„Je potřeba najít balanc – hledání formy u nevidomých je velmi citlivé.“

„Ztráta zraku už jednoduše neznamená ztrátu přístupu k informacím, jak tomu mohlo být dříve.“

„Jejich pohled je pohledem spíše zevnitř a týká se prožívání jednotlivých detailů.“

Česká republika má ve vzdělávání nevidomých hudebníků relativně silnou tradici. Uspořádat právě zde Mezinárodní soutěž nevidomých skladatelů se tak jeví jako zcela logická volba. Již 22. ledna se na Konzervatoři Jana Deyla uskuteční koncert vítězů této soutěže. Zazní skladby šesti autorů a autorek z pěti zemí, v podání studentů i pedagogů Konzervatoře Jana Deyla, ale i Pražské konzervatoře nebo HAMU. O soutěži, vzdělávání nevidomých skladatelů a skladatelek, i o specifikách jejich hudební řeči, mluví v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz skladatel, pedagog Konzervatoře Jana Deyla a předseda poroty zmíněné soutěže Ondřej Štochl.

Ondřeji, mohl bys soutěž přiblížit? Jaká je její historie?

Je to celkem dlouholetá záležitost, proběhlo několik ročníků, nicméně ten poslední se konal před zhruba dvanácti lety. Zájem tenkrát utichal, a to bohužel i ten institucionální. Obnovili jsme to tedy letos, po delší době. Jde o společný projekt Konzervatoře Jana Deyla a Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých.

Jakou mělo obnovení soutěže odezvu?

Přihlásilo se nám celkem třináct účastníků z různých zemí. To je dosavadní rekord. Samozřejmě, nezní to možná jako velké číslo, jenže nevidomých skladatelů není zas tak mnoho.

Jsou nevidomí skladatelé systematicky vzděláváni?

V každém státě je ta péče jiná. A ač bychom očekávali, že čím vyspělejší a bohatší stát, tím vyšší úroveň vzdělávání nevidomých bude poskytovat, není tomu tak. Například v Československu mělo toto vzdělávání vysokou úroveň, jiným příkladem je třeba Rusko, tam je dokonce vysoká škola pro nevidomé muzikanty. Speciální školy tohoto typu se dlouhodobě ukazují jako velmi úspěšné.

Takže fakt, že v Česku máme konzervatoř, která nevidomé systematicky vzdělává, není samozřejmý?

Zdaleka ne. Je ale fakt, že s dnešními technickými vymoženostmi je již méně problematické studovat i na „normální“ konzervatoři a mít k tomu třeba asistenta. Existují dávno například tiskárny na Braillovo písmo, nemusí se vše přepisovat ručně, jako donedávna. Mělo to vliv hlavně na dostupnost notových materiálů. Třeba náš archiv ručně přepsaných notových materiálů, který máme na konzervatoři, je celkem rozsáhlý. Jde ale především o klavírní literaturu. Velmi problematická bývala ale dostupnost jakýchkoli partitur. Na jejich přepisy se nedbalo, skladba jako obor se v podstatě nevyučovala. Toto je dnes snazší díky softwaru, který dovede notové materiály do bodového písma převést a vytisknout. Obecně: ztráta zraku už automaticky neznamená ztrátu přístupu k informacím, jak tomu mohlo být dříve. Tím více se ale ukazují jiná, mnohem hlubší specifika výuky kompozice u nevidomých.

Jaká tedy jsou tato specifika?

Jsou to spíše rozdíly než problémy. Zrak není jen informační smysl, ale ovlivňuje i myšlení člověka tím, že umožňuje vnímat distančně. Prostě první je pohled z dálky, s odstupem. Nevidomí se oproti tomu učí především hmatem. Který distanční není. To se odráží například v tom, že nevidomým studentům chybí vjem perspektivy. Postrádají povědomí o tom, že mohou vidět nějaký celek, a teprve pak si jej rozložit na detaily. Nevnímají tedy přirozeně celek jako formu nadřazenou jednotlivostem, to se učí až druhotně. Při komponování se to projevuje například určitou syrovostí formy. Roli v tom hraje i to, jestli například člověk o zrak přišel až v průběhu života nebo jestli se jako nevidomý narodil. Nebo jestli má například zbytky zraku či zachovaný světlocit a je tak zvyklý podle zraku reagovat alespoň na nějaké podněty.

