„Program zapadal do roku České hudby, byl vstřícný i slavnostní a místy v něm bylo té optimistické energie snad až příliš.“

„Špaček hrál technicky jistě a velmi štíhlým tónem.“

„Své pověsti nejlepšího violisty světa Antoine Tamestit dostál.“

Také letos bylo možné slavit 17. listopad mimo jiné klasickou hudbou. Česká filharmonie hrála 16. a 17. listopadu český program, který začínal Smetanovou předehrou, pokračoval Sukovou Fantazií pro housle, dále Rapsodií pro violu Bohuslava Martinů a vrcholil Janáčkovou Sinfoniettou. Neobyčejně svěží program byl výrazným dirigentským debutem Petra Popelky u České filharmonie.

Česká filharmonie se teprve před několika lety rozhodla pořádat slavnostní reprezentativní koncert ke svátku 17. listopadu, v minulosti ho dirigoval Jakub Hrůša nebo Antonio Pappano – a letos Petr Popelka, šéfdirigent (pražských) Rozhlasových symfoniků a Vídeňských symfoniků. Program zapadal do Roku české hudby, byl vstřícný i slavnostní a místy v něm bylo té optimistické energie snad až příliš. 16. listopadu převažovalo publikum z řad oficiálních hostů, zejména politické reprezentace, nedělní byl pak více pro „normální publikum“. Ten sobotní vysílaný v přímém přenosu Českou televizí začal poměrně dlouhými proslovy. Nejprve kratším a lepším od Davida Marečka, který shrnul zajímavé momenty v programu, včetně Janáčkova fejetonu z Lidových novin o Sinfoniettě věnované městu Brnu, zázračně proměněném ve svobodné atmosféře První republiky. A pak následoval delší a oficiálnější projev ministra kultury Martina Baxy, který tak nějak shrnul vše, co se v předvečer státního svátku 17. listopadu má říci (a druhý den se to ještě mnohokrát řeklo při mnoha jiných příležitostech), nic tam nechybělo, ale nic zajímavého navíc v něm také nebylo.

„Otvírák“ tvořila Smetanova předehra ke Dvěma vdovám, což je originální volba, pokud nechceme hrát známější předehru k Prodané nevěstě. Provedení bylo svěží a radostné, ale obsazení přece jen příliš veliké a symfonické. Mám dojem, že této předehře by slušel štíhlejší zvuk a větší virtuozita ve smyčcích. Po krátké přestavbě přišla na řadu Fantazie g moll pro housle a orchestr Josefa Suka s Josefem Špačkem jako sólistou. Mladistvé dílo začalo velkým orchestrálním úvodem, Špaček hrál technicky jistě a velmi štíhlým tónem – nejprve zabarveným do tmavších odstínů, později naopak průzračně jasným a klasickým. V lyrických pasážích bych možná ocenil ještě více rozechvělosti a zasněnosti.

Po přestávce vystřídal mladého Suka pozdní Martinů a jeho Rapsodie pro violu se sólistou Antoinem Tamestitem. Ten se před časem představil na Pražském jaru jako všestranný a neprosto úžasný hráč na tento nástroj a své pověsti nejlepšího violisty světa dostál i tentokrát. Je neuvěřitelné, jak dokáže hrát na violu s melodickou zpěvností, lehkostí a přitom plně barevným tónem i ve slabších dynamických polohách, bylo to jedinečné provedení. Hrál tak skladbu mladistvěji, než jak jí můžeme slyšet v provedení Josefa Suka, není to chyba, ale přece jen rapsodii sluší kulatý hutný tón a zralý cit staršího autora. Tamestit se pak vrátil na pódium s Josefem Špačkem a brilantně zahráli ještě nejen ze Tří madrigalů pro housle a violu Bohuslava Martinů, což bylo strhující.

Mladický Martinů po šedesátce byl pak vystřídán mladickým Janáčkem po sedmdesátce. Orchestr hrál precizně a živě, fanfára neměla chybu, krásně vyšlo ztišení na konci druhé věty i hobojové sólo ve větě třetí, čtvrtá věta byla správně rytmicky pregnantní a pátá věta přirozeně vystavěná do závěrečné gradace, slavnostní i monumentální. Podobně jako nad Martinů se můžeme ptát, jestli tam určité mladistvosti nebylo až příliš, až tolik, že se na jiné výrazové polohy nedostalo. Víme, že Janáčkova energie byla v poslední dekádě života neuvěřitelná, přesto ale Sinfonietta má mít i chvíle k zastavení, k rozjímání a lyričnosti, je to dílo velké citové hloubky, vyrovnanosti a vnitřního klidu. Toto provedení bylo naopak energicky dravé. Nemám ovšem důvod nevěřit tomu, že Petr Popelka k takovému zralejšímu pojetí dospěje. I když sobotní VIP publikum občas nevědělo, kdy má tleskat, byl závěrečný aplaus spontánní a srdečný.

Program se ke Dni boje za svobodu a demokracii a dni studentů velmi dobře hodil, oba čeští protagonisté patří ke generaci, která se narodila do svobody a uměla jí využít. Když ale přemýšlím nad novou tradicí koncertů k 17. listopadu, není snadné najít další díla, která by se k němu opravdu hodila. Tak uvidíme, jaká bude dramaturgie v příštích letech.

Foto: Česká filharmonie / Petr Chodura