PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Program zapadal do roku České hudby, byl vstřícný i slavnostní a místy v něm bylo té optimistické energie snad až příliš.“

„Špaček hrál technicky jistě a velmi štíhlým tónem.“

„Své pověsti nejlepšího violisty světa Antoine Tamestit dostál.“

Také letos bylo možné slavit 17. listopad mimo jiné klasickou hudbou. Česká filharmonie hrála 16. a 17. listopadu český program, který začínal Smetanovou předehrou, pokračoval Sukovou Fantazií pro housle, dále Rapsodií pro violu Bohuslava Martinů a vrcholil Janáčkovou Sinfoniettou. Neobyčejně svěží program byl výrazným dirigentským debutem Petra Popelky u České filharmonie.

„Macron v Praze zdůraznil, že mechanismus rezidencí umělců vytváří společný myšlenkový prostor.“

„Plán Strategického partnerství zahrnuje i obsáhlé záměry rozvíjení bilaterálních vztahů v oblasti vědy, vzdělávání a kultury.“

„Četné kooperace mezi hudebními tělesy jsou dle Emmanuela Macrona důkazem životaschopnosti česko-francouzských vztahů.“

Prezident Francouzské republiky Emmanuel Macron během své pracovní návštěvy Prahy, kterou 5. března 2024 podnikl již potřetí během svého mandátu, podepsal na Úřadu vlády pátý Akční plán Strategického partnerství mezi Francií a Českou republikou, který se týká i vědy, vzdělávání a kultury.

„Problémem bylo a je, že málokterá skladba, snad jen s výjimkou Novosvětské, by se dala na takto zvýrazněném místě opakovat každý rok. Beethovenova Devátá ano.“

„Emocí, které k hudbě patří primárně a snad i neoddělitelně, bylo během festivalu přítomno dost.“

„O mimořádné otevření festivalu se postaral hned 12. května Orchestr Velšské národní opery z Cardiffu se svým šéfdirigentem Tomášem Hanusem. Jejich Má vlast byla opravdu Smetanova.“

Po třinácti letech uzavřela Pražské jaro zase jednou Beethovenova Devátá. Lepší završení festivalu, který se během tří týdnů dennodenně pohybuje mezi národním a mezinárodním rozměrem, zatím nikdo nevymyslel. Jaký byl 2. června v Obecním domě poslední večer s Českou filharmonií, Pražským filharmonickým sborem a Christophem Eschenbachem? A jaký byl celý osmasedmdesátý ročník, který 12. května na stejném místě otevřel Tomáš Hanus s orchestrem Velšské národní opery?

„Tak kultivovaný, vzdušný, procítěný, intonačně zcela čistý tón se slyší jen málokdy. Byl to prožitek absolutní souhry, vzájemného porozumění a identického hudebního cítění.“

„Isabelle Faust s Antoinem Tamestitem v Mozartovi předvedli takové spektrum muzikality a schopnosti dát svůj dar ve prospěch hudby a autora, až to bylo k neuvěření.“

„Hudebníci v souznícím dialogu, rozezpívanosti, dynamických kontrastech i složitých prolínáních hlasů přinesli posluchačům opravdu jedinečný zážitek.“

Jak šťastnou volbou byla rezidence violisty Antoina Tamestita na letošním Pražském jaru, se ukázalo i v neděli 21. května ve Dvořákově síni Rudolfina. Posvěcený umělec vystoupil s houslistkou Isabelle Faust a oba posluchačům přiblížili krásu zvuku svých nástrojů a v programu širokého stylového spektra jim připravili jeden z vrcholných zážitků letošního festivalu.

„S výsledky letošního prubířského klání se širší publikum mohlo seznámit během podvečerního koncertu s následným vyhlášením tolik očekávaného pořadí.“

„Vítězem Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro v kategorii viola se stal Francouz Sào Soulez Larivière… Hned prvními tóny, včetně mikrointervalů, se projevil jako skutečný kouzelník svého nástroje.“

„Pozornost, jakou letošní Pražské jaro věnovalo viole, nejenže jednoznačně potvrdila její nepostradatelnost, ale i oprávněnou svébytnost jako sólového nástroje.“

Překvapení v rámci prvního týdne mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro bylo sice neokázalé, o to ale účinnější, neboť letos se poprvé v historii této mimořádné kulturní události soutěžilo v oboru viola. Interpretační soutěž Pražského jara má ve světě odpovídající zvuk, pro mnohé účastníky a hlavně laureáty mohou znamenat úspěšný start na mezinárodní koncertní scéně. S výsledky letošního prubířského klání se širší publikum seznámilo během podvečerního koncertu s následným vyhlášením tolik očekávaného pořadí nedlouho před půlnocí, v sobotu 13. května v pražském Rudolfinu.

