„V čele komorního orchestru PKF – Prague Philharmonia jako protagonistka večera stanula ukrajinská dirigentka Oksana Lyniv.“

„Bylo potěšením sledovat, jak dirigentka ten rozeklaný monument bezpečně vede a usměrňuje jednoduchými, přehlednými gesty, bez zbytečné exaltace.“

„Právě ve vygradovaných partiích se projevila síla elektrizujících gest Oksany Lyniv, a to nejen v porozumivé reakci interpretů – zápal se dokázal přenést i na publikum.“

Koncerty Pražského jara jsou mnohdy různým způsobem dramaturgicky tematizované. Ačkoliv v tomto případě to nebylo výslovně zdůrazněno, večerní koncert v neděli 28. května v Rudolfinu z podstatné části náležel ukrajinským umělcům, ukrajinské kultuře a potažmo Ukrajině jako takové. V čele komorního orchestru PKF – Prague Philharmonia jako protagonistka večera stanula ukrajinská dirigentka Oksana Lyniv. S pražskými filharmoniky je ostatně dobře obeznámena, společně účinkovali v Praze už v roce 2015.

Tehdejší příznivý ohlas lze letošním vystoupením připomenout a především umocnit. Mezitím působila v čele významných západoevropských symfonických těles, letos například debutovala v Londýně, výrazně se profiluje i v hudebně-dramatické oblasti v rámci hned několika slovutných evropských operních domů, ovšem dominantou nepochybně zůstává její zahájení bayreuthských wagnerovských slavností v roce 2021; v historii tohoto hvězdného festivalu svěřené jako vůbec první ženě.

Autor úvodní skladby, symfonických písní V plamenech pro soprán a orchestr, Eduard Resatsch, pochází ze Lvova, kde absolvoval své první specializované hudební školení. Od roku 1998 působí jako violoncellista Bamberského symfonického orchestru a soustavně se věnuje hudební kompozici, namnoze v podobě společensky akcentovaných projektů. K nim nepochybně patří zmíněný pětidílný písňový cyklus na poezii celoživotně angažované ukrajinské básnířky Liny Kostenko (*1930) z generace tzv. „šedesátníků“. Texty Resatschovy kompozice jsou výběrem pěti básní z jejího cyklu 300 básní z roku 2012. Skladatel k nim má vyhraněný emoční vztah, dle vlastních slov byl jimi fascinován a navíc tu pro sebe objevil skryté hudební kvality textu, jimž se mělo dostat adekvátního zhodnocení právě jejich zhudebněním. Reálné provedení odkrylo tento energetický náboj akcentující přímo filozofické kategorie, a to nejen života a smrti, ale i vzdoru.

Tím rezonovaly už první takty celku, v orchestru dané přímo bojovným nástupem. Vokální sólo vzápětí zřetelně odkrylo, jak jeho hudebněmelodické utváření vychází z reálné řeči veršů. Sólový part přednesla ukrajinská pěvkyně Julia Tkačenko, umělkyně s úspěšnou bilancí soutěžních úspěchů i operních angažmá na Ukrajině i jinde v Evropě, zejména v Itálii. Její dominantní výrazová poloha tkví ve spíše pohyblivém ukotvení někde uprostřed mezi lyrickým a dramatickým projevem. Tato dispozice dobře ladila s tu skrytější, tu zjevnější výrazovou naléhavostí díla, přítomnou jak v obsahové stránce zhudebněné poezie (k dispozici byl v programové brožuře text ukrajinského originálu i českého překladu), tak v dikci hudební složky. Lyrika měla spíše drsnější přídech v rozvleklých, táhlých pasážích v proudu hudebního přediva, s pěknými sóly v sólové flétně, violoncellu nebo lesním rohu, avšak ve dvou gradačních vrcholech přibližně před středem skladby a pak před závěrečným vyvrcholením ústila do vypjaté exprese tragické vřavy s vyzpívanými výkřiky. Zhruba dvacetiminutový celek byl realizován celistvě, bez cézur, attacca a výkon Julie Tkačenko vyzněl naprosto autenticky. Jejím i kolektivním výkonem bylo publikum nadšeno a ovacemi to dalo patřičně znát. Nepochybně tím umocnilo úspěch závažného hudebního díla, jež mělo v Praze světovou premiéru.

