„Nelze být na sto procent současně sólistou a orchestrálním hudebníkem.“

„Dokonce jsem nahrál i koncert pro kontrabas!“

„Myslím, že zvuk každého umělce je zrcadlem jeho duše.“

Respektovaný maďarský trumpetista Gábor Boldoczki stráví následující týdny spoluprací s českými orchestry. S francouzským programem vystoupí za doprovodu Janáčkova komorního orchestru v Ostravě a následně společně odjedou na turné po Německu. V druhé polovině března společně se Sergejem Nakarjakovem a Pražskými symfoniky představí v české premiéře Trumpetový dvojkoncert od Fazıla Saye.

V Praze, kde v roce 1997 vyhrál Mezinárodní hudební soutěž Pražské jaro, se Boldoczki cítí jako doma. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz hovoří nejen o vztahu k českému prostředí, hudbě či k soutěžím, ale i o repertoáru pro trubku a vzniku nových skladeb. A také o tom, že hra na trubku je vrcholovým sportem, kdy trénovat je nutné zejména retní svaly…

Pocházíte z hudební rodiny, váš otec učil hře na různé dechové nástroje. Byla pro vás hra na trubku přirozenou vlastní volbou, nebo vás k výběru nástroje přivedl otec?

V osmi letech jsem začal hrát na klavír a o rok později jsem se začal učit hrát na trubku. Když začínáte hrát na trubku, musíte se ujistit, že máte „správné“ zuby. Lekce s mým otcem nebyly z donucení, ale velmi příjemnou spoluprací pro nás oba. Rádi jsme spolu pravidelně cvičili. Všem rodičům mohu jen doporučit, aby své děti zapojili do hudby nebo hry na nějaký nástroj. Výuka hry na hudební nástroj stimuluje mozek takovým způsobem, jakým to nedokáže žádné jiné umění. Společné hraní a muzicírování je pro dítě také úžasným zážitkem.

Ačkoli jste navštěvoval Konzervatoř Leó Weinera a Hudební akademii Franze Liszta v Budapešti a zvítězil v Národní trumpetové soutěži v Maďarsku, konečné rozhodnutí věnovat se hudbě profesionálně přišlo relativně pozdě, ve dvaceti letech. Měl jste v té době i jiné zájmy a cíle mimo hudbu, nebo jste trubku nevnímal jako perspektivní hudební obor?

Cvičení a muzicírování pro mě vždy byly radostí. Když jsem ve čtrnácti letech vyhrál celostátní soutěž ve hře na trubku, bylo to první znamení, první okamžik, kdy jsem si uvědomil, že se mohu vydat tímto směrem. Teprve mnohem později, v den svých dvacátých narozenin, kdy jsem v rukou držel třetí cenu z Mezinárodní hudební soutěže v Ženevě, jsem se rozhodl, že se budu tomuto oboru věnovat dál.

Bylo vaší vizí od počátku stát se sólovým trumpetistou, nebo jste uvažoval, že když to nepůjde tak úplně hladce, stal byste se orchestrálním hráčem?

Stát se sólovým trumpetistou pro mě nebylo samozřejmostí. V době kolem dvacetin jsem se zúčastnil mnoha mezinárodních soutěží a během jednoho roku vyhrál soutěž ARD v Mnichově, Mezinárodní soutěž Maurice André v Paříži a Mezinárodní soutěž Pražského jara, což mi najednou otevřelo mnoho nových dveří. A tak jsem krok za krokem postupoval směrem k sólové kariéře a v průběhu let pak rozšiřoval a budoval svůj repertoár. Hrát v orchestru je také velmi uspokojující. Během svého hudebního vzdělání jsem samozřejmě studoval orchestrální hru, a dokonce jsem dva roky hrál v Budapešťském festivalovém orchestru. Není však možné dělat obojí ̵ být sólistou i orchestrálním hudebníkem ̵ na sto procent současně.

Po získání hudebního diplomu v mistrovské třídě Reinholda Friedricha na konzervatoři v Karlsruhe a zmíněných vítězstvích v mezinárodních soutěžích nastal zásadní průlom ve vaší kariéře a koncertní nabídky se začaly jen hrnout. Vnímáte v tomto ohledu soutěže jako skutečně zcela zásadní a klíčové, bez kterých dnes nastartovat kariéru není tak docela možné?

Soutěže jsem tehdy vnímal jako výzvu. Nejen pro přípravu a nácvik nového repertoáru, ale i schopnost vybavit si vše v jednom okamžiku na jevišti. To, že pro mě byly soutěže tak úspěšné, mě dodnes velmi těší a samozřejmě byly velmi přínosné pro začátek mé mezinárodní kariéry. V dnešní době už není nutné se pro kariéru účastnit soutěží. Pokud máte správné kontakty a nadchnete veřejnost, můžete začít kariéru i bez soutěží. V mém osobním případě však pro posun mé kariéry udělaly hodně.

