„Od prvních tónů předehry Pygmaliona byla evidentní přirozenost, jakou hráči při hraní této hudby oplývají“

„Emoční ‚otočka‘ od zoufalství k radosti byla čitelně propsána do hlasu zpěvákova a ten pak na konci díla mohl naplno předvést své fantastické technické schopnosti.“

„Sbor v obou dílech poskytoval vyváženou sílu skvěle se pojící s orchestrem, krom vypracovaného tónu je nutné ocenit zejména vynikající sehranost všech zpěváků, díky čemuž byl zpívaný text dobře srozumitelný.“

V pondělí 29. května zavítali do Prahy v rámci festivalu Pražské jaro světově proslulí Les Talens Lyriques. Spolu s Chœur de Chambre de Namur a vynikajícími sólisty představili divákům dvě francouzské barokní jednoaktové opery, obě provedené na nejvyšší možné úrovni.

Soubor Les Talens Lyriques založil před více než 30 lety jeho dosavadní vedoucí, slovutný dirigent a cembalista Christophe Rousset, se kterým se souboru podařilo získat mezinárodní proslulost. Jejich první návštěva Pražského jara se nesla v duchu hudby jim snad nejvíce blízké, francouzské barokní. První operu večera Pygmalion složil Jean-Philippe Rameau (libreto: Sylvain Ballot de Sauvot). V rolích se představili Mathias Vidal (Pygmalion), Ambroisine Bré (L’Amour), Natalie Perez (Céphise) a Déborah Cachet (La Statue). Joseph-Nicolas-Pancrace Royer byl skladatelem opery druhé, jíž byla Almasis (libreto: François-Augustin Paradis de Moncrif), které dnešní představení bylo mimochodem novodobou premiérou. Zde se v rolích představili Ambroisine Bré (Almasis), Natalie Perez (L’Ordonnatrice des Fêtes de l’Hymen) a David Witczak (Zamnis, Un indien). Vystoupili spolu s Chœur de Chambre de Namur, jehož sbormistrem je Thibault Lenaerts.

Jazyk a historická epocha není to jediné, co uváděná díla spojuje. Obě opery byly premiérované ve stejném roce, 1748. Stejný je také jejich žánr, acte de ballet. Francouzská hudba tohoto období se totiž silně opírala o taneční tradici a tento fakt se v ní náležitě projevoval. Napříč mnohými duchovními i světskými, vokálními i instrumentálními skladbami nalezneme u Francouzů přímo taneční věty nebo alespoň části do tanců stylizované. Opera pak byla ve Francii provozována často znatelně nákladněji než v jiných částech tehdejší Evropy, kromě všudypřítomného sboru se tedy v operách objevovala i taneční vystoupení, do kterých se mimo jiné s oblibou zapojovala i tehdejší nejvyšší společnost. Dnešní nescénické provedení však baletní čísla samozřejmě nenabídlo, místo toho se ale posluchačova pozornost mohla zaměřit na samotnou hudbu, která byla v určitých pasážích sice určena k doprovodu tance, avšak i proto musela být mistrně složena a dobře promyšlena.

Od prvních tónů předehry Pygmaliona byla evidentní přirozenost, jakou hráči při hraní této hudby oplývají. Živá, odlehčená a vzdušná Ouverture vtáhla diváky do francouzského stylu svou propracovanou hravostí, jež se zračila zejména při „střídání“ dechů (resp. hobojů a fagotu) a tutti. Vysoké umění všech sólistů se nejvýrazněji projevilo zřejmě v jasném distingování „afektů“, které přinášely jednotlivé postavy. Hlavní hvězdou díla (a ve výsledku možná i večera) byl Mathias Vidal jako Pygmalion. Do svého vysokého tenoru procítěně propsal silnou a plnou dramatičnost prvního svého vstupu, kde zejména v návratech „Fatala Amour“ intenzivně gradoval toto vypětí. Jemnější a něžnější Céphise (Natalie Perez) pak skvěle kontrastovala s rozhněvaným a zoufalým Pygmalionem. Po roztomilém „rozhovoru“ s flétnami následoval vstup La Statue (Déborah Cachet), která výborně křišťálově čistým hlasem představila údiv a ostýchavost. L’Amour (Ambroisine Bré) pak nabídl perfektní deklamaci při „shrnutí“ situace, v části „Jeux et Ris“ se snad nejvíce ukázala precizní práce při vzájemném prolínání barevných vrstev smyčců, fléten a zpěvu. V následující části, kdy v ději tanečníci předvádějí obživlé soše všelijaké tance, se ukázalo výsostné hráčské umění orchestru. Jasně vyartikulované části spojovaly plynulé, okamžité a zcela přirozené přechody. Pikoly prosvítily zvuk, který smyčce zas občas decentně zahustily elegantním zdobením. Některé části byly také doplněny různými bicími nástroji (triangl, buben, tamburína). Emoční „otočka“ Pygmalionova od zoufalství k radosti byla čitelně propsána do hlasu zpěvákova a ten pak právě na konci díla mohl naplno předvést své fantastické technické schopnosti. Perfektní práce s tónem nádherně doplňovala nyní všudypřítomné koloratury, které jako by občas nebraly konce, ale všechny byly zazpívané naprosto jasně a srozumitelně a zpěvákem byly plně propojeny s logikou hudebních frází. Zejména díky tomu vyzníval konec díla naprosto senzačně.

Druhé dílo nabídlo odlišný skladatelský přístup k podobným problémům a také zcela jiné polohy pěvecké. Zamnis (David Witczak) hned zkraje představil zejména výraznou barevnost svého barytonu, se kterou v díle velmi umně pracoval. Proti tomu zde Ambroisine Bré (Almasis) ukázala velmi intenzivní hlas položený do až zuřivého afektu, se kterým pracovala zejména při propojování svého partu s orchestrem, kde promyšleně používala barevný fond podle zrovna přítomné faktury, jasně a s grácií si skvěle poradila i s těmi nejdrobnějšími ozdobami a následně svůj hlas s nejvyšší mírou přesvědčivosti dovedla do opačné, radostné polohy. Natalie Perez (L’Ordonnatrice des Fêtes de l’Hymen) pak vyvažovala svým jasnějším a klidnějším hlasem tyto dvě trochu extrémnější polohy. Sbor (Chœur de Chambre de Namur) v obou dílech poskytoval vyváženou sílu skvěle se pojící s orchestrem, krom vypracovaného tónu je nutné ocenit zejména sehranost všech zpěváků, díky čemuž byl zpívaný text dobře srozumitelný. Energická živost sboristů a orchestru pak operu zakončila s velkým úspěchem. U všech zpěváků (sólistů i sboristů) je ještě nutné upozornit na „historickou“ výslovnost francouzštiny, která v těchto dílech přidává hudbě na kráse a eleganci.

Francouzská hudba tohoto období dává hráčům poměrně specifické výzvy, se kterými si všichni přítomní poradili v nejvyšší možné míře. V českém prostředí je posluchač díky dramaturgiím souborů a festivalů z barokní hudby navyklý zejména na tu italskou a německou; francouzská je u nás výrazně méně častá. Představuje přitom obrovský zdroj hodnotného a poněkud odlišného repertoáru. Nadšeně bouřlivé přijetí plného Dvořákova sálu, kterého se Les Talens Lyriques zaslouženě dočkali, napovídá, že by se Francie mohla v budoucnu na programech koncertů objevovat častěji. Přinejmenším doufejme, že se do Prahy ještě mnohokrát vrátí Les Talens Lyriques.

******

Foto: Pražské jaro / Ivan Malý