„Jsem zařazena do dvou projektů spojených s oslavami narození Bedřicha Smetany.“

„Ivo Kahánek pracuje hodně s představivostí.“

„Soutěžím ráda, poslouchám i ostatní děti, jak hrají, snažím se poučit z jejich chyb.“

Jednou z ambasadorek Roku české hudby je teprve čtrnáctiletá klavíristka Klára Gibišová. Ta už v necelých třech letech doprovázela své sestry na klavír a sama začala hrát dětské písničky. Následně se jí ujala Taťána Vejvodová na pražské ZUŠ Ilji Hurníka. K jedné hodině týdně postupně přidávaly další soukromé lekce a konečně i účast v akademii MenART. Po prvních úspěších v tuzemsku na sebe Klára Gibišová upozornila i na mezinárodní soutěžní scéně v Římě, Bernu, Bruselu, Paříži či newyorské Carnegie Hall. V loňském roce absolvovala i svůj první velký recitál. A jak se jako zástupkyně nejmladší generace interpretů dívá na českou hudbu v jejím výročním roce? 

Kláro, byla jsi vybrána jako nejmladší mezi ambasadory Roku české hudby, vedle Gabriely Beňačkové, Pavla Černocha, Jakuba Hrůši, Jiřího Kyliána, Josefa Špačka a Pavel Haas Quarteta. Co to pro tebe znamená?

Především je to ohromná čest být zařazena mezi taková jména, mezi takové osobnosti. S některými z nich jsem se setkala na koncertech, které občas navštěvuji, některé poslouchám ze záznamů, když se potřebuji seznámit s nějakou skladbou. Každopádně jsem moc ráda, že jsem byla vybrána zrovna já. I když jsem vlastně vůbec netušila, co tato role obnáší.

A co tedy konkrétně role ambasadora v tvém případě obnáší?

To zatím úplně nevím. Prý to budou různá setkání, různé společenské akce. Zatím jsem díky tomuto projektu byla pozvána na Novoroční koncert České filharmonie do Rudolfina a byl to opravdu úžasný zážitek. Dirigoval Jakub Hrůša a s maminkou jsme obdivovaly jeho až sportovní výkon při velmi emotivním dirigování. Také jsem měla své první velké fotografování na různé plakáty spojené s Rokem české hudby. To bylo v krásné kavárně Café Chloé v Praze. Pro mě to byla zcela nová a zajímavá zkušenost a velmi milé odpoledne.

Jak se promítají oslavy Roku české hudby do tvých koncertních aktivit?  

Jsem zařazena do dvou projektů spojených s oslavami narození Bedřicha Smetany. Jeden je Český sen, kde spolu s dalšími dvěma mladými klavíristy musím natrénovat tři nové skladby Bedřicha Smetany, a pak je předvedu na několika koncertech. První měl být už 3. března v Rudolfinu, ale ten byl prozatím odložen. Místo něj se podívám na konci dubna do Belgie, kde zahraji v Mechelenu na festivalu Lunalia. Tam se moc těším. Další koncert z tohoto projektu bude v rámci festivalu Concentus Moraviae v červnu na zámku v Mikulově. Druhý projekt spojený se Smetanovým výročím jsou Čtyři klavíry Bedřicha Smetany. Zde se na jednom pódiu setkáme čtyři mladí klavíristé a čtyři už dospělí klavíristé. Bude to velká zkušenost, ze které mám trochu strach, ale zároveň se moc těším. Čekají mě krásné zážitky a těším se na setkávání s řadou zajímavých osobností.

Staly se letošní oslavy impulsem k tomu, že nastuduješ a zařadíš do svého repertoáru nějaké další české skladby?  

Vzhledem ke všem akcím, co mě čekají, které jsou spojené právě s Bedřichem Smetanou, už na další nové skladby nemám moc času. Navíc je letos soutěž základních uměleckých škol, která se koná každé tři roky, a tak musím trénovat i na ni. Jistě i tam zařadím Smetanovy skladby.

Je ti česká hudba blízká, máš k ní zvláštní vztah ve srovnání s jinými klavírními skladbami?  

Určitě mi je česká hudba blízká, je to jakési dědictví, kterého bychom si měli vážit. Vždyť našich skladatelů si vážili po celém světě.

Máš mezi českými klavírními skladbami nějakou opravdu zamilovanou, kterou hraješ nejraději?   

V současné chvíli se mi nejvíc líbí Hulán a Obkročák právě od Bedřicha Smetany. Jistě bych si vzpomněla i na další jednodušší skladby českých autorů, které jsem hrála ve svých začátcích. Někdy si je při trénování zahraji pro radost a odreagování se od těžkých skladeb. Zkoušela jsem také Bugatti Step od Jaroslava Ježka, ale jen tak pro sebe, bez not, co jsem si naposlouchala na YouTube.

Našel by se v české hudbě nějaký tvůj sen, skladba, kterou bys chtěla přidat na svůj repertoár?  

Od mala se mi líbí Slovanské tance od Antonína Dvořáka. Kousky jsem se také naučila jen po sluchu. A vlastně jsem si jeden z tanců zahrála čtyřručně s Ivem Kahánkem. Konkrétně Slovanský tanec č. 4 F dur. 

Věnuješ se i české soudobé hudbě? 

