„Jak už bylo naznačeno, provedení díla samotného je událostí prvořadého významu.“

„Všichni čtyři sólisté – kromě toho, že se svými výkony i působností těší všeobecně a vynikající pověsti v rámci svých oborů – jsou zároveň mezinárodně respektovanými specialisty stylové interpretace staré hudby.“

„Roli dominantní osobnosti beze zbytku zastal britský dirigent Nicholas Kraemer.“

K bezprecedentním počinům i zážitkům pražského hudebního života na začátku nového roku bezesporu náleží trojí provedení Mesiáše Georga Friedricha Händela, „oratoria všech oratorií“, monumentálního díla génia barokní hudby a zároveň jednoho z největších hudebních tvůrců všech dob. Jak už v takových případech bývá, k jeho provedení se spojily síly domácích těles a zahraničních sólistů, včetně dirigenta.

Dvořákova síň Rudolfina se ve dnech 4. až 6. ledna rozezněla jedinečnou hudbou v provedení orchestru České filharmonie, v jejímž čele stanul britský dirigent Nicholas Kraemer (*1945), jenž patří k protagonistům stylově poučené interpretace a v současné době je hlavním hostujícím dirigentem chicagského sdružení Music of the Baroque. Dále účinkoval Pražský filharmonický sbor, připravený jeho hlavním sbormistrem Lukášem Vasilkem, spolu s čtveřicí britských sólistů – sopranistkou Carolyn Sampson, mezzosopranistkou Helen Charlston, tenoristou Andrewem Staplesem a basistou Matthewem Brookem.

Jak už bylo naznačeno, provedení díla samotného je událostí prvořadého významu. Také v kontextu tvorby svého autora Georga Friedricha Händela (1685–1759) má výsadní postavení. Händel, původem Němec, byl ve své době skutečným Evropanem, absorboval prostředí a hudební vlivy nejen německé, ale i italské a po větší polovinu života zejména anglické. Co do výčtu v jeho tvorbě zastoupených hudebních druhů a žánrů byl skladatelem všestranným, už za svého života proslul jako mistr rozměrných útvarů hudebně-dramatických a vokálně-instrumentálních duchovních, v nichž s anglickým prostředím splynul tak dokonale, že i díky výsadnímu společenskému postavení završil svou životní dráhu jako významný skladatel anglický, jenž ještě dlouho po Purcellovi neměl sobě rovného.

Händel Mesiáše zkomponoval v roce 1741, to už pobýval v Anglii plná tři desetiletí. Dílo napsal během necelého měsíce. Neuvěřitelně krátká doba, za níž vznikla i jeho další monumentální díla, ostatně byla pro něho charakteristická. Premiéra v dubnu 1742 byla natolik úspěšná a pro autora fatální i zavazující, že zbytek života se věnoval cele tvorbě oratorní. Sám v posledním desetiletí svého života zavedl každoroční londýnská uvedení Mesiáše ve velikonočním období, zatímco v Dublinu, kde dílo zaznělo poprvé, zdomácněla tradice jeho uvádění během adventu. Není bez zajímavosti, že obě období mají své důležité místo v textu i hudbě oratoria. Je neobyčejně koncentrovaným souběhem událostí celého Kristova života od narození po ukřižování. To se samozřejmě odráží i v povaze mnohotvárného zhudebnění a během pražského provedení bylo možno sledovat, jak obsahová struktura díla našla svůj výraz i v interpretačním podání.

Dnes, kdy stylově věrohodné provozování hudby historicky vzdálenějších období by mělo být a namnoze bývá obligátní samozřejmostí, pokaždé oceníme přístup i snahu o věrohodnost těch interpretů, u nichž stará hudba nebývá převažující doménou. To je případ zejména orchestrálních i sborových těles věnujících se hudbě v širokém stylovém záběru. Se zadostiučiněním jsme mohli konstatovat, že se tak v zásadě dařilo jak filharmonikům, tak sboristům. Zejména orchestrální hráči pohotově a flexibilně zaujali žádoucí výrazové sdělení bez vibrata, včetně frázování, jsouce zdařile usměrňováni koncertním mistrem Jiřím Vodičkou. Výkon Pražského filharmonického sboru pak měl punc vysoké hodnoty, naplňující a zároveň přesahující mantinely „pouhé“ stylovosti.

Zato všichni čtyři sólisté – kromě toho, že se svými výkony i působností těší všeobecně a vynikající pověsti v rámci svých oborů – jsou zároveň mezinárodně respektovanými specialisty stylové interpretace staré hudby. Nejprve na sebe upozornil tenorista Andrew Staples hned v úvodním oddílu první ze tří částí oratoria. Jeho kovově, avšak zároveň měkce znějící tenor má neobyčejně širokou amplitudu vyjádření – řečeno terminologií hudebně-dramatického projevu – počínaje lyrickým zamyšlením až po hrdinskou polohu. To patřičně korespondovalo s jeho rolí jakéhosi komentátora či mentora v průběhu odvíjejícího se příběhu oratoria. Renomovanou interpretkou povýtce händelovskou je mezzosopranistka Helen Charlston. Její hlas má zejména v nižší poloze podmanivě zastřené zabarvení, kdežto ve vyšší přesvědčivou sílu sdělení.

Naopak oborově univerzální působností se může vykázat sopranistka Carolyn Sampson, ovšem právě v Mesiáši přesvědčila o svých mimořádných kvalitách v oboru staré hudby. Její po celém rozsahu zářivý a podle situace ad hoc mistrně ovládaný soprán v rámci oratoria průběžně (a to i četností vystoupení) vévodil zejména v dramatických pasážích biblického příběhu. Celkovou vytížeností a výrazově hlasovým zvládnutím své role zvláště v barytonové poloze podobnou charakteristiku osvědčil basista Matthew Brook, se zvláštním akcentem v kulminujícím oddílu před závěrem oratoria.

Dá se říci, že úhrnný počet interpretačního aparátu respektoval, popřípadě mírně přesahoval zvyklosti händelovské reality své doby. Smyčcové nástroje byly doplněny varhanním pozitivem, dvojicí hobojů a fagotem, v závěrečných oddílech oratoria ještě dvojicí trompet (zmíníme skvělé rozsáhlé sólo Waltera Hofbauera) s tympány. Roli dominantní osobnosti beze zbytku zastal britský dirigent Nicholas Kraemer. Orchestr, sbor i sólisty řídil střídavě od cembala i ze stupínku. Jeho výkon byl i vizuálně imponující a obdivuhodný, dirigoval s neutuchající vervou a nadšením, bylo zjevné, že s interprety si dokonale rozumí, převažovala velkorysá, avšak přesně zacílená a každý detail sledující gesta. Také publikum bylo díky interpretačním kvalitám Händelovým Mesiášem v průběhu téměř dvouapůlhodinového kolosu dokonale zaujato. Nepochybně jsme zažili jeden z vrcholů celé letošní sezóny.

******

Foto: Petra Hajská