„Tamestit dokázal využít kompoziční invenci vloženou do spodního rejstříku nástroje v ušlechtilém snivém tónu, který v horních polohách neztrácel tónovou kvalitu.“

„Tamestit s Tiberghienem rozehráli na ploše kolem patnácti minut strhující proměnlivou řadu variací, přičemž první polovinu skladby hrál violista con sordino. Dosáhl tím skvělé iluze renesanční loutnové produkce, kterou transponoval do dalšího průběhu skladby.“

„Violista demonstroval tónové kvality svého unikátního nástroje – melodickou pružnost tónu, šíři jeho barvy na nejhlubší struně c, eleganci na dalších strunách a konkrétní jasnou artikulaci zvuku na nejvyšší struně.“

Dvořákova síň Rudolfina v sobotu 20. května přivítala violistu Antoina Tamestita, rezidenčního umělce Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Klavírním partnerem violového virtuosa byl francouzský pianista Cédric Tiberghien. Dramaturgická volba směřovala k populárním opusům violové literatury, které autoři nadali schopnostmi demonstrovat specifika nástroje, jak je svět nejlépe poznal v legendární symfonii pro sólovou violu a orchestr Harold v Itálii od Hectora Berlioze.

Program koncertu zahájila Schubertova Sonáta a moll „Arpeggione“, D 821, jak je dílo dnes nazýváno. Jde o transkripci původní Sonáty pro arpeggione a klavír, kterou Schubert napsal v roce 1824 pro svého přítele Vincenze Schustera, virtuosa na tento hybridní nástroj podobný violoncellu a kytaře zároveň. Kytaru připomíná osmičkovým tvarem svého těla, plochou spodní deskou, dále pražci, které jsou vloženy do zaobleného violoncellového hmatníku, a laděním šesti strun, které se rozeznívaly smyčcem. Při hře se arpeggione držívalo mezi koleny jako violoncello, jehož opěrný bodec postrádalo. Nástroj vyrobil podivínský loutnař-kytarář Johann Georg Stauffer, který se více věnoval vynálezům než poctivé výrobě kytar, a tak skončil jako dlužník. Nástroj arpeggione byl v oblibě přibližně deset let od roku 1823, kdy ho Stauffer sestrojil. A roku 1871, kdy byla Schubertova Sonáta pro arpeggione vydána tiskem, zájem o nástroj dávno vyprchal. Sonáta se upravila pro jiné nástroje, nejčastěji po violoncello nebo violu, což přineslo jisté problémy s převedením hudby psané pro šest strun na čtyřstrunný nástroj. Oproti arpeggione, pro které byla sonáta psána, žije Schubertova hudba dodnes jako vděčná kompozice v repertoáru mnohých instrumentalistů, nejen na smyčcové nástroje.

Tamestit dokázal využít kompoziční invenci vloženou do spodního rejstříku nástroje v ušlechtilém snivém tónu, který v horních polohách neztrácel tónovou kvalitu. Tempově se přirozeně vžil do pianových adagií, tanečního rytmu a svižného allegra vídeňské kytarové hudby raného romantismu, která neopomíjela příhodně vložené pizzicato. Tamestit užíval skromného tónového vibrata, které souznělo se způsobem hry arpeggione. Dynamicky se duo z počáteční převahy klavírního zvuku dobralo vyvážené partity, která zdobila další skladby programu. Druhou v pořadí byla píseň Mondnacht (Měsíční noc) Roberta Schumanna, pátá část z cyklu Liederkreis, op. 39 (Kruh či Věnec písní) s tempovým označením Zart, heimlich pro hlas a klavír, opět v úpravě pro violu. Tamestit hrál opravdu jemně a tajemně, jak autor pro vokalistu předepsal, a emotivně vypjatou melodii zvýraznil širším vibratem. Stejné nasazení jsme slyšeli v dalším kusu, původně písni pro hlas a klavír s titulem Nacht und Träume, D 827 (Noc a sny) Franze Schuberta. Líbivou písňovou melodiku doprovázel pianista Tiberghien s neomylnou partnerskou souhrou. Následující cyklus Märchenbilder, op. 113 (Pohádkové obrázky) Roberta Schumanna hrál Tamestit s vyváženým tempovým a dynamickým kontrastem mezi čtyřmi částmi cyklu. Ve třetí části předvedl smělou a jistou techniku efektních škál v prestu i neomylně ozdobné pizzicato. Ve finální části obdivuhodně vystihl předepsaný melancholický výraz s nádherným pianissimem uvnitř věty i v jejím závěru.

