„V České republice spolupracujeme s Nachtigall Artists. Tato spolupráce trvá už více než dekádu.“

 „Filarmonica je podporována čistě z komerčních zdrojů. Což je doklad toho, že západní svět se na to dívá jinak.“

„Musí tedy primárně fungovat důvěra a u mecenášství to platí obzvlášť.“

Na festivalu Pražské jaro se v letošním roce představí proslulá Filarmonica della Scala s Richardem Chaillym. Pražské operní publikum se jen v této koncertní sezóně může těšit z vystoupení světových pěvců, jako Jonas Kaufmann, Rolando Villazón, Kate Lindsey, Ludovic Tézier nebo Pene Pati. V příštím roce do Prahy zavítá Diana Damrau nebo Juliana Grigoryan. Podobné koncerty by nebyly realizovatelné bez podpory ze soukromého sektoru.

Ve výše uvedených případech, a nejen v nich, stojí v pozadí společnost UniCredit Bank. Evropská bankovní společnost s domovem v italském Miláně je významným podporovatelem kultury v celoevropském měřítku. Za oblast komunikace a sponzoringové spolupráce zodpovídá v české pobočce Petr Plocek. Bývalý aktivní tanečník, dnes bankéř říká, že opravdové mecenáše spíše postrádáme. Mecenášství potřebuje člověka, který dovede nadchnout a mít výsledky, nestačí, že udělá kampaň na sociálních sítích…

Podpora kultury je jednou z klíčových oblastí společenské odpovědnosti společnosti UniCredit Bank. Jaká je vaše strategie v oblasti podpory kultury a zejména hudebního umění a proč jste se rozhodli do podpory kultury v rámci svého portfolia vůbec investovat?

Naše strategie, nebo řekl bych motto, je v tom, že nejenom musíme podporovat ekonomiku, ať už ve financování firem, podporou klientů a správou jejich financí, ale vedle toho se snažíme také peníze do společnosti vracet. Proto podporujeme kulturu a umění všeobecně. Máme v tom i dlouhou historii, zejména naše skupina UniCredit v Itálii. Tam vlastníme významné kulturní dědictví, spoustu uměleckých památek, obrazů, ale zároveň, když se podíváme třeba do Verony, také mnoho objektů. Je to dáno historicky, banka v Itálii působí velmi dlouho a má vztah ke kultuře.

Můžete zmínit projekty podporované v evropském měřítku?

Když se bavíme o hudbě, tak musím zmínit jedno z nejznámějších těles Filarmonica della Scala. S tímto orchestrem spolupracujeme od roku 2000 a od roku 2003 jsme jeho hlavním partnerem. Filarmonica je podobná instituce jako Vídeňští filharmonici, to znamená, že všichni hudebníci musí být zaměstnáni v orchestru, konkrétně při milánském Teatro Alla Scala. Zajímavostí je, že UniCredit orchestr nejenom každoročně finančně podporuje a podílí se na jeho projektech, ale zároveň obsazuje i pozici prezidenta Asociace Filarmonica della Scala. V tuto chvíli je prezidentem šéf institucionálního oddělení Maurizio Beretta. Historicky to bývali generální ředitelé, kteří byli současně prezidenty orchestrální nadace. Podporujeme Filarmonicu, aby mohla uskutečňovat skvělé projekty, což zahrnuje samozřejmě koncertování v milánské La Scale, ale orchestr dělá i velké množství koncertů v zahraničí, procestoval celý svět a letos přijíždí i do Prahy. Filarmonica také realizuje velký veřejný koncert s názvem Concerto per Milano na Piazza del Duomo, což je vždy opravdu nádherné.

