„Programová dramaturgie volila skladby výhradně českých autorů, stylově navíc značně různorodé až kontrastní.“

„Jestliže termín ‚antiklimax‘ postihuje postupné vyhasínání intenzity, pak Štochlova skladba na této tendenci akusticky a výrazově staví a hudebními prostředky ji povyšuje do roviny duchovní.“

„Publiku podmanivý drajv provedení prvního Smyčcového kvartetu Vítězslava Nováka konvenoval natolik, že výkon po zásluze vřele aplaudovalo.“

Komorní hudba má zvláštní kouzlo i moc – všude se takzvaně „vejde“, dokáže potěšit v jakémkoli prostředí a v jakýkoliv roční čas. Míří hlouběji do niterných pocitů lidí a má nepochybnou integrující sílu. Realizuje se všemi existujícími stylovými proudy a málokdo jí odolá. Tyto a spřízněné myšlenky mohly napadnout návštěvníky koncertu Doležalova kvarteta pořádaného v rámci právě probíhající sezony Českého spolku pro komorní hudbu 16. ledna v Sukově síni Rudolfina.

Programová dramaturgie koncertu vykazovala několik specifických hledisek, k těm určujícím nepochybně patřilo, že volila skladby výhradně českých autorů, stylově navíc značně různorodé až kontrastní. Doležalovci – účinkující v obsazení Václav Dvořák a Alexej Rosík (housle), Martin Adamovič (viola), Vojtěch Urban (violoncello) – tentokrát pozvali Michaelu Hrabánkovou, českou hobojistku působící v Paříži, aby zastala part svého nástroje v úvodním Kvintetu pro hoboj a smyčcové kvarteto č. 1 B dur Josefa Myslivečka. Il Boemo, jak Mysliveček býval ve své době zván a naposledy připomenut velkolepým filmem, žil v letech 1737 až 1781 a proslul především tvorbou operní. Avšak také jeho mnohostranná instrumentální hudba se zvláště v nové době těší neutuchajícímu zájmu interpretů i návštěvníků koncertních síní.

Hobojový kvintet č. 1 B dur, jak lze posuzovanou skladbu rovněž nazvat, je ovšem skladbou radikálně vzdálenou hudebně-dramatické pompě, jež Myslivečkovu pověst provází. Původně byl součástí šesti skladeb, kde hoboj mohl být alternován flétnou. Autor celý soubor napsal čtyři roky před svou smrtí v Mnichově, kde se léčil už jako těžce nemocný. Ke cti kvartetistů budiž připomenuto, že novodobé oživení těchto kvintetů (z původní šestice se v rukopisu dochovala jen polovina) je výsledkem jejich badatelského úsilí. V jejich interpretačním podání dílo výrazově působilo spíše věcně, což vyhovovalo poněkud zemitějšímu charakteru oproti dobovému galantnímu stylu, jenž by vyžadoval patrnějších dynamických, výrazových a agogických nuancí. Hobojový part – v pravém smyslu obligátní, bez nápadnějšího sólování – vyzněl v decentních proporcích. Bohužel jsme postrádali kompaktnější, typicky kvartetní „zakulacení“ celkového zvukového obrazu. Akustické „obnažení“ jednotlivých nástrojů má zřejmě na svědomí umístění podia doprostřed delší strany sálu.

Violista a skladatel Ondřej Štochl (*1975), ve skladbě na pražské AMU žák Marka Kopelenta, pedagogicky působí na Konzervatoři Jana Deyla v Praze. Specifikum tamějšího prostředí naplno rezonuje v jeho empatickém přístupu k tamnímu studentům, na což klade velký důraz v koncepci vlastní skladatelské činnosti. I na to odkazují názvy dvou jeho profilových CD – Na cestě k vlídnosti nebo Echo fragile (Křehká ozvěna). Skladba Antiklimax pro smyčcové kvarteto byla napsána právě pro Doležalovo kvarteto teprve nedávno, v loňském roce, a v pojednávaný večer zazněla v premiéře. Také ona má zmíněné atributy na zřeteli. Jestliže termín „antiklimax“ má postihovat postupné vyhasínání intenzity (opak vyvrcholení), pak Štochlova skladba nejenže na této tendenci akusticky a výrazově staví, ale ke všemu povyšuje tento pojem hudebními prostředky do roviny duchovní. V kontextu autorovy tvorby je podle jeho vlastního sdělení konfrontována se smyslem jeho snažení vůbec.