Vztah celku a detailů je při kompozici, ale obecně i například u otázek formy a její analýzy, relativně důležitým aspektem. Jak tedy tento aspekt řešíš s nevidomými studenty?

Když s nevidomými studenty analyzuji, jde to skladby, které vytvořili vidící. Studentům proto musím přiblížit toto myšlení. To, že vidící skladatel si často nejdříve rozvrhne formu, dívá se na ni jakoby z dálky a až pak se zabývá detaily. Při komponování od nich pak sice tento přístup vyžadovat mohu, a oni ho dokonce i mohou velmi dobře zvládnout, ale myslím si, že je to vždy na úkor něčeho důležitějšího. Že to není autentické. Chtít od nich rozvrh formy a její postupné zaplňování hudbou… to potom není jejich vize. Ten tvar si časem představit dovedou, ale prostě jim není tak vlastní mít ho jako východisko. K principům motivického spříznění skladby, stylové jednotnosti či tektonické výstavby musejí dojít jinudy, nevidí je z dálky či s odstupem jako my. Jejich pohled je pohledem spíše zevnitř a týká se prožívání jednotlivých detailů.

Co tedy děláš pro jejich přirozenější projev? Nebo, čeho se snažíš zcela vyvarovat?

Největší chybou je podle mě učit nevidomé od začátku vyplňovat formální schémata. Oni se to naučí, ale je to prostě takové luštění křížovky. Ostatně, tento přístup podle mě není zcela v pořádku ani u studentů bez poruch zraku. Pro nevidomého má ale fatální následky. Tímto způsobem se jeho myšlení ohne hned na začátku a bude mít o mnoho těžší přístup k tomu, co by mohl být jeho jazyk. Myslím si, že postup by zde měl být opačný. Dostat se ke tvaru opřenému o detaily, k celku, který vlastně bude až druhotným. Hledat tvar je pak ale taky třeba, někdy dost intenzivně, mohlo by se stát, že by skladba výsledné podoby dosáhla jen opravdu těžko. Takže je potřeba najít balanc – hledání formy je v tomto případě velmi citlivé.

Když se vrátím k soutěži, kdo vlastně skladby hodnotil? Všechno zmíněné je asi potřebné zohlednit, byli tedy zastoupeni i nevidící skladatelé?

Nevidících autorů není pořád tolik, aby bylo jejich zástupce pro takovouto příležitost jednoduché vybrat. Skladba se u nás už tedy vyučuje a skladatelů a skladatelek tak přibývá, ale jsou to zatím mladší ročníky. V porotě tak byl Pavel Zemek Novák, Eduard Douša, Jevgenij Iršai, Albert Breier a já. Věřím, že stylově jsme byli dostatečně pestrou a tím i objektivní porotou. Na koncertě vítězů nakonec zazní kompozice skladatelů Česka, Turecka, Nizozemska/Německa a Ukrajiny.

Byla v soutěžních skladbách některá popsaná specifika patrná?

Určitě bylo vidět, jaké vzdělání mají skladatelé a skladatelky za sebou. Jestli se například integrovali do škol pro vidící. U některých skladeb byl znát výrazný osobitý přístup, jiné byly prostě kvalitně napsány ve stylu, který následoval něco, řekněme, známého. Určitě jsme vnímali jistou snahu přiblížit se myšlení vidících autorů, ale i takové, které mají svoji jedinečnou estetiku.

Lze tuto estetiku charakterizovat?

Samozřejmě je to individuální a závisí to, kromě povahy a osobnosti, jak u všech lidí, například i od stupně nevidomosti. Myslím ale, že u nevidících autorů je často patrná větší inklinace k něčemu známému: mám dojem, že mají v životě toho neznámého tolik, že nepotřebují být za každou cenu progresivní. Možná je tam skryta jistá touha po bezpečí, nevím. Vnímám i jistou bezbrannost a přímost. Myslím si, že je to něco, co by se nevidícím skladatelům a skladatelkám nemělo brát.

Foto: archiv Ondřeje Štochla, ilustrační – Facebook / Konzervatoř a střední škola Jana Deyla, Martin Salajka