„Brzy po začátku rozvíjejícího se příběhu Kvartetu e moll asi nejvíce upoutala křehká struktura zvukového obrazu, a to jak ve smyslu vertikálního celku, tak v krátkých promluvách jednotlivých nástrojů.“

„V pojednávané interpretaci Hagenova kvarteta se však právě obsah jednotlivých vět stal východiskem nesmírně kreativního dotváření ad hoc.“

„Beethovena lze jistě hrát různými způsoby, Hagenovo kvarteto ovšem ukázalo, že jinak zároveň může znamenat dost radikální překvapení.“

Ne každý koncert má tak vysoko nastavenou pomyslnou „laťku“ – s faktorem značného očekávání bylo bezpochyby konfrontováno vystoupení smyčcového kvarteta Hagen Quartett 25. října ve Dvořákově síni pražského Rudolfina v rámci koncertů Českého spolku pro komorní hudbu. Očekávání bylo o to napjatější, že na programu byla dvě díla téhož autora, Ludwiga van Beethovena. Obě mají punc jedinečných počinů v rámci kvartetní tvorby svého autora i daného žánru vůbec.

Smyčcové kvarteto původně čtyř, posléze tří sourozenců Hagenových bylo založeno v roce 1981 a od roku 1987 působí v sestavě Lukas Hagen a Rainer Schmidt (housle), Veronika Hagen (viola) a Clemens Hagen (violoncello). Domovským městem souboru je Salzburg a v tamějším Mozarteu jeho členové vesměs pedagogicky působí. Rozsah jeho činnosti je vpravdě celosvětový s imponujícím repertoárem kvartetní literatury klasicko-romantického odkazu, nevyjímaje hudbu novodobou včetně děl současných. Důležitým mezníkem specifické pozornosti věnované Hagenovým kvartetem Beethovenovi byla sezóna 2012/2013, kdy absolvovalo světové turné právě s interpretací kompletních Beethovenových smyčcových kvartetů. Oba kvartety, které Hagenovci provedli tentokrát v Praze, znamenají zásadní průlom i v kontextu dosavadního vývoje žánru smyčcového kvartetu vůbec.

Smyčcový kvartet e moll, op. 59: č. 2 je prostředním z trojice tzv. Razumovských kvartetů, pojmenovaných podle objednavatele, komponovaných v letech 1806/1807 a publikovaných 1808. Premiéru měly ve vídeňském paláci hraběte Razumovského, ruského vyslance u dvora rakouského císaře. Pocházejí ze středního období autorova života a tvorby. Na rozdíl od předchozích Beethovenových kvartetů se vyznačují patrnou exkluzivností co do interpretačních i posluchačských nároků.

Brzy po začátku rozvíjejícího se příběhu Kvartetu e moll asi nejvíce upoutala křehká struktura zvukového obrazu, a to jak ve smyslu vertikálního celku, tak v krátkých promluvách jednotlivých nástrojů. Nicméně i v tak homogenní struktuře byla individualita hráčů dobře rozpoznatelná. V poměrně rozsáhlé úvodní větě bylo exponováno hodně z toho, co se stalo pro celkový interpretační profil charakteristické – stále ještě decentní, vynořivší se a záhy utlumené kontrasty, místy až extrémní dynamika piano, dokonalé splnění technicky virtuózních nároků, výrazová propracovanost v crescendech i decrescendech včetně šetrného zacházení s vibratem. Ve druhé větě patrněji, avšak stále decentně, jen občas prokmitával nadhled prvních houslí. Nehledě na charakteristicky beethovenovskou individualitu jednotlivých partů tu převažoval sourodý, kompaktní tvar, v poloze obezřetně sledovaného mezzoforte utvrzující o permanentně přítomném výrazově-dynamickém východisku s náladou jakoby z jiného světa.

