„Vynikající souhra pak dala obzvláště vyniknout prolévání různých částí, kdy hráči jednak krásně vynášeli pasáže s několika různými melodickými linkami a pak sehranou artikulací zahráli náhlý přechod k jednotné části.“

„Již v prvním svém vstupu připraveném táhlými tóny houslí a traversa sopranistka ukázala svou perfektní kontrolu nad hlasem, kdy čistým a výborně posazeným tónem po jeho nasazení postupně rozsvítila prostor a skvěle se dokázala zvukově vyváženě propojit s ostatními.“

„Následná sarabanda pak dala vyniknout koncertní mistryni, která ve svých diminucích podporovaných teorbou pronesla posluchače skladbou nad stálými pulsacemi ostatních hráčů, které zde zvukově objímal zejména kontrabas.“

Ve čtvrtek 20. dubna proběhl v Císařském sále Lobkowiczkého paláce na Pražském hradě koncert Amore Divino z cyklu Barokních podvečerů s podtitulem Telemann a Evropa souboru Collegium Marianum. Hráči a zpěvačka podali vynikající výkon, který všechny přítomné nadchnul, zněl Graupner, Händel a samozřejmě Telemann.

Večerní, či spíše podvečerní program zahájila přiléhavě Overtura, konkrétně Völker-Overtüre od Georga Philippa Telemanna. Umělecká vedoucí Jana Semerádová se samozřejmě chopila flétny (respektive fléten), koncertní mistryní byla Lenka Torgersen. Druhé housle hrála Magdalena Malá, violu Andreas Torgersen, Hana Fleková violoncello, Jan Krejča teorbu, Ján Prievozník kontrabas a cembala se zhostil Sebastian Knebel. Telemann byl již za svého života známý syntetik stylů, do svých komposic rád vnášel lidové a národní prvky, se kterými se během života setkal a nebylo jich věru málo. A kupříkladu v této skladbě se i v názvech zcela jmenovitě k různým těmto prvkům odkazuje. Typicky francouzskou Overturu (zde je již myšlena první část skladby) přednesli hráči vzdušně a lehce. Vynikající souhra pak dala obzvláště vyniknout prolévání různých částí, kdy hráči jednak krásně vynášeli pasáže s několika různými melodickými linkami a pak sehranou artikulací zahráli náhlý přechod k jednotné části. Po hravé a obveselující rychlé části následoval návrat pomalé, ve které instrumentalisté zvolili pro obměnění ještě o něco objemnější barvu.

Ve dvou následujících menuetech navázali hráči na onu hru s barvou a velmi umně předváděli možnosti dobových nástrojů. Housle bez problému i na střevových strunách poskytly divákům afektovaně ostrý zvuk v menuetu prvním, který vystřídala nazálnější poloha v tom druhém. Telemann a ani hráči se však ještě stále nenabažili barevné invence a v další části Les Turcs (tedy Turci) kombinovaná a sehraná figurace cembala a teorba vytvořila určitý zvonkový podklad, nad kterým si melodické nástroje užívaly svých možností. Doposud zvukově trochu upozaděné traverso bylo vyměněno paní Semerádovou za zobcovou flétnu, která spolu se smyčci pregnantnější hrou navodila skutečný orientální ráz. Vtipně tomu dopomáhaly i trylky hrané se zvýšenou rychlostí. Výměna za barokní piccolo ukázala opětovně obměněnou zvukovou polohu v závažnější části Les Suisses, která snad pro jistý kontrastní efekt přešla v následnou Les Moscovites o něco náhleji než v předešlých přechodech. Zde nám na začátku teorba představila ostinato, ke kterému se postupně ostatní hráči připojili a zahráli tanečně nadechnutou větu, složenou autorem však neobyčejně zajímavě, která se pak jemně vytratila opět s teorbovým ostinatem. V následném Les Portugais se pomyslně vrátil francouzský overturový charakter, protknutý však jakousi posmutnělostí a určitou nostalgií, související snad s jistou portugalskou náturou jejíž charakter byl zas zahrán naprosto přesvědčivě. V Les Boiteux (kulhavci) podpořila jakási pádivý charakter opět zobcová flétna, načež přišel určitý houpavý charakter části poslední, to jest Les Coureurs (běžci) demonstroval kromě skvělé technické sehranosti i artikulační invenci hráčů, kteří vnášeli do opakujících se motivů stále nové podněty, a to zejména v da capo části.