„Tamestit dokázal využít kompoziční invenci vloženou do spodního rejstříku nástroje v ušlechtilém snivém tónu, který v horních polohách neztrácel tónovou kvalitu.“

„Tamestit s Tiberghienem rozehráli na ploše kolem patnácti minut strhující proměnlivou řadu variací, přičemž první polovinu skladby hrál violista con sordino. Dosáhl tím skvělé iluze renesanční loutnové produkce, kterou transponoval do dalšího průběhu skladby.“

„Violista demonstroval tónové kvality svého unikátního nástroje – melodickou pružnost tónu, šíři jeho barvy na nejhlubší struně c, eleganci na dalších strunách a konkrétní jasnou artikulaci zvuku na nejvyšší struně.“

Dvořákova síň Rudolfina v sobotu 20. května přivítala violistu Antoina Tamestita, rezidenčního umělce Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Klavírním partnerem violového virtuosa byl francouzský pianista Cédric Tiberghien. Dramaturgická volba směřovala k populárním opusům violové literatury, které autoři nadali schopnostmi demonstrovat specifika nástroje, jak je svět nejlépe poznal v legendární symfonii pro sólovou violu a orchestr Harold v Itálii od Hectora Berlioze.

„Autor, německý Žid žijící až do roku 1991 v Sovětském svazu, se ve svém díle po celý život potýkal se základním problémem identity. Po matce Němcem mezi Rusy, po otci Židem mezi Němci a katolíkem v převážně pravoslavném prostředí.“

„Extrémně náročný sólový part violy nenese ani stopy nástrojové exhibice, ale v propojení s orchestrem poskytuje výjimečně závažnou, niternou výpověď maximální výrazové síly.“

„Už ze spolupráce ve skladbě Schnittkeho jsme poznali, že u pultu orchestru stojí zcela komplexní, všestranně muzikální a po profesní stránce perfektně vybavená hudební osobnost, jejíž nepostižitelné fluidum vyzařuje do orchestru i do koncertního sálu.“

Na hudební mapě Evropy, a zdá se, že i celého kulturního světa, přibylo v krátkém čase několika posledních let nové jméno. Doslova raketovou rychlostí se vřítil do mezinárodního koncertního života nyní sedmadvacetiletý finský dirigent Klaus Mäkelä. Nedávno řídil poprvé Berlínské filharmoniky a nyní rovněž poprvé stanul v českém debutu u pultu České filharmonie jako host festivalového koncertu Pražského jara.

„Cesta hlubšího pronikání do hudby nikdy nekončí.“

„Má cit pro tvorbu hudebních okamžiků, formováním jednotlivých frází dosahuje strhujících výsledků.“

„Nikdo z nás dvou nemá poslední slovo. To ani v hudbě nejde.“

Pozorně a s velkým očekáváním sledovaný debut má 17. května v Praze sedmadvacetiletý finský dirigent Klaus Mäkelä, šéfdirigent Filharmonie Oslo a Orchestre de Paris a designovaný šéfdirigent amsterdamského Orchestru Concertgebouw. S Českou filharmonií připravil pro Pražské jaro Mahlerovu První symfonii a Violový koncert Alfreda Schnittkeho se sólistou Antoinem Tamestitem, rezidenčním umělcem letošního festivalu.

„To, co hráči dokázali ve ztišených plochách, jak jemným tónem hráli, dokonale odkrylo snovou, křehkou krásu tohoto nástroje.“

„Linie, které se vzájemně proplétají i existují nezávisle na sobě, oba hráči tlumočili tak sehraně a přesvědčivě, že předivo této komplikované skladby se před posluchači srozumitelně rozplétalo v jednotlivých částech, liniích, plochách…“

„Knoxova skladba je posluchačsky velmi přívětivá, každý takt je zajímavý – a zejména je nádherná zvukově. Další důkaz obhajoby violy jako sólového nástroje!“

Neuvěřitelný kousek se podařil Pražskému jaru. O společném vystoupení sedmi světových violistů na jednom pódiu si mohou organizátoři koncertních sezon nechat jen zdát. Na festivalu se tahle událost uskutečnila díky tomu, že proslulí hráči zasedli v porotě pražskojarní soutěže a ochotně přijali nápad dramaturga festivalu Josefa Třeštíka společně si zamuzicírovat. Tuhle radost a potěšení jsme si společně s nimi mohli vychutnat na matiné v Anežském klášteře v sobotu 13. května. Zážitek to byl výjimečný.