„Již v prvních tónech Ouvertury se hráčům podařilo sál velmi dobře naplnit zvukem, hravost prvních frází pak vytvářela prostor pro vynikající barevné kontrasty se střídajícími se pasážemi táhlejšími a zádumčivějšími.“

„Tanečnější a lidovější Telemann se pak ukázal v závěrečném Vivace, kde hráči citlivě a s umem využili určité zvukově „syrovější“ polohy svých nástrojů.“

„V rukou kontrabasisty se nástroj proměnil v jakýsi cajon, kterým perkusivně doprovázel Rameauovo Tambourin en Rondeau.“

Ve středu dne 21. června 2023 se v Letním refektáři Strahovského kláštera v Praze konal poslední koncert z cyklu Barokních podvečerů souboru Collegium Marianum této sezóny. Název programu, Omfalé & Hébé, odkazoval na pojítko mezi zahranými díly, na „vůni Francie“.

Collegium Marianum, jehož uměleckým vedoucím je Jana Semerádová, již řadu sezón zařazuje do své produkce cyklus Barokních podvečerů, které mají u publika tradičně úspěch. Výjimkou nebyly ani ty letošní, jež všechny spojovalo téma „Telemann a Evropa“. Poslední koncert se vydal po stopách francouzského stylu, který více či méně ovlivňoval snad všechny významnější autory té doby. Telemann nebyl výjimkou. Naopak jeho charakteristikou byla jistá fúze všech možných stylů, se kterými se během své pestré kariéry setkal, což pro interprety vytváří obrovskou repertoárovou studnici jeho neotřelých skladeb.

Soubor hrál ve složení: Jana Semerádová (flauto traverso), Lenka Torgersen (koncertní mistr), Vojtěch Semerád (barokní housle), Andreas Torgersen (barokní viola), Hana Fleková (barokní violoncello), Ján Prievozník (kontrabas), Jan Krejča (teorba) a Filip Hrubý (cembalo).

Vliv Francie na německé skladatele jsme si na začátku koncertu mohli poslechnout na jiném autorovi, kterým byl Reinhard Keiser (1674–1739). Tento převážně operní skladatel (složil celkem 66 oper) většinu své kariéry působil v Hamburku, kde měla roku 1699 premiéru jeho opera Herkules und Hebe. Nedochovala se sice celá, mohli jsme si však poslechnout alespoň výběr z dochovaných instrumentálních čísel. Již v prvních tónech Ouvertury se hráčům podařilo sál velmi dobře naplnit zvukem, hravost prvních frází pak vytvářela prostor pro vynikající barevné kontrasty se střídajícími se pasážemi táhlejšími a zádumčivějšími. V tomto duchu pak následoval i Menuet, jehož tempo bylo přinejmenším pocitově pomalejší, s citem k charakteru hudby. Velmi intimní atmosféru nabídla Aria, ve které hrály zprvu jen vyšší smyčce, pak se připojila i flétna a posluchač si mohl vychutnat prolínání těchto hlasů, které vytvářely velmi kompaktní celek, avšak jednotlivé nástroje dokázaly vždy podle potřeby „vystoupit“ a ukázat se. Gavotte i Gigue pak přinesly živý a veselý kontrast proti předešlým číslům, rozsvítila je i pikola, které se zde paní Semerádová chopila místo traversa. Závěrečná dvě čísla, Entrée a Chaconne nabídla plný, objemný zvuk, ve kterém vynikaly zejména typické francouzské basy.

Pak již přišel na řadu Georg Philipp Telemann (1681–1767), konkrétně jeho Koncert pro flétnu h moll (TWV 51:h1). Byť má pro autora nepříliš obvyklou třívětou formu, je z jeho flétnových koncertů vůbec nejrozsáhlejší a má tím pádem vysoké technické a muzikální nároky na interpreta. Sólistka, paní Semerádová, suverénně ukázala, že tyto nároky splňuje. V Prestu vyniklo zejména technické zvládnutí rychlých pasáží, ve kterých byly všechny noty zřetelné, zároveň se v nich však neztrácely fráze. Snad jen v hlubších polohách flétna trochu zanikala, „přebíjelo“ ji zde občas silné continuo, nicméně menší průraznost hlubších rejstříků je u těchto nástrojů přirozená a je nutné podotknout, že i přes nepříliš přející počasí (zejména vlhkost po dešti) se všem hráčům dařilo neztratit na čistotě, jen bylo potřeba ladit o něco častěji než obvykle. V Largu flétna zpěvně nesla svou linii nad pizzicaty, což se střídalo s částmi ripienovými, kde orchestr s napětím pronášel posluchače harmonickými postupy, ve kterých se zračil rytmus se stálou pulsací. Tanečnější a lidovější Telemann se pak ukázal v závěrečném Vivace, kde hráči citlivě a s umem využili určité zvukově „syrovější“ polohy svých nástrojů.