Odtud už nic nebránilo tomu, aby třetí věta byla prostoupena těžko popsatelným druhem napětí, překvapivě přítomným mj. i v závěrech dílčích frází. Obligátní scherzosní dravost se měnila v hravost a citace tematicky charakteristického popěvku utvrzovala prožitek spontánního, avšak jemného muzicírování. Finale nás z toho vytrhlo svým náhlým prudkým spádem s rubatově „opěrnými body“ zpřehledňujícími stavbu závěrečné věty a kontrastně vyčnívajícími nad pianissimovou melodickou drobnokresbou.

Jestliže Razumovského kvartety Beethoven napsal až po Eroice a Fideliovi, pak jeho Smyčcový kvartet B dur, op. 130 vznikl až po Deváté. Je součástí trojice kvartetů objednaných jiným ruským aristokratem, tentokrát rovněž známým mecenášem umění knížetem Golicynem z Petrohradu. Také tento kvartet v rámci dotyčné trojice vznikl 1825 jako prostřední. Ve svých posledních smyčcových kvartetech se Beethoven dopracoval vysoce individualizované osobní výpovědi, kterou jeho současníci stěží byli schopni pochopit a také docenit. Příkladem za všechny, a navíc skutečně výjimečným je Velká fuga jako poslední z šesti vět Kvartetu B dur. Obtížná srozumitelnost a nepochopení Velké fugy se promítly do jejího osudu bezprostředně už po premiéře v březnu 1826. Beethoven dotyčný kvartet opatřil novým finále a Velká fuga, kterou dodatečně transkriboval pro čtyřruční klavír, byla publikována jako samostatné dílo.

Bethovenův Smyčcový kvartet B dur jsme vyslechli po přestávce v původní podobě, tedy i s Velkou fugou na závěr. Nehledě na dobově neobvyklou zvláštnost, jakou byla Velká fuga na závěr, také větší počet vět i jejich náplň – to vše vybočovalo z navyklé normy. V pojednávané interpretaci Hagenova kvarteta se však právě obsah jednotlivých vět stal východiskem nesmírně kreativního dotváření ad hoc. Po kratičkém, polyfonně rozjímavém vstupu následovalo velkolepé defilé. Předvedlo, jak leckdy z myšlenkově banální záležitosti, jakou představují figurativní stereotypy, stupnicové pasáže, dílčí epizody apod. učinit vpravdě velkou, imponující záležitost. V následující větě v souladu s radikálním tempem byly tyto postupy ještě více vyostřeny. Ve třetí, dynamicky působivě prokrvené, rozverné větě, si kvartetisté v jakémsi dialogu doslova pohrávali s autorským hudebním textem – dynamicky, agogicky i celkově výrazově s patrnějším dílem zemitosti, včetně gradace.

A opět – interpretační evoluce jako by neměla dost: v utváření myšlenkově vskutku zvláštní hudby věty čtvrté vládla notně odlehčená atmosféra. Předposlední pátá věta Cavatina znamenala zasněný až velebný ponor napůl skryté, ale v celkovém zvukovém spektru stále zřetelné melodie. Vnitřní proměnlivost celého díla vrcholila dramatičností závěrečné fugy. Po tom, co jsme vyslechli, si lze opravdu těžko představit, že by měla chybět nebo být nahrazena něčím jiným.

Dramatický vklad interpretů – viděno prismatem celého koncertu – tu byl skutečně nebývalý. V rubatovaném polyfonním předivu, rozvedeném v souvislém pásmu ve forte, vystřídaném kontrastním zklidněním a následně tempovým oživením, temperamentem doslova hýřili. Energetický výdej, jakého se z jejich strany dostalo této „skladbě ve skladbě“, nota bene v závěru celého večera, byl neuvěřitelný. Beethovena lze jistě hrát různými způsoby, Hagenovo kvarteto ovšem ukázalo, že jinak zároveň může znamenat dost radikální překvapení. Po tom všem, co nadšenému publiku předvedli, ještě v přidané první větě ze Smyčcového kvartetu F dur Maurice Ravela dali překvapivě, s udivující spontaneitou a odlehčením, nahlédnout stylově někam naprosto jinam…

Foto: Česká filharmonie, ilustrační – Andrej Grilc