Bylo potěšením sledovat, jak dirigentka Oksana Lyniv ten rozeklaný monument bezpečně vede a usměrňuje jednoduchými, přehlednými gesty, bez zbytečné exaltace. V podstatě týž přístup – byť v distingovanější formě – zaujala při provedení Duetta-concertina pro klarinet, fagot, smyčcový orchestr a harfu Richarda Strausse. Sólové party byly svěřeny vítězům loňské Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro 2022 v dotyčných oborech, jimiž se stali klarinetista Lilian Lefebvre z Francie a fagotistka Minju Kim z Korejské republiky. Oproti Resatschově de facto kantátové výpovědi nastala diametrálně odlišná hudební atmosféra předznamenaná líbezným úvodem obou sólistů, jenž zároveň anticipoval mozartovskou druhou polovinu programu po přestávce. Straussovo obligátně třívěté concertino má své obsahové pozadí s různě tradovanými variantami a tradičními pohádkovými postavami – princeznou, pasáčkem vepřů, princem a medvědem, včetně polibku následovaného zázračnou proměnou. Také tato skladba zazněla v nepřetržitém sledu, myslím ku prospěchu kompaktnosti hudebního příběhu. Strauss, jenž tuto svou poslední instrumentální skladbu napsal pouhé dva roky před smrtí, se tu ukázal být skutečným mistrem instrumentačního umění nejen co do povahopisné charakteristiky obou sólových nástrojů, ale i drobnokresby kolektivní složky. Sólisté kromě technické stránky vynikli skvělým cítěním frází (toto hlavně klarinet) i sebemenších detailů jakož i vystižením subtilní komiky (toto zase spíše a logicky fagot). Bezpečně se orientovali v rostoucím propletení svých partů gradovaných nabývající virtuozitou. Kolektiv smyčců, účinně stimulovaný dirigentkou, se postaral o křehký a celistvý zvuk.

V Symfonii č. 38 D dur „Pražské“ Wolfganga Amadea Mozarta dirigentka pracovala výlučně s orchestrem a projevilo se to i ve vizuální stránce jejího projevu. S ohledem na výborně připravené těleso se mohla soustředit na detailní záležitosti, přesto však neztrácela ze zřetele odstupňovaně gradované napětí a velkorysý dramatismus tohoto pozdního Mozartova díla, mj. spřízněného s jeho vrcholnými operami, zejména s Donem Giovannim. Takto se manifestovala hned první věta, též náhlými kontrasty a hrdinským naladěním zásluhou razantních dechů. Druhá věta upoutala dynamickým zvlněním frází, které spolu s dechovými sóly, zejména hoboje, přispělo k výrazovému profilování v podstatě stejnorodého hudebního proudu. Syntéza křehkosti a dramatismu se vehementně připomenula s nástupem třetí věty, kde atmosféra Dona Giovanniho rezonovala nejnápadněji. Vkusně odlehčené byly náročné běhy houslí, také sóla hoboje a flétny. Nicméně právě ve vygradovaných partiích se projevila síla elektrizujících gest Oksany Lyniv, a to nejen v porozumivé reakci interpretů – zápal se dokázal přenést i na publikum (totiž jeho méně zkušená část dokonce měla tendenci tleskat už po první větě!). Mozart sympatické ukrajinské dirigentce bytostně sedí a Mozartova „Pražská“, jak ji podala, může být dozajista považována za její osobní poctu Praze.

******

Foto: Pražské jaro / Petra Hajská