Jste ve své podstatě soutěživý typ, poměřoval jste rád své síly s vrstevníky, nebo pro Vás soutěže byly spíš „nutným zlem“ a zkouškou psychické odolnosti?

Nikdy jsem se nenechal ovlivnit ostatními účastníky, ale soustředil jsem se na to podstatné a na svůj vlastní výkon. I dnes se vždy soustředím na to, abych ze sebe vydal to nejlepší, a rozvíjím nové metody, nápady a techniky. Když hraji s jinými hudebníky, cením si hudební spolupráce. Je to vzájemné dávání a přijímání.

Jsme-li u psychické odolnosti, hra na trubku je i značně fyzicky náročná, a to nejen z dechového hlediska, ale i pro přetlak, který při hře vzniká v hlavě trumpetisty. Lze vše postupem času vytrénovat, nebo musí mít trumpetista určité specifické předpoklady?

Dá se říci, že hra na trubku je vysoce výkonnostní sport, protože každodenním cvičením trénujeme svaly rtů. Samozřejmě je důležité vyvarovat se jejich přetěžování, zásadní je proto uvolnění a rovnováha. Vědomě si plánuji metody a dobu cvičení a stejně jako vrcholový sportovec i přestávky a způsob dalšího cvičení.

Náš rozhovor vzniká krátce před tím, než vystoupíte s Janáčkovým komorním orchestrem v Ostravě a na následném turné po Německu; v březnu se v Praze představíte s Pražskými symfoniky. Spolupracujete rád s českými tělesy?

Vystupovat v České republice je pro mě vždy velkým potěšením. V České republice mám spoustu přátel, a tak se sem rád vracím. Na Prahu mám krásné vzpomínky: výjimečné je pro mě nejen vítězství v Mezinárodní soutěži Pražské jaro, ale také nahrávání mého alba Bohemian Rhapsody společně s PKF – Prague Philharmonia. Dny strávené v Praze při tomto nahrávání byly skvělé. Necítil jsem se jako turista, ale jako obyvatel města. Teď se těším na svou první letošní spolupráci s Janáčkovým komorním orchestrem. Vybrali jsme velmi zajímavý repertoár, můj program Versailles, který se skládá z děl francouzského baroka a raného klasicismu. Na polovinu března je naplánována česká premiéra dvojkoncertu Fazıla Saye se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK. Světová premiéra tohoto díla se uskutečnila právě s tímto orchestrem v Budapešti loni v květnu. Je pro mě velkou ctí, že Fazıl Say toto dílo zkomponoval pro mě a Sergeje Nakarjakova. Když jsem byl v sezóně 2022/23 rezidenčním umělcem v Müpa Budapešť, vyslovil jsem toto přání, a jsem velmi rád, že to vyšlo a že mi věnoval tuto nádhernou hudbu.

O vašem vztahu k Čechám můžeme hovořit i v repertoárové rovině. Zmínil jste svou nahrávku Bohemian Rhapsody, kterou jste celou věnoval českým a rakouským skladatelům 18. a 19. století, především barokním autorům Hummelovi, Vaňhalovi, Dittersovi a Nerudovi…

Když pracuji na CD, je pro mě základním požadavkem mít určité téma nebo motiv. V případě Bohemian Rhapsody to byli čeští skladatelé. Nahrávání tohoto CD mi pak dalo příležitost ponořit se zcela do světa české hudby. Musím přiznat, že mě překvapilo, kolik skvělých českých skladatelů v barokní éře bylo. Na začátku jsme sestavili obrovský repertoár a bylo velmi těžké udělat výběr. Každá země má svou vlastní kulturu a svůj vlastní hudební jazyk. Česká republika je toho skvělým příkladem a pro mě je vždy velkým potěšením, když mohu pracovat s českými hudebníky.

S hudební literaturou pro trubku to není lehké, původních děl není v porovnání s jinými nástroji přehršel. Často se uchylujete i k aranžím skladeb určených původně pro jiné nástrojové obsazení. Je uvádění takových úprav dostatečně atraktivní pro pořadatele?