Zrovna nedávno jsem hrála s orchestrem skladby Zdeňka Merty. Složil je pro mě už v době covidu. A jako malá jsem hrála skladby od Luboše Sluky, které dokonce zazněly v nedávno uvedeném dokumentu právě k jeho výročí narození. Má narozeniny jen o den dříve než já. A když jsme u těch výročí, tak jsem na oslavě sta let Českého rozhlasu doprovázela Sbor Českého rozhlasu a Zdeňka Svěráka s jeho skladbou Chválím tě, Země má.

Tvůj životopis hýří úspěchy v nejrůznějších interpretačních soutěžích doma i v zahraničí. Soutěžíš ráda, nebo je to pro tebe stresující? 

Já soutěžím ráda, poslouchám i ostatní děti, jak hrají, snažím se poučit z jejich chyb, a naopak si všímat toho, co dělají dobře. Také se mi občas zalíbí nějaká skladba, co hrají, a pak se domlouvám s paní učitelkou, jestli by se hodila i do mého programu. Ale zároveň jsou soutěže, ale i koncerty, často stres. Jestli se mi vše povede a budu spokojená se svým hraním já i paní učitelka.

Jakého úspěchu si nejvíce ceníš? 

Radost mám ze všech úspěchů. Z těch, kdy jsem byla malá a soutěžila v kategorii s dětmi o několik let staršími, a přesto jsem vyhrála. Ale teď mám asi největší radost z online soutěže Royal Sound Music Competition, kde jsem zvítězila a získala hlavní cenu a cenu za nejvýraznější výkon. Byla jsem pak pozvána do Toronta na koncert vítězů, a tak jsem měla krásný prázdninový zážitek spojený s poznáním Kanady.

Kromě soutěží také často koncertuješ. Já bych se ráda vrátila k tvému loňskému vystoupení na festivalu Lípa Musica, kde jsi absolvovala svůj první větší sólový recitál a mohla jsi se setkat s úspěšnou klavíristkou Jitkou Čechovou. Byla to pro tebe inspirace? 

Jitku Čechovou jsem moc ráda poznala. Těšila jsem se na ni, protože je také rodačka z Mělníka – jako já. A moc mi pomohla před koncertem a v jeho přestávce, kdy mě moc povzbuzovala a snažila se odbourat moji trému. Dokázala se vcítit do mých pocitů. Byl to můj první sólový recitál a já měla trému z tak dlouhého programu a zároveň obrovský respekt, protože jsem hrála i skladby Bedřicha Smetany, které paní Čechová sama nahrála. Na koncert ráda vzpomínám, protože to byla první takhle velká zkušenost, ale v klidném prostředí. Přijela i spousta známých právě z Mělníka, protože to měli blízko, a já měla radost z našeho setkání. Ale když koncert skončil, hrozně se mi ulevilo, že už to mám za sebou a že se podle potlesku snad lidem líbil.

Vedle studií na ZUŠ Ilji Hurníka v Praze u paní profesorky Taťány Vejvodové studuješ také ve stipendijním programu MenART u Iva Kahánka. Čím tě nejvíce tato spolupráce rozvíjí a inspiruje? 

MenART s Ivem Kahánkem mi samozřejmě pomáhá zdokonalit moje hraní. Často mi sice říká stejné věci jako moje paní učitelka, ale řekne to třeba trochu jinak a ono se mi to propojí a já to konečně pochopím. Pan profesor pracuje hodně s představivostí. Ptá se mě, co si v té skladbě představuji, o čem si myslím že je, jaká tam má být nálada. Říká k tomu i vtipné poznámky, takže to není jen hodina hraní pod odborným dohledem. S paní učitelkou pak na skladbách pracujeme dále podle jeho rad.

Kam povedou tvé kroky po ukončení základního studia? Budeš se nadále plně věnovat hudbě?

Příští rok se budu muset rozhodnout. Zatím bych se ráda dostala na konzervatoř. Chodila jsem už na přípravné kurzy, abych získala alespoň trochu přehled, co mě čeká, co bych měla umět. Ale to je ještě dlouhá cesta. 

Jaké další zajímavé koncerty tě čekají v letošním roce? 

Čekají mě zmíněné koncerty se skladbami Bedřicha Smetany v rámci projektu Český sen. Některé budou dokonce v zahraničí. A jestli zvládneme vše nacvičit, tak potom ty Čtyři klavíry Bedřicha Smetany. To bychom my, mladí klavíristé, měli hrát na Smetanově Litomyšli spolu s Igorem Ardaševem, Renatou Lichnovskou, Martinem Kasíkem a Ivem Kahánkem.

Ve tvém životopise stojí, že se ve volném čase ráda věnuješ dabingu. To je trochu méně obvyklý koníček…

Já se dabingu věnuji asi od čtyř let. Začínala jsem v jednom malém studiu, jen pár větiček, ale pak přišly větší role, většinou v animovaných pohádkách a filmech. Dnes dabuji i hlavní role a občas i reklamy. Někdy je to náročné být zavřená několik hodin ve studiu, na uších sluchátka, poslouchat originál a do nekonečna opakovat stejný úsek česky podle rad režiséra. Jistě mi k tomu pomáhá můj dobrý sluch, že se snažím napodobit výraz původní postavy. S některými režiséry je to ale i zábava. Oproti klavíru je to fajn, že se nemusím nijak připravovat, trénovat a není to o soutěžení a stresu. A navíc je to velmi příjemná brigáda.

Foto: archiv Kláry Gibišové