PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Problémem bylo a je, že málokterá skladba, snad jen s výjimkou Novosvětské, by se dala na takto zvýrazněném místě opakovat každý rok. Beethovenova Devátá ano.“

„Emocí, které k hudbě patří primárně a snad i neoddělitelně, bylo během festivalu přítomno dost.“

„O mimořádné otevření festivalu se postaral hned 12. května Orchestr Velšské národní opery z Cardiffu se svým šéfdirigentem Tomášem Hanusem. Jejich Má vlast byla opravdu Smetanova.“

Po třinácti letech uzavřela Pražské jaro zase jednou Beethovenova Devátá. Lepší završení festivalu, který se během tří týdnů dennodenně pohybuje mezi národním a mezinárodním rozměrem, zatím nikdo nevymyslel. Jaký byl 2. června v Obecním domě poslední večer s Českou filharmonií, Pražským filharmonickým sborem a Christophem Eschenbachem? A jaký byl celý osmasedmdesátý ročník, který 12. května na stejném místě otevřel Tomáš Hanus s orchestrem Velšské národní opery?

„Půlhodinová plocha, dlouhá a podrobná, působí permanentními údery klavíru, hustými akordy, staccaty a běhy především robustně, neklidně a hlučně.“

„Ólafsson jako přídavky neslýchaným způsobem zahrál Mozartovo moteto Ave verum corpus a Bachovu varhanní sonátu. Tichounce, s neuvěřitelně plastickým vedením hlasů.“

„Stravinského symfonie vyzněla těžkopádněji a masivněji, charakteristická asketická suchost a holost skladatelova neoklasického hudebního myšlení a pichlavého vyjadřování zůstala trochu zastřena.“

České publikum mělo první příležitost setkat se naživo s proslulým postmoderním americkým skladatelem Johnem Adamsem. Přijel na Pražské jaro jako dirigent vlastní hudby i dalších děl premiérovaných ve Spojených státech. Umělec s renomé dosahujícím globálních rozměrů, letos šestasedmdesátiletý, stál v úterý v Rudolfinu před Českou filharmonií. Ne přímo charismatický, ale přesto vyzařující dostatečnou energii, aby koncert se zajímavým programem a s legendou před očima zapůsobil jako událost.