Podobně jako váš portál podporuje UniCredit také začínající mladé hudebníky formou stipendií a také nabízí takzvané otevřené zkoušky, aby se i širší veřejnost mohla podívat do Scaly. Letos máme možnost zprostředkovat zážitek z vystoupení orchestru našim klientům v květnu v České republice, na festivalu Pražské jaro, kdy těleso do Čech zavítá pod vedením svého hudebního ředitele Ricarda Chaillyho. Když jsem se ptal kolegů v Miláně, kolikrát už společně orchestr s Ricardem Chaillym vystupoval, tak je to prý už na dvě stě koncertů. Do Prahy přijedou společně s klavíristou Alexandrem Malofejevem. V Praze Filarmonica historicky uskutečnila už sedm koncertů, pět z nich ve Smetanově síni v Obecním domě a myslím, že to bude fantastický zážitek. Koncert je mimochodem již vyprodaný. S Filarmonicou tedy spolupracujeme jak na skupinové úrovni, tak i v Česku. Zmínil bych i její turné, Filarmonica letošní rok zahájila koncerty ve Švýcarsku, v Monaku či na Kanárských ostrovech, vystupovat bude i ve Španělsku či v Německu. 

Od roku 2022 spolupracujeme také s Teatro San Carlo, i ti měli již koncert v České republice. V Itálii se soustředíme na podporu talentů a zároveň pořádání hudebních seminářů pro hendikepované děti. Další význačnou spoluprací s ohledem na to, že banka má objekty ve Veroně, jako je Arena di Verona, kde jsme podpořili rekonstrukci a pravidelně tam vozíme klienty na operní festival, který se uskutečňuje v letních měsících. V Itálii podporujeme i výtvarné umění, například muzeum v Bologni, Turíně, v Rakousku podporujeme Albertinu, v Německu Kunsthalle v Mnichově. A neopomněl bych zmínit Bavorskou státní operu v Mnichově, jejíž jsme také partnerem, a to od roku 1958.

Na jaké projekty v oblasti klasické hudby a operního umění se zaměřujete v České republice?

V České republice spolupracujeme s Nachtigall Artists, s Alenou Kunertovou. Tato spolupráce trvá už více než dekádu a společně se nám daří oslovovat klienty, kteří teprve klasickou hudbu objevují, i ty, kteří klasickou hudbu znají. Tyto klienty se snažíme dále vzdělávat, a těm, kteří už jsou doslova odborníci, přivážíme světové operní hvězdy a náročnější dramaturgii. Společně realizujeme jeden hlavní koncert a současně jsme partnery i několika dalších koncertů v rámci sezóny. Na hlavním koncertu se pro klienty snažíme vyvážit program tak, aby zazněly i skladby populárně známé, což přispívá k tomu, že zájem o klasickou hudbu roste. Pozoruji, že každoročně se nám obměňuje věková skladba klientů, přichází víc mladších návštěvníků.  

Alena Kunertová přiváží velké hvězdy, které jsou nezapomenutelné, musím vzpomenout např. nedávné vystoupení Pene Patiho v Praze, který je podle mého názoru jedinečný, ojedinělý. Snoubí se u něj pěvecké umění, velmi dobrá práce s hlasem, ale zároveň i lidský přístup, který je strašně důležitý, a také umění hrát. Vidíme hodně operních pěvců, kteří dobře zpívají, ale neumí to, jak se říká, prodat. To je jeden z mých nejčerstvějších zážitků, kdy Pene Pati vyprodal sál a standing ovations nebraly konce. (Pozn. red.: Portál KlasikaPlus.cz tento koncert reflektoval ZDE.)

V minulých letech tady podobně excelovala třeba Pretty Yende. Tak se v České republice představují třeba i méně známí pěvci, kteří debutují, i na ty se Nachtigall Artists soustředí, a to je dobře. Ale samozřejmě prezentuje i velmi známé hvězdy, jako je třeba Joseph Calleja. A nejsou to jen světová jména, chtěl bych zmínit třeba vynikajícího Petra Nekorance, který světovým hvězdám sekunduje, a i díky tomu se jeho kariéra otevřela více do zahraničí.

V České republice ale zveme klienty také na výtvarné umění, současné i starší. Realizujeme takzvaný Art Banking, kde v rámci privátního bankovnictví mají vybraní klienti možnost návštěvy výstav.  Podobně jako k hudbě přivádíme začínající zájemce i odborníky, o totéž se snažíme i ve výtvarném umění. Už několik let vydáváme speciální časopis Art Banking Bulletin, kde seznamujeme klienty s uměním. Za zmínku stojí, že umění se sice na jednu stranu nedá zhodnotit, ale na druhou stranu index s uměleckými díly stoupá, to znamená že stoupá jejich hodnota ve světě, ale i v České republice. Většina majitelů díla drží, což dokazuje, že zájem o výtvarné umění je. Klientům nabízíme provázení na výstavách společně s umělci či předaukční prohlídky. Na jednu stranu tedy financujeme firmy, na druhou stranu vracíme něco zpátky do ekonomiky a podporujeme umění všeobecně.

