„Tak kultivovaný, vzdušný, procítěný, intonačně zcela čistý tón se slyší jen málokdy. Byl to prožitek absolutní souhry, vzájemného porozumění a identického hudebního cítění.“

„Isabelle Faust s Antoinem Tamestitem v Mozartovi předvedli takové spektrum muzikality a schopnosti dát svůj dar ve prospěch hudby a autora, až to bylo k neuvěření.“

„Hudebníci v souznícím dialogu, rozezpívanosti, dynamických kontrastech i složitých prolínáních hlasů přinesli posluchačům opravdu jedinečný zážitek.“

Jak šťastnou volbou byla rezidence violisty Antoina Tamestita na letošním Pražském jaru, se ukázalo i v neděli 21. května ve Dvořákově síni Rudolfina. Posvěcený umělec vystoupil s houslistkou Isabelle Faust a oba posluchačům přiblížili krásu zvuku svých nástrojů a v programu širokého stylového spektra jim připravili jeden z vrcholných zážitků letošního festivalu.

Po tomto koncertě jsem dlouho přemítala, jak slovy vyjádřit nepopsatelné, hudební prožitek, který se ocitá mimo tento svět. Nekonečně dlouho mi zněla (a stále zní) v uších souhra obou umělců, jedinečný zvuk jejich stradivárek, vzájemné souznění… Slyšet Isabellu Faust je pokaždé svátek, její promyšlená interpretace, dokonalá znalost partitury, technická samozřejmost i umělecká poctivost jsou zárukou vrcholného výkonu. Jména jejích hudebních partnerů nejsou v tomto ohledu vůbec překvapivá – mají stejnou hudební krevní skupinu, jsou typem přemýšlivých umělců. Houslistku tak můžeme slyšet například vedle Sol Gabetty, Jeana-Guihena Queyrase, Pierra-Laurenta Aimarda, Jörga Widmanna – a stále častěji i s violistou Antoinem Tamestitem. Jeho letošní pražskojarní rezidence a vedení poroty violové soutěže byla koncertem s Isabellou Faust završena vskutku důstojně, obdivuhodně a nezapomenutelně.

Zvolený program nedovolil posluchači ani minutu nepozornosti. Nejen svým až takřka zrcadlovým uspořádáním v první a druhé polovině večera, ale i naplněním stylových požadavků v dílech od druhé poloviny 17. století po současnost. Ve skladbách Concert à deux violes esgales XLI „Le retour“ a Concert à deux violes esgales XLIV „Tombeau les regrets“ Monsieura de Sainte-Colomba, hráče na violu da gamba, tvořícího v letech 1658–1687, které otevíraly obě části koncertu, vyměnili oba hráči moderní smyčec za barokní a dodali tím svým nádherně znějícím nástrojům punc historické interpretace. Tak kultivovaný, vzdušný, procítěný, intonačně zcela čistý tón se slyší jen málokdy. Byl to prožitek absolutní souhry, vzájemného porozumění a identického hudebního cítění. Jejich měkký, zpěvný, teplý tón se přeléval z nástroje do nástroje, fráze jako by se pojily v jednu. Isabelle Faust a Antoine Tamestit hráli tyto skladby původně určené viole da gamba ve vlastní úpravě pro housle a violu.

V první části následující Duo pro housle a violu B dur, KV 424 Wolfganga Amadea Mozarta – s již vyměněným moderním smyčcem a plnějším, přesto křehkým zvukem – upoutalo kromě jiného neslýchaným dialogem obou nástrojů. Průzračně čistý tón houslí, jemně zahraná témata jako by místy violu lákala, aby housle následovala, aby se jim přizpůsobila, pak to byl zas tento nástroj, kdo držel housle „při zemi“. V pomalém Andante okouzlily zpěvnost houslí Isabelly Faust a dojímavost violy Tamestita. Housle zněly až nebesky, zcela rovnocenně jim přizvukovala a v jejich snaze dosáhnout nedosažitelného je podporovala Tamestitova viola. Technicky náročné variace třetí věty zahráli oba interpreti se samozřejmou lehkostí, virtuózně, půvabně, v dokonalé souhře. Jejich Mozart, to bylo jedním slovem blaho!

Přísně osobní dopis pro Andráse Szöllösyho k jeho osmdesátinám a Ligatura Y ze sbírky Znamení, hry a zprávy György Kurtága v první polovině večera nebyly příležitostmi k předvedení vlastních schopností sólistů, byla to pocta hudbě současného maďarského autora. Hudební experimentální aforismy vyzněly v podání obou interpretů obsažně, sdělně, znepokojivě i kontemplativně, vzrušeně i zamyšleně. Do druhé části koncertu vřazené Kurtágovy miniatury Tichý život – Památce Franka (In memoriam François Sulyok) a …eine Blume für Tabea… ze stejné sbírky získaly na emotivním účinku i díky takřka neslyšnému, a přesto zřetelnému pianissimu.

Jako poklonu i vyjádření respektu k hostiteli lze vnímat zařazení Tří madrigalů (Duo č. 1) H 313 Bohuslava Martinů. Dílo napsané během pobytu v Americe v roce 1947 bylo oslavou hudebního partnerství, vzájemnosti, porozumění… Mnohokrát během večera mi běžel mráz po zádech z té dvojjedinosti dvou blízkých hudebních duší, v Martinů však vyzněla naplno. Hudebníci v souznícím dialogu, rozezpívanosti, dynamických kontrastech i složitých prolínáních hlasů přinesli posluchačům opravdu jedinečný zážitek.

Uzavřel-li první polovinu koncertu nádherně zahraný Martinů, pak vrcholem celého večera bylo Mozartovo druhé Duo pro housle a violu G dur, KV 423. Isabelle Faust s Antoinem Tamestitem v ní předvedli takové spektrum muzikality a schopnosti dát svůj dar ve prospěch hudby a autora, až to bylo k neuvěření. Souhra, styl, barva tónu, lehkost frází, virtuozita, jemnost hry, to vše vyvolávalo otázky po myslitelných hranicích dokonalé interpretace a jejího vlivu na posluchače. Pokud pohne naší duší, učiní nás lepšími, protože ještě stále dovedeme vnímat krásu… Jako by to interpreti vytušili. Rozloučili se přídavkem – úpravou Papagenovy árie z Kouzelné flétny. Se srdcem na dlani, jako postava z této Mozartovy opery.

Foto: Pražské jaro / Ivan Malý