„Mahan Esfahani povýšil svou hrou cembalo na výsostně zajímavý nástroj s celou škálou barev a dynamiky.“

„Hille Perl rozehrála svou violu da gamba způsobem uchvacujícím jemností, samozřejmou technikou, výrazovou vytříbeností a citem pro souhru.“

„Zvukové sepětí obou nástrojů bylo rozkoší pro uši, navyklým robustnějšímu zvuku jiných instrumentů, tónová artikulace i souhra v agogice se blížily dokonalosti.“

Další z mimořádných večerů připravil posluchačům Český spolek pro komorní hudbu. Na pódiu Dvořákovy síně Rudolfina se ve středu 3. ledna setkali hráči uvyklí potlesku věhlasných koncertních síní, cembalista Mahan Esfahani a hráčka na violu da gamba Hille Perl. Zaplněnému pražskému sálu předvedli, jak působivý je souzvuk nástrojů, které neslýcháme příliš často.

Mahan Esfahani, americko-íránský umělec žijící v Praze, povýšil svou hrou cembalo na výsostně zajímavý nástroj s celou škálou barev a dynamiky. V jeho repertoáru, který zahrnuje všechna hudební období včetně současné tvorby, zaujímá výjimečné místo Johann Sebastian Bach. Od roku 2016 provedl v londýnské Wigmore Hall, jež ho za to ocenila svou medailí, na šestadvaceti koncertech kompletní Bachovo dílo pro cembalo. Jak zmínil, chtěl tím také ukázat možnosti cembala. Rezolutně odmítá názor, že tento nástroj má omezené výrazové možnosti. Podle něj cembalo umí být rozverné, expresivní, cokoli po něm interpret žádá, to mu vyplní. Na středečním koncertě se tato slova potvrdila.

Až na jednu skladbu, kterou Mahan Esfahani přednesl sólově, se toho večera cembalo snoubilo s křehkou krásou zvuku violy da gamba, nástroje, který podobně jako cembalo zažil svůj rozkvět v období baroka. Hille Perl, německá gambistka považovaná za jednu z nejlepších světových hráček, rozehrála svůj nástroj způsobem uchvacujícím jemností, virtuozitou, výrazovou vytříbeností a citem pro souhru. Hille Perl hraje na violu da gamba od pěti let, jejími partnery na pódiích jsou hráči na loutnu, flétnu, mandolínu či cembalo. V současnosti vyučuje na Hochschule für Künste v Brémách. Na pražském koncertě zazněly v jejím podání i dvě sólové skladby Carla Friedricha Abela Adagio d moll a Arpeggiata a Fantasia d moll, v nichž vynikly všechny přednosti nástroje. Fascinující je interpretčina vřelost, jemnost, transparentnost i plnost zvuku. Její hra plyne vyrovnaně, prožitek klidu a míru jako by se šířil do všech koutů sálu.

Schopnost violy da gamba mísit se s většinou ostatních instrumentálních nebo vokálních barev i čtyřoktávový tónový rozsah jsou pro souzvuk s cembalem ideální. Zejména pokud na ně hraje Mahan Esfahani, s kterým Hille Perl vystupuje, dokonce spolu pořídili i nahrávku. Esfahaniho tvoření výrazu a dynamiky je jedinečné (ano, jeho cembalo je schopno vytvářet barevné i dynamické odstíny – citlivým rejstříkováním, ale především proměnlivostí tempa a toku hudby), právě jako cit pro vhodnou ornamentiku. Jeho hra neustále poutá pozornost, i když odnáší kamsi mimo tento svět. Kdosi napsal, že hudba hraná na cembalo letí. Lehkost doteku a plynutí hry může evokovat vodní živel – tu rozbouřená řeka bere břehy, vzápětí se ztišuje, aby nabrala sílu pro zurčení kaskád. Možná to není nejpříhodnější příměr, ale právě tahle představa mi běžela hlavou během Sonáty pro violu da gamba a cembalo g moll, BWV 1029 Johanna Sebastiana Bacha. Zvukové sepětí obou nástrojů bylo rozkoší pro uši, navyklým robustnějšímu zvuku jiných instrumentů, tónová artikulace i souhra v agogice se blížily dokonalosti. Až absolutní vzájemné hudební porozumění nastalo v Sonátě pro violu da gamba a cembalo F dur Františka Bendy, jejíž první větě Moderato dominoval jemný tón gambistky kroužící melodii, zatímco cembalo se cudně spokojilo s rolí continua. Omezené možnosti tvorby dynamiky obou nástrojů interpreti rázně popřeli, jejich hra byla plná valérů, zvlášť roztomilé bylo Esfahaniho něžné vychutnání si posledního taktu.

Co cembalista v předcházejícím dialogu s gambistkou naznačil, přivedl k vrcholu v sólové Sonátě č. 3 d moll pro cembalo Jiřího Antonína Bendy. Zahrál ji s virtuozitou dojemné křehkosti a přitom s ohromující precizností, zářivostí, hbitostí, přímočarostí i lehkým pohráváním si s frázemi. Volná věta působila jak dotek anděla, tak konejšivě zněla, závěr sonáty vyzněl v Esfahaniho pojetí vášnivě, dramaticky a současně jakoby z jiných sfér.

Vzrušující dialog obou nástrojů se odvíjel i v závěrečných dvou skladbách – v Sonátě g moll Carla Philippa Emanuela Bacha a v Sonátě D dur, BWV 1028 Bacha otce. V synově sonátě interpreti doslova kouzlili. Vzájemná zvuková přizpůsobivost a violové odvážné podněcování uměřenějšího cembala, které pod rukama Mahana Esfahaniho znělo nečekaně měkce s pečlivě vykrouženými frázemi, odkryly velkorysé muzikantské porozumění. Totéž se týká i Johanna Sebastiana Bacha – lahůdkou bylo vedení hlasů, i tam, kde mělo cembalo doprovodnou úlohu, přitahovalo pozornost, oba nástroje zněly zpěvně a byly plné tlumeného citu a napětí. Bach Hille Perl a Mahana Esfahaniho měl na posluchače silný emocionální účinek. Není divu, že jako přídavek zvolili hráči Píseň beze slov Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, průzračnou skladbu ve ztišené, nádherně modulované interpretaci.

Na závěr si dovolím vyslat osobní dramaturgický podnět. V březnu vystoupí v Rudolfinu klavírista Víkingur Ólafsson, který letošní sezonu věnoval Goldbergovým variacím, jejichž nahrávka vyšla v tomto roce. Přestože se tohoto slavného díla s pokorou i úspěchem ujalo mnoho klavíristů, Bach je napsal pro cembalo. Jak zajímavé a přínosné by mohlo být srovnání pozoruhodné Ólafssonovy klavírní interpretace s pojetím Esfahaniho, který Goldbergovy variace rovněž pro Deutsche Grammophon nahrál v roce 2016 a s příznivým kritickým ohlasem provedl ve světě. U nás jsme je v jeho podání dosud neslyšeli.

******

Foto: Petr Chodura