Po přestávce koncertu vytáhl Tamestit renesanční eso v originální kompoziční verzi, ale opět v úpravě pro violu a klavír, a moderní variaci téhož. Nejprve to byla originální loutnová skladba Flow my tears (Tečte, mé slzy) Johna Dowlanda, které dodal violový hlas mimořádnou působivost. Tiše znějící hudba dosahovala účinnosti pozvolným rozvíjením tónu a jeho zlomem v nejvyšší dosažené poloze a návratem do piana. Dokonale upozaděný klavírní doprovod náladově pozitivně dotvářel nejslavnější Dowlandovu skladbu. Na slávu barda alžbětinské renezance vzpomněl Benjamin Britten ve skladbě Lachrymae pro violu a klavír op. 48, která je „Ohlasem na píseň Johna Dowlanda If my complaints could passions move (Kéž by mé stesky vášně probudily),“ jak uvádí Svatava Barančicová v programové brožuře koncertu. Tamestit s Tiberghienem rozehráli na ploše kolem patnácti minut strhující proměnlivou řadu variací, přičemž první polovinu skladby hrál violista con sordino. Dosáhl tím skvělé iluze renesanční loutnové produkce, kterou transponoval do dalšího průběhu skladby. Jeho smyčec „objímal“ čtveřici strun i perlil a úpěnlivě svištěl na té horní. Neoklasik Britten se nevyhýbal lyrice a Tamestit jí hojně užíval, zejména v závěru skladby, kdy hudba na delší ploše umlká. Program, v podstatě dosud naplněný řadou kratších skladeb, buď samostatných, nebo v suitě, gradoval v Sonátě pro violu a klavír Rebeccy Clarke. Tamestit, hrající dosud v mnoha variantách tiché, tklivé či lyrické hudby, byl v prvních tónech úvodní věty Sonáty exponovaný, naléhavý a náruživý. Po rušné, živé druhé větě, uvedl klavír finální adagio věnované Rebeccou všem tónovým přednostem violy. Violista demonstroval tónové kvality svého unikátního nástroje, melodickou pružnost tónu, šíři jeho barvy na nejhlubší struně c, eleganci na dalších strunách a konkrétní jasnou artikulaci zvuku na nejvyšší struně.

Nástroj, který jsme měli možnost slyšet, vyrobil Antonio Stradivari v roce 1672. Dnes je jeho majitelem Habisreutingerova nadace a protože ji předchozí vlastník Rolf Habisreutinger koupil 7. července 1960, v den 100. narozenin Gustava Mahlera, pojmenoval nástroj podle něj. Viola má délku těla 41,2 centimetrů, zadní deska je zhotovena z dvoudílné topolové desky a jde o nejstarší známou violu Stradivariho. Pochází z prvního období tvorby italského houslaře, druhé je nazýváno obdobím experimentů a zlatý věk připadá na léta 1700–1725. Stradivariho viola Mahler z roku 1672 je označovaná po řemeslné stránce za nemotornou a vznáší se nad ní otazníky, které specifikoval odborník na staré italské nástroj John Dilworth, nicméně nástroj má nepopiratelnou historickou a uměleckou hodnotu.

Antoine Tamestit, který k publiku z podia po poslední skladbě promluvil, již dříve zdůraznil, že chtěl v Rudolfinu také představit klavíristu Cédrica Tiberghiena, se kterým nejčastěji spolupracuje. A na závěr svého vystoupení, mnohokrát žádán zpět na podium, přidal čtvrtou ze sedmi Cigánských melodií, op. 55 Antonína Dvořáka Když mne stará matka zpívat učívala.

Foto: Pražské jaro / Ivan Malý