Vychází vaše politika podpory české kultury z vize ústředí vaší bankovní společnosti, nebo je individualizovaná a je to záležitost českého managementu, který má prostor vybírat si projekty dle svého uvážení?

Skupina podporuje několik oblastí, kromě umění jsou to děti, zejména znevýhodněné, a do třetice je to podpora sportu. I v České republice máme kreativní prostor, na co se zaměřovat, ale snažíme se, aby to byla oblast klasického či moderního umění, nezaměřujeme se zatím na alternativní tvorbu. Souvisí to s tím, že diváka nebo posluchače musíte vzdělávat a dovést ho k určité úrovni. Alternativní tvorbu vnímám jako vhodnou pro jinou cílovou skupinu než jsou naši klienti ve věkové skupině nad čtyřicet let, které zveme na koncerty či prohlídky. 

Banka Unicredit Bank vznikla z Živnostenské banky a HypoVereins Bank, obě tyto banky měly vztah k umění a svoje umělecké sbírky, které jsme převzali, a pravidelně pořádáme výstavy na pražském náměstí Republiky v naší pobočce, které říkáme Bankovní dům. Prezentujeme mladé umělce a naši klienti si mohou některé obrazy třeba i zakoupit. Navazujeme tedy na tradici, která byla v českém prostředí. 

Částečně jste to již zmínil, jaká jsou kritéria pro výběr vámi podporovaných projektů, co by měl projekt splňovat, aby pro vás byl atraktivní a jeho podpora dávala bance smysl?

Vždycky, když jdeme do nějakého projektu, tak cílem je, aby projekt nebyl krátkodobý, ale dlouhodobý. Pokud tedy jsme v České republice hlavními partnery hudebních akcí, snažíme se podporovat koncertní šňůry, nechceme, aby se jednalo jen o jeden koncert, ale abychom měli možnost naše klienty pozvat na více koncertů. Tedy aby tam byla udržitelnost, to je asi to nejdůležitější kritérium. Není dobré u žádného partnerství, aby bylo jen jednorázové, a potom jsme se od toho odklonili. A to platí i o sportu, kde podporujeme dlouhodobě jediný mužský tenisový turnaj v Prostějově či nově i v Bratislavě.  Dlouhodobě jsme partnerem Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, kde se setkávají naši významní korporátní a privátní klienti. 

To úzce souvisí i s tématem vašeho očekávání od podpory jednotlivých projektů. Pohybují se v rovině reklamní, společenské, nebo by projekty měly přinášet i něco speciálního zpět pro vaši banku? Je to z vašeho pohledu investice nebo spíše bohulibý signál vyslaný do společnosti?

Podpora je nenávratná investice, ale přesto se vyplatí, protože investujete do společenské odpovědnosti, do toho, aby lidé dál vnímali kulturu kulturou, aby umění bylo uměním a možná to bude znít velmi laicky, ale prostě hudba spojuje, dává lidi dohromady. A samozřejmě do budoucna se může stát, že se klient vrátí a bude si chtít pořídit další firmu, takže bude potřebovat finance, nebo bude chtít hypotéku na svůj další dům a podobně. Takže návratnost může být především dlouhodobá. Je to cyklus, který, myslím si, ve společnosti je. Pokud bych měl vyčíslit naši podporu, tak skupina UniCredit investuje desítky milionů eur ročně do filantropie a podpory komunit. Ale protože finance vyděláváme, tak je potřeba je správným způsobem vracet do společnosti. 

V úvodu jste zmínil podporu orchestru Filarmonica della Scala. Můžeme si na tomto konkrétním projektu představit, jak vaše podpora funguje? Je omezená jen na dílčí projekty, které instituce realizuje, například podpora mladých, zahraniční reprezentace – účast na festivalech, vznik nových děl, nákup nástrojů apod. –, nebo je zaměřena globálně na podporu celkového fungování organizace?