Nejen samotná premiéra skladby, ale vůbec její přijetí, studijní ponor i výsledný tvar, který jí byl vtisknut, má pro Doležalovo kvarteto význam naprosto jedinečný. O obtížnosti adekvátního uchopení kompozice svědčí, že je notograficky zapsána naprosto přesně, se všemi detaily a je ji třeba hrát přímo z partitury. Hudebníci k ní mají vztah intenzivního osobního prožívání, museli si osvojit nebývalé technické postupy atd. Počáteční expresivní vpád hudby je v dalším průběhu vystřídán několikerými kontrasty, další směřování přináší mnohé témbrové zvláštnosti, místo melodie jen zvukové poryvy, občasné rubatové „šoky“, individualita jednotlivých nástrojů je evidentní. Časté jsou škálové skluzy a glissanda (ta snad až nadbytečná), dostaví se i záměrné intonační rozostření, přibývá vytrácivého prosvětlování, z úryvků se stávají nepatrné glosy. Štochlův stylově progresivní počin je v kontextu toho, co můžeme na koncertech slyšet, skutečně raritní, rozhodně nepostrádá dějovou poutavost a tektonickou přesvědčivost, i když celek – trvající necelou čtvrthodinu – tak, jak je koncipován, by mohl být o nějakou tu minutu kratší. I tak etický rozměr Štochlova Antiklimaxu hudebně naprosto přesvědčivě vyústil v katarktické vyznění.

Na to, abychom poté mohli náležitě vychutnat provedení Smyčcového kvartetu č. 1 G dur, op. 22 Vítězslava Nováka (1870–1949), bylo obligátní přestávky opravdu zapotřebí. Novákův kvartet je víc než jen ozvěnou autorova okouzlení folklórem moravského Slovácka a Slovenska během posledního pětiletí sklonku 19. století, tedy období jeho už zralé mladosti jak životní, tak skladatelské. Byl dokončen na podzim roku 1899 a v kontextu posuzovaného koncertu není bez zajímavosti, že se ucházel o Cenu Českého spolku pro komorní hudbu. Všudypřítomnost motivu valašské písně je v průběhu třívěté kompozice transparentní, avšak zdaleka nejde o pouhé citace, nýbrž především o frapantní přítomnost tektonicky jednotícího svorníku struktury díla napříč celkovým spektrem všech čtyř nástrojů. Právě tento moment interpretačně pěkně korespondoval s muzikantsky temperamentním přístupem Doležalovců, byv ještě posílen počinem až kuriózním, kdy primárius a sekundista si vyměnili své role.

Partu prvních houslí je hned na začátku svěřena vůdčí role, a to přímo s vášnivým nasazením, které v určitých modifikacích vydrželo kompaktnímu proudu celé první věty, též za účinné podpory integrujícího violoncella. Náladové založení prostřední věty je – možná překvapivě – podobné, rozhodně však neomrzelo, neboť se mu dostalo vnitřně bohaté profilace celkové struktury (mj. s působivým violovým sólem). Třetí věta po střízlivé odměřenosti pomalé introdukce doslova překypuje nárůstem folklórních idiomů. Interpretace tuto dispozici vygradovala na úroveň barvité, dojmem strhující exprese. O to více, jako lyrické zněžnění, zapůsobila melodicky zklidňující lyrická epizoda. Nicméně publiku podmanivý drajv provedení prvního Smyčcového kvartetu Vítězslava Nováka konvenoval natolik, že výkon po zásluze vřele aplaudovalo. Kvarteto se pak odvděčilo a v duchu vítaného zklidnění rozloučilo aranžmá jedné z částí Dvořákových Cypřišů.

Úspěšné vystoupení Doležalova kvarteta, kterému se dosud jako jedinému souboru podařilo dvakrát získat Cenu Českého spolku pro komorní hudbu (v letech 1989 a 2015), mělo význam přímo symbolický. Stejného dne by se totiž violista Karel Doležal, zakladatel a umělecký vedoucí souboru v původním složení, dožil sedmdesáti šesti let…

Foto: Richard Domitrek pro Doležalovo kvarteto