„Nadešel čas, aby i Dvořákova hudba, od jejíhož vzniku uplynulo více jak jedno století, se stala předmětem hledání původního tvaru, v jakém byla vnímána dobovými posluchači.“

„Jako výsledný tvar nás potěšil vláčný, v dílčích úsecích agogicky bohatě utvářený tempově-melodický průběh hudebního dění, svou proměnlivostí subjektivněji tónovaný, než na jaký jsme zvyklí v podmínkách současného, spíše věcného a rychlejšího sdělení.“

„Také v Osmé symfonii – komponované i uvedené o dva roky dříve než předehra V přírodě – bylo i pro oko potěšením sledovat výkon Marka Štryncla.“

Doba, kdy převládal názor, že stylově poučená hudební interpretace se vztahuje jen na historicky vzdálená období hudební historie, je nenávratně pryč. O tom, že takzvaně stará hudba nutně nemusí být jen hudba starobylá, a že předmětem revivalistického zájmu se může stát dokonce odkaz národních klasiků 19. století, přesvědčil koncert souboru Musica Florea 31. října v kostele sv. Šimona a Judy na Starém Městě v Praze.

Musica Florea působí na české hudební scéně od roku 1992 a brzy získala pověst renomovaného arbitra v oblasti staré hudby. V centru její pozornosti je hudba barokní, však také řada prestižních ocenění, kterého se kolektivu dostalo, zvláště pokud jde o hudbu Jana Dismase Zelenky nebo Johanna Sebastiana Bacha, náleží právě této oblasti. Ocenění se týkají objevných interpretačních a poznávacích hodnot, podložených seriózní badatelskou průpravou a naprosto originální kreativitou v dosažení kýženého zvukového obrazu, jež snaha o autenticitu přináší.

Jak je to však se symfonickým dílem Antonína Dvořáka, které bylo na programu pojednaného koncertu?

Musica Florea počínaje rokem 2002 realizuje vlastní koncertní řady s mnohdy překvapivou dramaturgií, jíž soustavně posouvá svá historicko-stylová vymezení od baroka a klasicismu směrem k hudbě romantické. Výběr se tentokrát zaměřil na Dvořákovu koncertní předehru V přírodě, op. 91 (B 168) a Symfonii č. 8 G dur, op. 88 (B 163). Zakladatel a umělecký vedoucí souboru Marek Štryncl (*1974), jindy usměrňující své svěřence od violoncella, popřípadě barokní kytary, tentokrát stanul jako „právoplatný“ dirigent před mnohonásobně početnějším kolektivem regulérního symfonického tělesa. Nadešel čas, aby i Dvořákova hudba, od jejíhož vzniku uplynulo více jak jedno století, se stala předmětem hledání původního tvaru, v jakém byla vnímána dobovými posluchači, anebo se alespoň k němu věrohodně přiblížila.

Ve snaze o autenticitu ani tentokrát Musica Florea neslevila nic ze svých zásad. Hudebníci hráli vesměs na dobové nástroje nebo alespoň jejich kopie, odpovídající parametrům druhé poloviny 19. století. Samotný přednes a výrazová tvář skladeb je rekonstruována na základě písemných svědectví a hlavně analogií zvukových nahrávek, sice z doby o něco mladší, ale pořízených s účastí interpretů, kteří pamatovali Dvořákovy dirigentské výkony.

Obě Dvořákova symfonická díla mají společné vnější i vnitřní momenty. Dobou jejich vzniku jsou léta kolem roku 1890, o nichž se dá hovořit jako o šťastném období autorova života, bezprostředně zrcadlící jeho úspěchy v Anglii, zatímco ty americké měly teprve nastat. Obě skladby vznikly v prostředí Dvořákova oblíbeného venkovského sídla ve Vysoké u Příbrami a obě – což je rozhodující – reflektovaly jeho přímo niterný vztah k přírodě. Je v nich a slyšíme v nich všechno – těžko obsažitelnou paletu kresby a barev zvuků, jakou si lze v představách dojmů z pobytu v přírodě jen představit. Byl by však hluboký omyl ocenit tuto stránku skladatelova projevu jen jako geniální ilustraci – smysl tkví především ve vyjádření názoru a výrazu mysli prostřednictvím jemu dostupných a jím mistrovsky ovládaných kompozičních prostředků. Nikoli náhodou sehrál tento aspekt adekvátní roli i v kvalitě pojednávané interpretace.

Předehra V přírodě byla komponována od března do července 1891 a premiérována samotným Dvořákem za dirigentským pultem na jaře roku následujícího. Dočkala se nadšeného ohlasu – to je ostatně další moment, jenž obě díla spojuje. Jako výsledný tvar nás v podání Musica Florea potěšil vláčný, v dílčích úsecích agogicky bohatě utvářený tempově-melodický průběh hudebního dění, svou proměnlivostí subjektivněji tónovaný, než na jaký jsme zvyklí v podmínkách současného spíše věcného a rychlejšího sdělení. Celkově se uplatnil patrnější dramatismus jako hold romantismu v celkovém plánu, v závěru upoutala pointace drobných melodických článků.

Také v Osmé symfonii – komponované i uvedené o dva roky dříve než předehra V přírodě – bylo i pro oko potěšením sledovat výkon Marka Štryncla, jeho vervní gestikulaci rukou i paží umocněnou celkovými pohyby a držením těla. Bylo evidentní, že je do díla zcela ponořen a dokonale jej zná. A navíc tyto dispozice dokáže vtisknout orchestru, ať už v plénu či v sekcích nebo i výkonu jednotlivců. Provedení první věty anticipovalo jisté konstanty, příznačné i v následném průběhu čtyřvětého, bezmála třičtvrtěhodinového symfonického kolosu: poutavý vývoj proměnlivé nálady, na dobu romantismu zřetelně poukazující výkony individuální i v sekcích, zejména dechových nástrojů, žesťových i dřevěných. Na smyčcové nástroje nezapomínejme, plnily skvěle svou úlohu po celou dobu, pozoruhodné bylo i rozmístění jejich jednotlivých sekcí v rámci pódia, odlišné od běžného úzu. Dechy se zaskvěly i ve druhé větě, vedle žádoucí celistvosti celkového průběhu spoluurčovaly též jeho charakteristickou členitost. V souladu s romantickou stylovostí přibylo patosu i lyrické vřelosti. Náladotvorná vzletnost spolu s niterností byly v průběhu třetí věty účinně posíleny velmi frekventovanou a proměnlivou agogikou. Symfonické finále přineslo barvitý souhrn již řečeného a jistě mnohého dalšího, uvedeného charakteristickým a nanejvýše transparentním trompetovým sólem na začátku.

Dirigent Marek Štryncl měl v zásobě dostatečný energetický potenciál, aby nejen ve čtvrté větě, kde to bylo nejvíce očekáváno, ale i permanentně, v celkovém proudu dění, imponujícím způsobem ukázal koncepční nadhled i pečlivé detailní utváření hudebního textu, typickou dvořákovskou bodrost i vzlet zároveň a v závěrečných úsecích díla i tolik potřebné umění gradačního odstupňování. S orchestrem si evidentně rozuměl, a kromě vyspělé tempově-rytmické souhry tak docílil i výrazové a témbrové jedinečnosti skryté v partituře.

Foto: Petr Dyrc