V tomto případě se jedná o globální podporu turné orchestru Filarmonica della Scala a vedle toho je podpora mířena na otevřené zkoušky i hudební stipendia. To jsou tři hlavní pilíře naší podpory. Když to vezmu konkrétně, když Filarmonica della Scala přijede, máme možnost uskutečnit setkání s dirigentem koncertu Richardem Chaillym pro naše klienty a koncipujeme různé možnosti, jak naše klienty seznámit s tělesem, s nímž máme úzké vztahy. A samozřejmě umožnit jim vlastní hudební zážitek, což je, myslím, jedinečné. V každé destinaci, kam orchestr přijede a pokud tam současně skupina UniCredit působí, mají naši vybraní klienti možnost získat vstupenky. V loňském roce to bylo třeba na Slovensku v Bratislavě, letos je to Praha. 

A řešíte nějakým způsobem evaluaci podporovaných projektů, vyhodnocujete fungování a přínosy vaší podpory? 

Samozřejmě, sledujeme, jaký má podpora dopad, jak se o dané akci třeba mluví, vnímáme i mediální ohlas a samozřejmě získáváme zpětnou vazbu od klientů, jaká je návštěvnost, jaký je zájem o dané koncerty. A to vše vyhodnocujeme, protože pokud by o určité akce klienti neměli zájem, tak to může mít za následek, že nebudeme v podpoře dále pokračovat. A to se i historicky stalo. V případě klasické hudby nebo výtvarného umění, ale musím říct, že s ohledem na to, že s cílovou skupinou těchto klientů stále pracujeme, tak tato partnerství nám dlouhodobě smysl dávají. 

Podporujete-li obecně nějaký kulturní projekt, má vaše společnost zájem se aktivně zapojit a angažovat při jeho plánování a realizaci, nebo do „umělecké stránky“ nezasahujete a necháváte ji spíše v režii promotéra?

Mnohdy se snažíme projekty i aktivně ovlivňovat, snažíme se promlouvat do dramaturgie, protože víme, na co klienti reagují. Snažíme se vyvážit, aby si každý klient našel v koncertu to své, protože kdyby si to nenašel, kdyby program byl „samý Wagner“, náročnější z mého laického pohledu, tak by to ne každý mohl vnímat pozitivně. Operní hvězdy některé notoricky známé kusy třeba nechtějí zpívat, upřednostňují jiné tituly, ale je potřeba to vyvážit a je pak na promotérovi, který to s umělci či jejich agenty probere, ale samozřejmě někdy je třeba zvolit kompromis. Pro pořadatele je jednodušší nakoupit, jak se říká, rovnou celý nabízený program. Jednat o změnách je složitější, ale někdy prostě potřebujeme reagovat na očekávání publika. Z toho titulu třeba někdy diskutujeme nad dramaturgií, vyměňujeme si různé názory, například když připravujeme filmový festival, debatujeme o uměleckém záměru, set-upu stage, jak má vypadat set-up vstupu apod. Vše má své pro a proti, omezení časové i finanční. A pak když se zpátky ohlédneme za koncertem, a když dáváme zpětnou vazbu pořadateli, někdy říkám, vidíte, toto přesně zabralo, jsme moc rádi, že jsme to společně uskutečnili, že nám přijel ten či onen umělec, který klienty ohromil a potom přijdou znovu. A mnohdy se z toho rodí i přátelství mezi klienty, našimi bankéři a znovu: hudba spojuje. 

Zastavme se u podpory mladých talentů. S Nachtigall Artists podporujete řadu koncertů, která se zaměřuje na vycházející hvězdy klasické hudby. Věnujete se mladým i v mezinárodním měřítku?

Skupina UniCredit podporuje mladé umělce nejen v Itálii, ale třeba i Německu, Rakousku, kde dělá různé projekty na toto téma. A je to dáno tím, že finance, které má skupina ve svých uměleckých sbírkách, nebo uskutečnila prodeje, investuje do mladých talentů. Už je to asi deset let, kdy jsme podporovali v Česku mladé umělce v rámci Art Prague, Prague Photo. Za tu dobu už někteří mladí umělci na poli výtvarného umění vyrostli do velkých výšin. 

