podstatě jeho v pořadí třetí klavírní koncert. Citát je připisován Martinu Lutherovi. Hudba sama takovou otázku ani neklade, ani nezodpovídá. Podrobný slovní popis díla – údajná hříšnost ztělesněná tanečním riffem z jakéhosi seriálu, zapojení rozladěného barového piana, obraz „ďáblova schodiště“ odkazující k Ligetimu a tak dále – v provedení příliš rozpoznatelný nebyl. Půlhodinová plocha, příliš dlouhá a příliš podrobná, působí permanentními údery klavíru, hustými akordy, staccaty a běhy, ale stejně tak orchestrálním předivem, především robustně, neklidně a hlučně. S výjimkou kontrastní zklidněné střední části. Filharmonici byli tento večer postaveni před méně obvyklý úkol. Monotónních a nijak nevyčnívajících partů, které až v souhrnu dávají nějaký smysl, se zhostili úctyhodně. Hypnoticky minimalistická hudba to sice nebyla, ostatně i sám Adams se od pojmu minimalismus, náležejícímu spíše ke Steve Reichovi a Philipu Glassovi, distancuje; má prý jen „minimalistickou minulost“. Zajímavé setkání s tvorbou, která vzbuzuje po světě pozornost, to ale bylo.

Klavírista Víkingur Ólafsson, který hrál vlastně po celou dobu a jehož úkol byl spíše integrální, i když zvýrazněnou součástí celku než sólovým partem, podal výkon hodný obdivu jak pro výdrž, tak pro manuální náročnost. Totálně extrovertní záležitost. Úplně jiné a vlastně zajímavější bylo ovšem jeho vystoupení po skončení Adamsovy skladby, výstup naprosto introvertní. Uvedl sám sebe poznámkou, že „…úplně všechny dobré melodie ďábel přece jen nevlastní…“ a zahrál neslýchaným způsobem Mozartovo moteto Ave verum corpus. Tichounce, s neuvěřitelně plastickým vedením hlasů. Spíše jako parafrázi či fantazii, v osobitých tempech a jejich proměnách. A pak přišel na pódium ještě jednou, plaše poznamenal cosi o Bachovi a varhanní sonátě a začal obdobným intimním a zcela vlastním způsobem bez hlesu naslouchajícímu publiku hrát téměř neslyšnou hudbu přicházející jakoby odněkud z nebe. Opravdu autentický Bach to samozřejmě byl asi tolik jako v případě kreací pianisty Glenna Goulda nebo symfonických aranží Leopolda Stokowského, ale bylo to dechberoucí. Absolutní a vhodný kontrast k tomu, co předtím nabídl Adams.

Po přestávce následovala, také v české premiéře, zhruba desetiminutová kompozice s názvem Tumblebird Contrails (Kondenzační stopy padajících ptáků) od Gabrielly Smith, třicátnice, která Adamse označuje za svého mentora. Jestliže dvě Adamsovy kompozice dávaly najevo, že jejich autor pracuje s tóny, s mnoha a mnoha zaznívajícími tóny, tato mladá autorka naopak hudbu tvoří ze zvukových ploch. Koncept její skladby, inspirované prý přírodními ruchy a zvuky i čárami od letadel na obloze vnímanými při osamocených toulkách po kalifornském pobřeží Tichého oceánu, není zřetelný. Ani příboj, ani rackové tu doslovně znázorňováni nejsou, ale v jakési abstraktní transformaci přesto převažuje ševelení a přelévání, probarvené podrobnými party bicích nástrojů. Dirigentova úloha se odvíjela ve dvou polohách – v udávání metra a pravidelného tempa a v ukazování předělů a proměn.

Podobně pak Adams dirigoval Stravinského Symfonii o třech větách, dílo premiérované v New Yorku v roce 1946. Ve velkém obsazení vyzněla těžkopádněji a masivněji, charakteristická asketická suchost a holost skladatelova neoklasického hudebního myšlení a pichlavého vyjadřování zůstala trochu zastřena. Pěkně vyšla pastorální střední věta se sóly flétny. Vrcholem večera se však symfonie nestala. Tím paradoxně byly pianistovy přídavky.

******

Foto: Pražské jaro / Petra Hajská