K hráčům se v dalším Telemannově opusu, kantátě Zerknirsche du mein blödes Herze (Rozdrť mé pošetilé srdce) připojila španělská sopranistka Elionor Martínez Lara. Nejprve se sluší ocenit produkci, která do programu umístila i texty s překladem a umožnila tak zájemcům vnořit se do hudby ještě více. Zpěv dnešní sólistky lze obecně popsat jako skvělý a strhující. Již v prvním svém vstupu připraveném táhlými tóny houslí a traversa suverénně ukázala svou perfektní kontrolu nad hlasem, kdy čistým a výborně posazeným tónem po jeho nasazení postupně rozsvítila prostor a skvěle se dokázala zvukově vyváženě propojit s ostatními. Dobrou výslovností a zejména skvěle sehranou artikulací s instrumentalisty pak byla prostoupena celá první árie, ve jejímž da capu se následně rovněž neostýchala a též představila své invenční schopnosti, nyní zejména prací s barvou a vibratem a dokázala tak naprosto přirozeně neztratit určitou napínavost, divák tak neměl nikdy záminku polevit na pozornosti. Po recitativu následovala také precizně provedená druhá árie. V nižších polohách, jak je pro soprán přirozené snad občas až příliš splynula se zvuky nástrojů, ovšem to spíše jen umocnilo onen rozzařující efekt, ke kterému pak docházelo při nasazování poloh vyšších. Velmi dobře pak vpravila do této části hezkou obšťastňující emoci.

Následovala část instrumentální, Suita B dur Georga Friedricha Händela z opery Florindo. Menuet se nesl ve znamení plného zvuku, kde si zejména housle užily poněkud více vibrata, než kolik se jim ho dostává v jiných barokních skladbách. Následná sarabanda pak dala vyniknout koncertní mistryni, která ve svých diminucích podporovaných teorbou pronesla posluchače skladbou nad stálými pulsacemi ostatních hráčů, které zde zvukově objímal zejména kontrabas. Velmi kontrastně pak působila gavotta jednak, ta byla v moll (na rozdíl od přechozích vět) což spolu s poměrně rychle zvoleným tempem a krátkou délkou skladby poskytlo jakési pouze částečné uzavření, připravující diváky na další Händelovu skladbu; Pure del cielo intelligenze eterne & Tu del ciel ministro eletto (z oratoria Il Trionfo del Tempo e del Disinganno). Rozvolněné zahájení první části, což byl recitativ accompagnato, dal prostor zpěvačce, aby jasně vyjádřila kontrasty v textu, nejprve tedy trochu meditativní a uvolněné volání k andělům, pak poněkud intenzivnější a závažnější nářek. V následující árii sólistka výborným způsobem provazovala fráze a vedla tak hudbu ve velmi propojeném a uceleném duchu. Jasně ukázaný kontrast B-dílu vynikal změnou barvy a v da capu následně představila svou invenci nejen v artikulaci a zdobení, ale také v občasném pozměnění melodické linky.

V druhé polovině koncertu nás hráči v podstatě ničím nepřekvapili, protože plynule navázali na excelentní úroveň, na kterou nás navykli v části první. V Händelově árii Un pensiero nemico sopranistka nechala vyniknout své technické zdatnosti, kdy precizně a velmi jasně zazpívala obtížné koloraturní pasáže, které v da capu dokázala ještě dramaticky zintenzivnit a skvěle je sehrát s houslemi, což byl výkon skutečně netriviální. Následoval Flétnový koncert D – dur G. P. Telemanna, kde své výborné hráčské schopnosti demonstrovala umělecká vedoucí souboru paní Semerádová. V bezstarostné pulsaci s resemblancí neurčitého pomalého lidového tance první věty (Moderate) vytvářela sólistka krásné hravé momenty, jednak v hudebních rozhovorech s houslemi a pak také v roztomilých drobných ozvěnách. Ve druhé větě (Allegro) se o hladký průběh staralo dobře plynoucí perkusivní continuo, nad kterými vrchní hlasy skvěle vyhráli zejména občasná drobná zpomalení. Přes pizzicatovou pulsaci věty třetí (Largo) se hráči dostali k větě čtvrté a poslední (Vivace), kde obveselili posluchače další telemannovskou „veselou lidovkou“.

Všichni interpreti večera se na podiu nakonec sešli na Kantátu Muss ich denn noch ferner leiden (Musím ještě dále trpět) Christopha Graubnera. Úpěnlivý charakter sopránu nás prováděl většinou skladby, kde hříšník naříká nad svým utrpením, čemuž zpěvačka velmi důmyslně pomáhala důslednou výslovností a náležitým zdůrazňováním přízvuků, díky čemuž byl tónový průběh velmi plastický. Kantátu uzavírala árie přinášející jistý „happyending“, do které byla vnesena intenzivní šťastná emoce. Další skvěle zvládnuté čisté koloratury ve zpěvu se skvěle kloubily s nástrojovým doprovodem, ve kterém určitou stálici představovaly smyčce, které občasně jako by prosvětlila flétna.

Po srdečném a nadšeném potlesku následoval ještě přídavek, árie Kleopatry z Händelovy opery Giulio Cesare. Zde snad vyvrcholila schopnost sólistky nasadit a rozzářit tón, což koncert zakončilo vskutku velmi příjemně. Plný sál byl velmi nadšen výkony všech umělců a potleskem to dali znatelně najevo. Každý se jistě těší na další koncerty letošních Barokních podvečerů.

Foto: Petra Hajská