A jak se díváte obecně na téma podpory kultury. Jaký je z vašeho pohledu zdravý model, měla by podpora být vyvážená z hlediska poměru veřejných a soukromých zdrojů? Můžete ze své zkušenosti srovnat podmínky podpory kultury v Itálii či obecně v anglosaském světě s Českem?

Já se domnívám, že by to mělo být tak půl na půl, podpora ze strany státu versus podpora soukromých subjektů. Když to vezmeme konkrétně, tak Filarmonica je podporována čistě z komerčních zdrojů. Což je doklad toho, že západní svět se na to dívá jinak.

Jak vnímáte v českém prostředí fenomén mecenášství…

Já vždycky říkám, že musí být někdo, kdo nadchne lidi. A vidíme to na příkladu některých projektů, ať už třeba znevýhodněných dětí a sociálních sítí, spousta influencerů dovede rozproudit finanční toky. I v kultuře a umění je potřeba někdo, kdo je ikona a dovede přilákat ostatní. Asi bylo dobré mít víc takových Med Mládkových, které by pro umění dýchaly a které by rozpoutaly zájem o výtvarné umění, nebo umění všeobecně. Takové opravdové mecenáše postrádáme. Je spousta movitých lidí, kteří drží sbírky, mají spoustu obrazů, nakupují v Sotheby’s, ale to není příklad mecenáše, který by naopak měl vytvářet osvětu. Máme spoustu lidí, kteří se v médiích proklamují jako miliardáři a milovníci umění, ale pro samotné umění, kromě toho že vlastní sbírku, nedělají nic navíc. Je ale potřeba, aby udělali i to „bé“, zřídili muzeum, přivedli další umělce, rozproudili vzájemnou výměnu apod. A vedle toho dokázali přitáhnout další finanční prostředky potřebné na podporu. Meda Mládková je dobrým příkladem z praxe, ale asi k tomu musíme dozrát. Podobně jako v Anglii vznikly darovací servery, kdy podpora nejde přímo na účet obdarovaného, ale přes server. Do Čech tato možnost dorazila později a vidíme, že sbírky se dnes uskutečňují elektronicky a už je to vnímané jako zcela normální. 

Vždy je ale potřeba prověřovat, protože jak se říká, ne všechno je zlato, co se třpytí. Svět mecenášství nebo charity je potřeba nějakým způsobem a nějakou formou rozhýbat. Důležité je, aby to bylo důvěryhodné, nedůvěryhodných věcí je také spousta a je potřeba oddělit zrno od plev. A to samé platí i v hudbě. V České republice máme spoustu uměleckých projektů, i nám se nabízí spousta projektů, které třeba do České republiky nakonec ani nedorazí, změní několikrát majitele, ať už sbírky nebo promotéra a můžete se velmi lehce napálit. Není jednoduché najít v této oblasti důvěryhodného partnera, o kterého se můžete opřít a budete vědět, že to zafunguje a bude to mít efekt. Mecenášství potřebuje člověka, který dovede nadchnout a mít výsledky, ne nadchnout formou, že uděláte kampaň na sociálních sítích a budete říkat, jak jste skvělý mecenáš. Poznal jsem to z vlastní zkušenosti, hledali jsme vhodnou organizaci pro sázení stromků. Na internetu najdete spoustu projektů, které ve skutečnosti stromky nesází, proto jsme raději zvolili variantu, že jsme si našli lesníky na Vysočině, kteří opravdu sází, aby obnovili kulturu. Žádné peníze od nás nechtějí, pomáháme jim prací. Musí tedy primárně fungovat důvěra a u mecenášství to platí obzvlášť. Je potřeba k tomu dozrát, mít finanční zázemí a také osobnost. Je to stejné jako u umělců. Můžete mít perfektní hlas v klasické hudbě, můžete se i dobře pohybovat, ale když to z vás nezáří, tak prostě budete dobrý umělec, ale ne ten nejlepší, který zanechá na publiku dojem, kterému uvěříte. Třeba jako zmíněný Pene Pati. V mecenášství je to úplně stejné, musí to být osobnost, která přitáhne lidi a vzbudí důvěru. A současně je nutné si uvědomit, že všechno není nalinkované, to platí jak pro umění tak i pro finanční sektor. Je to jako sinusoida, která jde jednou nahoru, ale má i své pády dolů. Stejně jako v investicích je třeba se na to dívat v horizontu pěti let, musíte mít odvahu a současně i trpělivost. 