Telemannova orchestrální ouvertura L’Omphale zakončila první část večera. Zde se plně projevilo autorovo pochopení a zvládnutí francouzského stylu. V části L’Omphale (což byla první část tohoto cyklu ve stylu francouzské ouvertury) se mísil barevný a položený tón basů s přetečkovanými rytmy hlasů vyšších, což vytvořilo plný a zároveň lehký celek. Velmi dobře a srozumitelně byl zahrán obtížný rychlý díl této ouvertury. V dalších větách díla, které na sebe poměrně rychle navazovaly, se hráčům vždy podařilo jasně vyjádřit jejich charakter, od příjemně kolébavého Pastorale, přes živé a intezivní Bourée, dále Passpied, Les Jeux a Les Magiciens, kde se opět ukázala výborná práce s barvou až po závěrečný Menuet en Rondeau, kde hráči v coupletech předvedli zejména svou muzikální invenci při „obměňování“ opakující se hudby.

Po přestávce zazněl v dnešním programu jediný skutečně francouzský autor, a sice Jean-Philippe Rameau (1683–1764). Svou operní kariéru započal až v padesáti letech a úspěchu se mu dostávalo těžce a pomalu. Jedno z mála jevištních děl z tohoto období, které mělo úspěch již od premiéry, byla opera-balet Les Fêtes d’Hébé, ou Les Talens lyriques (1739). Z ní vytvořená suita zazněla v podání Collegia Mariana. V Entr’acte přinesli hráči novou, zcela odlehčenou taneční polohu, barevně pak zejména v houslích vynikaly kontrasty světlých „durů“ a měkkých „mollů“. Stále lehké, avšak plně propojené bylo Musette en Rondeau, kontrastně taneční a zvukově pronikavý byl Rigaudon. Novou melancholickou poloha přinesla Gavotte en Rondeau gratieusement. Velmi dobře zahrané cembalové sólo s jasně nesenými basy a propojenými ozdobenými melodickými linkami zahájilo část Air Tendre, ke kterému se pak plynule připojili ostatní hráči. V rukou kontrabasisty se pak nástroj proměnil v jakýsi cajon, na který nejprve zahrál „Anschlag“, ten efektně nastartoval část Tambourin en Rondeau. Tu celou dobu takto perkusivně doprovázel, čímž se známá Rameauova melodie stala pro posluchače velmi nevšedním zážitkem.

Závěrečné dílo večera (či snad podvečera), Telemannova Ouvertura „Les Flots“, byla rovněž zahrána suverénně a bez zaváhání. Samotná Ouverture (tedy první část tohoto cyklu) přinesla pro změnu více „posazený“ charakter, odrážející polský vliv, pod kterým byla tato skladba psána. Lidový charakter byl vepsán do všech částí kompozice, ať už pastorální Les Flots, živého a veselého Rigaudon, nebo hravého Rondeau. Zvláště úderná byla Fanfare, složená z dlouhých rychlých a technických pasáží, která si po dohrání vysloužila spontánní potlesk. Následoval poněkud umírněnější a uvolněnější Menuet a slavnostní Polonoise.

Zasloužený potlesk si hráči vyslechli od zaplněného sálu. Jako přídavek pak zazněl Händelův menuet z jeho Watermusic, který nápadně připomínal Keiserovo Entrée, jež zaznělo na začátku programu. Nebyla to náhoda – Keiser byl v Hamburku Händelovým mentorem. Úspěšně byly tedy dovršeny letošní Barokní podvečery. Diváci se již jistě těší na další sezónu a hlavní autor té letošní, Georg Philipp Telemann, díky kvalitě své hudby jistě bude připomínán na dalších programech Collegia Mariana i jiných souborů.

******

Foto: Petra Hajská