„Zralé dílo devětadvacetiletého skladatele přednesla čtrnáctiletá klavíristka s půvabem, grácií a přirozenou muzikalitou.“

„Hrát klasicistního Mozarta není pro mladé hudebníky nic snadného – je třeba je vyzdvihnout.“

„Václav Hudeček umí vytvořit jemný líbezný vroucí tón, jeho hru doprovází zpěvnost a radost, rychlé pasáže třetí věty zahrál s nakažlivou energií.“

Koncertem na Pražské konzervatoři pokračoval 32. ročník Svátků hudby v Praze. Cyklus pořádaný houslistou Václavem Hudečkem pravidelně dává příležitost mladým začínajícím hudebníkům. O talentu hráčů, kteří v úterý 23. ledna usedli v Smyčcovém orchestru Pražské konzervatoře, i nadějné klavíristky Nory Lubbadové nelze pochybovat. Ve spolupráci s dirigentem Janem Talichem se výkon všech přiblížil profesionální úrovni, již potvrdilo i sólové vystoupení Václava Hudečka. Zazněla díla Vivaldiho, Mozarta, Mendelssohna-Bartholdyho a Bély Bartóka.

Nikdy neomrzí opakovat, kolik péče věnuje Václav Hudeček nastupující generaci mladých hudebníků. Letními kurzy v Luhačovicích, které pořádá, prošly generace našich nejlepších houslistů střední a mladé generace. A na koncertech Svátků hudby dává příležitost i dalším talentům.

Na úterním koncertě vystoupila klavíristka Nora Lubbadová, která nedávno završila svá „dětská“ hudební léta u Jaromíry Šnederflerové, je studentkou Vysoké školy hudebních umění ve Vídni pod vedením Vladimira Kharina a letos úspěšně složila přijímací zkoušky na Pražskou konzervatoř, kde se jí ujme Martin Kasík. Umělecký pokrok zaznamenala i díky spolupráci s Ivem Kahánkem v rámci programu MenART. Pro tuto dívku je klavír vášní od raného věku čtyř let a získala již ceněné soutěžní vavříny, například Prague Junior Note, Virtuosi per musica di pianoforte, Zlatý oříšek pro hudební talenty či stříbrný Louskáček na stejnojmenné mezinárodní televizní soutěži v Moskvě. Nora je také členkou Petrof Art Family.

Pro své vystoupení na Svátcích hudby si nevybrala nic snazšího než Klavírní koncert č. 20 d moll, K. 466 Wolfganga Amadea Mozarta. Zralé dílo devětadvacetiletého skladatele přednesla čtrnáctiletá klavíristka s půvabem, grácií a přirozenou muzikalitou. V první větě Allegro se jí zpod prstů sypaly perličky vyrovnaných tónů, s příjemně znějícím úhozem dokázala zřetelně odlišit odlehčené pasáže od temnějších, občas se mi zdálo, jako by důrazy vyčnívaly z jednolitého hudebního celku, ale to se při dalších interpretacích poddá.

Smyčcový orchestr Pražské konzervatoře hrál pod vedením Jana Talicha velmi pozorně, jeho výkon dostál nejpřísnějším měřítkům. Hrát klasicistního Mozarta není pro mladé hudebníky nic snadného, proto je třeba vyzdvihnout jejich soustředěnost, sametovou plnost zvuku a zároveň nesmírnou ukázněnost, s níž reagovali na dirigentova gesta a nikde nepřehlušili sólistku.

Romanci, druhou větu, otevírá proslulé téma, které klavíristka ztvárnila vskutku nebesky. Orchestr hrál jen o vlásek silněji, než by si tato intimní věta zasluhovala, v dalších sekvencích se ztišil a zcela se podřídil výkonu klavíristky. Ta opakované téma v závěru věty zahrála ještě procítěněji a barevněji než na začátku a orchestr skvěle pochopil její záměr.

Ve třetí větě Rondo. Allegro assai nastoupila s hravým výrazem, který však plynule převedla do dramatičnosti a vášnivosti, závěr pak kontrastně vyzněl v jemné něžnosti. Zmínku zaslouží technicky obtížná kadence, která byla v podání Nory ztělesněním křehkosti, zpěvnosti a lehkosti (trylky!), jíž ovšem promyšleně budovanou gradací dokázala dodat i na dramatičnosti.

Jako přídavek zvolila klavíristka Transcendentální etudu Franze Liszta, v níž jako by uvolnila veškerou svou výbušnost, energii a radost ze hry. Umět ve čtrnácti letech předat nejen Mozartovu lehkost a radostnost, ale i chmury, smutek a vnitřní neklid, kterých v tomto koncertu není málo, je obdivuhodné. Upřímně se těším, v jakou uměleckou osobnost Nora Lubbadová dozraje a co všechno od ní v budoucnu uslyšíme.

Výše jsem již několikrát pochválila Smyčcový orchestr Pražské konzervatoře. Ten celý večer zahájil Vivaldiho Koncertem pro smyčce a continuo C dur, RV 114 s výborným Janem Novákem na pozici koncertního mistra. Jan Talich konzervatoristy dovedl ke stylovosti hry, pěknému cítění frází, oblému zvuku a pozorné souhře.

Po přestávce došlo k výměně a na první židli usedl Milan Kostelenec. Mladinkou klavíristku vystřídal v roli sólisty Václav Hudeček, který si pro ten večer vybral Houslový koncert d moll Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Výkon orchestru i nasazení a úsměvy hráčů svědčily o tom, že romantismus jim svědčí a hrají ho s chutí. Výrazná byla skupina primů, Jan Talich však bedlivě podněcoval i ostatní a orchestr dosáhl výborného zvuku. Jistě byli jeho členové inspirováni i osobou sólisty. Václav Hudeček umí vytvořit jemný, líbezný, vroucí tón, jeho hru doprovází zpěvnost a radost, rychlé pasáže třetí věty zahrál s nakažlivou energií. Tón sólisty se v závěru spojil s plným, ale neslitým zvukem orchestru.

V Rumunských tancích, Sz68 Bély Bartóka mladí hráči předvedli, jak ohnivě a přitom pozorně cítí rytmus a frázování, jejich provedení bylo strhující, na dirigentovi i jeden na druhém viseli očima, vzájemně se povzbuzovali… Z interpretace Bartóka čišel temperament a opravdové potěšení z hudby. Mnohokrát bylo napsáno, s jakou profesionalitou se studenti umějí vyrovnat i s obtížnými muzikantskými úkoly. Koncert na Svátcích hudby v Praze to opětovně doložil.

Foto: Svátky hudby v Praze / Radovan Šubín