Když jste zmínil sinusoidu, promítlo se nějak do vašich aktivit to, co prožíváme v poslední době, tedy pandemie, válka, ekonomická krize…? Ovlivňujete váš pohled na podporu projektů, nutí vás uvažovat o realokací prostředků a podobně?

Je pravdou, že v období covidu jsme některé věci utlumili, ale ne z důvodu, že by nebyly finance, ale z důvodu dané situace. Snažíme se, aby finanční podpora byla kontinuální. Na druhou stranu projekty příliš nerozšiřujeme, protože je to dáno i rozpočtem, který máme. A proto musíme dbát na kvalitu, musíme dbát na to, abychom si vybírali přesně ty projekty, o které je zájem. Ale není to tak, že bychom ze dne na den podporu utlumili. Když přijde doba zlá, tak se prostě dá škrtat, ale dá se třeba také něco optimalizovat, spojit dohromady, neuskutečnit třeba vše, ale sníží se počet o jednu nebo dvě akce, ale zachová se kontinuita. Uděláte-li rázný stop, těžko se pak aktivity obnovují, je to složité, a ne vždy se dostanete zpět na původní úroveň. Je potřeba to vnímat střízlivě a v dlouhodobém měřítku. 

Čelíte silnému zájmu ze strany mnoha kulturních subjektů, kteří usilují o vaši podporu. Jak vnímáte schopnost a um českých umělců, kulturních subjektů zaujmout, nabídnout zajímavý projekt, prodat se…?

Někdy narazíte na spolupráci, která je kvalitní a není o čem pochybovat, anebo naopak jsou to promotéři, kteří rozesílají všude možně e-maily, ale není za nimi mnohdy ani jeden uskutečněný dobrý koncert, a tím pádem od počátku nemáte důvěru a nemáte chuť si s nimi dát schůzku; prostě proč… Neustále sledujeme zajímavé věci, a to se netýká jen umění, třeba organizátory oslovíme i sami, podíváme se, jaké jsou možnosti, co bychom mohli společně udělat. 

Pojďme na závěr ještě zmínit váš osobní příběh, jak se z tanečníka stane bankéř a v čem vám umělecký základ pomáhá v aktuální profesi? 

Vystudoval jsem pedagogickou fakultu, ale od svých patnácti let jsem se věnoval tanci. Nejprve v tanečních standardním tanců, později i latinsko-americkým a poté jsem absolvoval různé lokální taneční soutěže. Postupně jsem „vytancovával“ vyšší třídu. Později jsem přešel na modernu, ke spojení moderního tance a baletu. Zalíbilo se mi to, na tréninky jsem chodil společně s bráchou, byla to průprava a zároveň jsme taky občas mohli chodit pozdě domů s výmluvou: „Byli jsme na tréninku.“ Díky tanci jsem se dostal do Prahy, absolvoval jsem konkurz do muzikálu Šakalí léta. Tehdy jsem nevěděl, co to je za muzikál, nevěděl jsem, kdo je režisér Jan Hřebejk a poznal jsem v tomto filmu či filmovém muzikálu spoustu tehdy neznámých, v současné době velmi známých herců a tanečníků. A dalo mi to o strašně moc, protože jsem zjistil, jaká je práce u filmu, že je velmi náročné, že strašně dlouho čekáte na záběr a že musíte do filmu dát velké úsilí… A je to podobné jako u operního umělce, který musí vydat výkon v hodině a půl nebo dvou hodinách a nikdo se na vás neohlíží, jestli je vám špatně nebo jste nastydlý, nebo máte nějaké soukromé problémy, prostě důležitý je jen výkon. To mě film naučil – a potom jsem se díky tomu dostal v Praze do tanečního soboru, kde jsme se zúčastnili několika dalších filmů a natáčení, třeba seriál Prima sezóna od Karla Kachyni. Později jsem přešel do černého divadla, které se jmenuje Image Theatre, kde jsem působil řadu let, dubloval jsem tam i svého bratra. Jednalo se o kombinaci černého divadla, kdy máte na sobě černé oblečení a pohybujete s rekvizitami, a zároveň tančíte. S tímto divadlem jsem procestoval velikou část západní Evropy. To mě přivedlo k myšlence, že jakmile jsem dostudoval vysokou školu, chtěl jsem jít na HAMU, protože jsem sám sobě chtěl dokázat, že na to mám. Nevěděl jsem tehdy, že ta škola je spíš o teorii než o praxi. Tehdy jsem tancoval, spolupracoval jsem s různými amatérskými i poloprofesionálními soubory, a současně studoval vysokou školu. Na HAMU jsem se chtěl strašně moc dostat, na poprvé to nevyšlo, protože jsem neuměl hrát na klavír. To byla podmínka. Tak jsem studoval, učil se, a napodruhé už jsem se tam dostal, také díky seznámení s profesorkou Kubicovou. A rovněž mi pomohla bratrova manželka, která je tanečnice, byla tehdy ve vyšších ročnících, od ní jsem získal povědomí, jak to na škole funguje… A nakonec, asi po třičtvrtě roce jsem školy nechal. Potřeboval jsem si pořídit vlastní bydlení, musel jsem financovat hypotéku, přišly jiné zájmy, ale zároveň jsem si dal na misky vah, jestli budu prostě naplno dělat taneční umění, anebo naopak se budu věnovat tomu, co jsem již vystudoval. Ze začátku jsem působil jako učitel anglického jazyka, později jsem se dostal díky České televizi k práci ve zpravodajství, poté k PR a ekonomice. Ekonomické základy jsem z vysoké školy měl, takže to zas tak daleko k bankovnictví nebylo. A myslím si, že i v oboru, co dělám, se dá skloubit umění a tvrdá fakta, ekonomický pohled na věc a zároveň i umělecký nadhled, který je strašně důležitý. 