Pro mě je velmi důležité zvládnout pestrý a barvitý repertoár. Od barokní hudby až po současná díla. Tato rozmanitost je prostě vzrušující. Repertoár pro trubku je samozřejmě menší než pro jiné nástroje, ale je také mou povinností jako trumpetisty podporovat skladatele, aby psali nová díla pro tento nástroj a rozšířili tak repertoár pro další generace. V barokní éře bylo možné hrát na přirozenou trubku pouze přirozené tóny bez ventilů. S moderní trubkou se třemi nebo čtyřmi ventily můžeme nyní hrát i chromaticky. Za fascinující považuju možnost interpretovat díla určená původně pro hoboj. V barokní tradici známe trubku jako nástroj se zlatým, zářivým a brilantním zvukem. Kontrast s melancholičtějším hobojovým koncertem nebo virtuózním flétnovým koncertem je prostě vzrušující a práce na takových skladbách mě baví. Dokonce jsem nahrál i koncert pro kontrabas! Je to samozřejmě hudební a technická výzva, ale právě proto je to tak přitažlivé. Podle mého názoru je velmi důležité nechat trubku zpívat. Je to prostředek k vyjádření hudby a předává ji posluchačům.

Podílíte se sám na vzniku nových skladeb prostřednictvím konzultací s ohledem na nástrojová specifika?

Se skladateli pracuji s velkým nadšením! Zažít proces komponování zblízka je prostě fascinující a vzrušující. Myslím si, že pro skladatele je také velmi důležité, aby dostal osobní impuls od umělce bez ohledu na to, zda se tak stane prostřednictvím telefonátu nebo osobního setkání. Takto vznikají nové nápady, i když skladatel má většinou již předem jasnou představu. Považuju za velmi zajímavé, že existují různé typy trubek: ať už se jedná o pikolo trubku, křídlovku nebo třeba „normální“ trubku. Každý nástroj má svůj vlastní zvuk, své vlastní barvy, a proto rád mezi těmito nástroji během skladby přepínám. Když skladatel takové nápady zapojí do tvůrčího procesu, jsem mu vždy velmi vděčný.

Kritika vás oslavuje pro brilantní techniku, krásný tón, upozornil jste na sebe i svým belcantovým výrazem. Lze v trumpetovém oboru hovořit o určitých generalizovaných technikách, školách, přístupech ke hře, utváření tónu? Co je důležité v této oblasti z vašeho pohledu?

Myslím, že zvuk každého umělce je zvukem jeho duše nebo lépe zrcadlem jeho duše. Je to záhada, zázrak, že hudebníci dokážou vytvořit hudbu z not, tahů, teček a značek na papíře. Pomocí zvuku můžeme posluchačům sdělit krásu hudby.

Díky vám zažívá trumpetový obor renesanci a trubka se vymaňuje ze zjednodušující škatulky fanfárového nástroje. Jste mimo jiné vášnivým propagátorem křídlovky. Čím vás tak okouzluje a jaký repertoár na křídlovku hrajete?

Trubka má nádherný zvuk. S tímto nástrojem můžeme představit tolik různých dramatických poloh. Může znít velmi hlasitě, různobarevně nebo i melancholicky. Úkolem každého trumpetisty je tyto různé barvy najít a zahrát. Křídlovku miluji. Má temnější tón a ve srovnání s trubkou je prostě velmi zvláštní. Snažím se ji také stále více začleňovat do svých koncertů a do svého repertoáru. Inspirací mi byl můj dobrý přítel Sergej Nakarjakov, se kterým hraji na pódiu už velmi dlouho, mimo jiné i zmíněný Dvojkoncert Fazıla Saye.

Věnujete se také pedagogické činnosti, hudební osvětě a podpoře mladých talentů…

Od roku 2010 vyučuji jako profesor na Akademii Franze Liszta v Budapešti, což je činnost, která mě velmi těší. Spolupráce s těmito mladými trumpetisty je velmi živá. Je pro mě velkým potěšením doprovázet vývoj těchto mladých hudebníků a podporovat je. V době sociálních sítí a internetu je podpora mladých talentů nesmírně důležitá. Děti bezpodmínečně potřebují přímé impulsy z oblasti klasické hudby. Pokud mám možnost a čas, rád také navštěvuji školy a vyprávím dětem o své profesi, o svém nástroji a o světě klasické hudby. Tímto způsobem se snažím motivovat děti, aby se učily hře na nástroj a nadchly se pro klasickou hudbu.

Sám jste otcem, půjde tedy váš syn, který už také hraje na trubku, ve vašich šlépějích?

Ano, náš syn sdílí naše nadšení pro hudbu. O tom, jestli se stane hudebníkem, v tuto chvíli nediskutujeme. Trochu hraje na trubku nebo mě chodí poslouchat a pozorovat do zkušebny. Uvidíme, jak se to vyvine…

Foto: Marco Borggreve, Facebook / hr-Sinfonieorchester / Sebastian Reimold, Facebook / HRT / Jasenko Rasol, Facebook / Festival Academy Budapest / Posztós János, PKF