Když pak diskutuji s mým současným, nebo i bývalým generálním ředitelem o různých projektech, je dobré, že to jsou lidi, kteří se na věc dívají střízlivýma očima a dovedou do uměleckého světa nahlédnout. Není to tedy jenom ano / ne, nevybírají podle katalogu. Je potřeba to více navnímat a vědět, co jednotlivé věci obnáší. Je dobré, jak říkám, že tu světskou stranu znám, a to nemyslím nijak hanlivě, nikdo mě nemůže opít rohlíkem a zároveň vždycky z těch projektů mám radost, baví mě to, člověk najednou ožije, nejsou to jen strohé finanční záležitosti. Současně jsem i díky bratrovi neztratil s uměleckým světem kontakt a udržuji si přehled. 

A určitě vás potěší i návštěva nějakého zmíněného koncertu…

To vždycky. Mě to nabíjí. A i když jsem třeba unavený, mám spoustu starostí, problémů, a ani se mi tam vlastně nechce. Ale říkám si, máme lístky, tak půjdeme, a potom najednou zjistíte ‚wow‛, dostanu chuť a hned to postuju a povídám o tom všude možně, jak je to skvělé… Umění mě nabíjí na další období. Upřímně, strašné to pro mě bylo za covidu, vše jsme museli sledovat jen online. Já vím, že to médium to přenese, ale lidský přístup je prostě nejlepší. A to říkám i svým kolegům, kteří chtějí být stále na home office, vystupte z té bubliny, jinak nebudete mít sociální život. A stejně tak i umělci, kteří potřebují publikum. Díval jsem se na další koncerty Pene Patiho na YouTube, bylo to právě z doby covidové a bylo to dobré, ale… Je to přesně podle toho, co nám říkal režisér Hřebejk, vy musíte ve filmu jet na sto padesát procent, aby výsledek dopadl na sto procent, protože filmové plátno tu atmosféru částečně prostě pohltí. A stejně tak jiné médium. Zážitek nebude stejný. Proto zveme klienty do Veronské areny, protože atmosféra je jedinečná, třeba i tím, že zmoknou, což se občas stává… 

Pozval byste čtenáře závěrem i na nějaké další zajímavé projekty, které v České republice chystáte?

Z těch nejbližších po Filarmonice della Scala určitě na Mariusze Kwiecieńa a Zuzanu Markovou do Rudolfina či do Prostějova začátkem června na skvělý tenis.

Foto: Petr Dyrc / Nachtigallartists, Filarmonica della Scala / Giovanni Hänninen